Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem vykořeněná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
31.12.21 14:38
Ja te chapu a citim se stejne, a to ani neziju v zahranici. Jen pochazim z Moravy a ziju s manzelem a ditetem v Cechach. Presne jak pises, nejsem doma ani doma na Morave ani „doma“ v nasem bydlisti. Radu nemam, jen sdilim, nejsi sama.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.12.21 14:41
@Anonymní píše:
Ja te chapu a citim se stejne, a to ani neziju v zahranici. Jen pochazim z Moravy a ziju s manzelem a ditetem v Cechach. Presne jak pises, nejsem doma ani doma na Morave ani „doma“ v nasem bydlisti. Radu nemam, jen sdilim, nejsi sama.
mně asi ted došlo o co jsme přišli tim, že jsme byli věčně sami v cizině, o takove ty běžne navštěvy s prarodiči, se společnými přáteli a jejich dětmi, takový to zavolám a zajdu na kafe, my tu žijeme fakt dost izolovaně, manželovi to nevadí, je samotář..hlavně ty prarodiče, to mě bolí hodně..jako fakt dost, už kdysi jsme měla pochybnosti a furt uvažovala o navratu, ale čas běžel apak najednou bum, tatínek infartkt a odešel a maminka později taky, v době, kdy jsme chtěla domu, aby nebyla sama, ale než jsme k tomu došli, zesnula..a pak jsme se domluvili s mužem, že když už tu děti vyrustaji, zustaneme, no..i tak..mám pocit, že jsme měli jít..ten čas už nikdo nevrátí..o co jsme vše přišli..
- Citovat
- Upravit
31.12.21 14:56
Právě proto jsem nikdy nehodlala opustit místo bydliště, tém méně do zahraničí.
Někdo to tak prostě má. Pokud ale manžel nemyslí podobně, jsi v pasti a bude to čím dál horší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.21 15:19
Já tě chápu, žiji v Rakousku a i když se mi tu líbí, je to jiné, hlavně ta rodina chybí, ono by se řeklo, jsme hned vedle, ale kvůli práci neni zas tak moc času do Prahy jezdit, letos nám to nevyšlo ani na vánoce, což me moc mrzí, protože je to tu takové smutné, jen ve 3…
Ale myslim, že důležité je ujasnit si v hlavě co, prostě žijete tam, jestli každý rok přemítáš nad navratem a pak nic, točíš se v kruhu, bud si řekněte vracíme se nebo zustaváme, jakmile přijmeš to, že žiješ tam, uleví se ti. Někdy si i navrat idealizujeme, prostě..navíc sama píšeš, že rodiče už nejsou, nechci vyznít zle, ale o důvod méně se vracet..ty leta už nevátíš, děti vyrustají tam..vystuduji, najdou si práci, partnery, budeš tam mít vnoučata, tvuj život je tam..a jazyk, to je na dlouho, jste tam 8 let a sama píšeš, že jsi začínala anglinou, takže ten jazyk ses tam teprve začala učit, to je na dlouhou trat, za dalších 8 let, už budeš uplně jinde..myslim, že důležitý je prostě přijmout ten fakt, že tam žiješ. Co když se vrátíe, ted se k tomu upínáš,. jelikož řešíš tu samotu, jazyk atd..ale vrátíš se a najednou zjistíš, že přátele nemají čas, že jste se odcizili, děti v novém, škola v novém, budou nespokojené a budeš si zas říkat, proč jsme to vzdali po tolika letech a vratíš se domu, ale budeš začínat od nuly..
musíš o tom mluvit s mužem..co přesně tě tm nejvíc trápí, že máš malo přátel, jazyk?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.21 15:52
Myslím, že to hodně souvisí s původní motivací k migraci - pokud jsi někoho někam následovala, a spíš si byla v pozici toho, kdo „pouze“ akceptuje změnu, ale v zásadě ji nijak nepotřebuje, tak to je jiná situace než u toho, kdo změnu inicioval. 
Posledních 7 let jsem žila ve 3 cizích zemích, ta volba byla společná, výhody to mělo pro oba, a koncem dalšího roku jedeme zase pryč, asi už na dýl, protože dítě půjde do školy, a chceme, aby mělo to vzdělání aspoň v základech ucelené.
Vykořeněná se zatím necítím vůbec - nevím, jestli díky tomu, že všechny jazyky jsem ovládala už před odjezdem, spíš myslím, že kvůli tomu, že jsem o ten přesun hodně stála (lepší škola, pak lepší práce, lepší bydlení), a možná i kvůli tomu, že mi ČR nějak k srdci nepřirostla (Praha je třeba jedno z mých nejméně oblíbených měst, to jsem tu vyrostla, ale tak nějak kolem roku 2010 to začalo jít do kopru - hodně dobrých podniků a míst zmizelo), a to i tím, že jsem už za svobodna hodně cestovala.
A naopak jsem „protrpěla“ tenhle zatím necelý půlrok tady - ČR je sice krásná, klidná a bezpečná země, ale prostě se mi stýská po těch ostatních zemích, po tom, jak tam voní vzduch, jak tam zapadá slunce, jak tam září hvězdy, a po dalším milionu blbostí. Teď to ještě posílila zostřená Covid opatření, kdy prostě vím, že nemůžu jen tak z hodiny na hodiny vypadnout a odjet, kam mě srdce táhne. Takže já to mám třeba naopak. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.21 15:57
Ono je vsude neco. Vratila bys se a treba zjistila, ze se to tu neda, to se taky stava. Ten kulturni sok po letech taky byva dost vyrazny. Sama pises, ze pratele jsou uz taky nekde jinde za ta leta. Spis zkus vymyslet, jak si zprijemnit ten zivot tam - pises o anglictine, jestli se jedna o Britanii, tak je dobre si najit mistni walking group, pripojit se, chodit s nimi na vylety a udelat si pratele. Dal je hodne dobre dobrovolnictvi nekde mezi lidmi, kde budou dalsi dobrovolnici apod. Nejaky konicek, kde se schazi stejni lide, skupinovy sport. Proste si to udelat co nejprijemnejsi. Pripadne si najit praci, kde je delsi dovolena a tu travit v Cechach. Poridit si v Cechach chalupu nebo neco, jezdit vic na delsi dobu, pokud ti to hodne chybi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.21 16:40
@Anonymní píše:
Ahoj,je tu někdo, kdo žije v zahraničí a cítí se vykořeněný?
my žijeme v zahraničí už 8. rok a nezvykla jsme si a nikdy si už asi nzvyknu. problém je, že děti tu jsou doma, manžel sám je tu spokojený, taky je čech, ale já…
nejsem tu doma, každý rok jsme si říkala, bude líp, děti pujdou do školky, školy, najdu dobrou práci, zlepším jazyk..a ne, jazyk v těto zemi už ovládám, jinak jsme používala aj, ale prostě v tom cizím jazyce se domluvim, pokecam s lidmi u vina apod..ale necítím se v něm, mám pocit, že se v něm neumím vyjadřit plnohofnotně jako v mem rodnem jazyce, děti ted, hlavně starší, co je ve škole mene a mene mluví česky, jsme ale česká domácnost a doma se mluví česky, takže češtinu udrříme, ale už se stava že mezi sebou se baví tim druhým jazykem..nevadí mi to, chápu to, a le citim, že ta možnost vratit se domu se vzdaluje, manžel o tom moc slyšet nechce stejně..
prolém je, že ted jsme na vanoce doma, v praze, ano píšu doma, ja se tu prostě cítím doma víc, nadruhou stranu, je to už jine, po 8 letech..každý už má svuj život, svuj okruh přátel a j ácítim, že už do toho nepatřím, ti kdysi blízcí přátele se sejdou, ale je to takove neosobní už, nemame už společně zažitky, děti se neznají..je to prostě jine a rodina..rodiče už tu nejsou, před rokem zemřela tchyně, takže už jen tchán, bratr muj má svůj život, za 14 dní co jsme tu má čas jen 1×, jedou s rodinou a přáteli na hory, nas ani nepozvali, resp. pozdě a už nebylo místo…
takže mi přijde, že nepatřím ani sem, ani tam, moc přátel tam taky nemám,. sem tam se s někým sejdu, každý tu má svuj okruh lidí z mladi apod…
ja nevim, asi jak je silvestr, tak nejak rekapituluju a jsem nějaká v depce, do toho poslední 2 roky covidu kdy i to malo konatktu bylo min a min..jeli jsme sem, že stravime čas v česku a nakonec silvestra travime jen s tchánem, měla pijit jedna kamarádka s dětmi, ale má je nemocné a ostatní mají jine plány..připadam si sama, v rodině mě nechápou a já se v tom tak nějak zmítám…
To je těžké. V životě jsou věci, které prostě už nejde vrátit zpět. Tvoje děti nejsou Češi, jsou to Rakušané/Španělé (podle toho, kde žiješ 
) s českými kořeny. Měla jsem na gymplu spolužačku s vietnamskými rodiči. Oni taky nebyli doma tam ani tady. A po ní chtěli, aby se cítila jako Vietnamka. Ale ona byla Česka. Vietnam respektovala jako zemi svých předků. Pokud vím, přinejmenším jeden její rodiče se později do Vietnamu vrátil.
Lidé jsou různí. Někdo si zvykne snadno, jiný nikdy. Já třeba vím, že bych jinde než v Praze žít nechtěla. Potřebuju být blízko míst, kde jsem chodila do školy, na první rande, potřebuju se procházet Královskou cestou, potřebuju mít blízko svou rodinu.
Moje sestra žila v cizině, roky, byla tam spokojená,.teď se vrátila, je spokojená.
Výchovu máme stejnou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.12.21 16:45
@Anonymní píše:
mně asi ted došlo o co jsme přišli tim, že jsme byli věčně sami v cizině, o takove ty běžne navštěvy s prarodiči, se společnými přáteli a jejich dětmi, takový to zavolám a zajdu na kafe, my tu žijeme fakt dost izolovaně, manželovi to nevadí, je samotář..hlavně ty prarodiče, to mě bolí hodně..jako fakt dost, už kdysi jsme měla pochybnosti a furt uvažovala o navratu, ale čas běžel apak najednou bum, tatínek infartkt a odešel a maminka později taky, v době, kdy jsme chtěla domu, aby nebyla sama, ale než jsme k tomu došli, zesnula..a pak jsme se domluvili s mužem, že když už tu děti vyrustaji, zustaneme, no..i tak..mám pocit, že jsme měli jít..ten čas už nikdo nevrátí..o co jsme vše přišli..
Uplne mi mluvis z duse a u me se to prohloubilo nebo mi to definitivne doslo se smrti tatky. Porad jsem si rikala „muzem se vratit az…“ A ejhle, ono uz to ani nejde, protoze presne jak pises uz jsou vsichni jinde a pomalu ani neni duvod…krome meho stesku po domove a starem dobrem cosi. Asi se s tim musime smirit a vytvorit si domov jinde, i kdyz ani ja nevim jak. Mozna se opravdu zamerit na stesti deti a rodiny a vytvorit si svoje hezko daleko od domova.
- Citovat
- Upravit
31.12.21 16:52
Sestřenice se takto stěhovala za mužem v těhotenství. Její dcera už je na VŠ, ale ona si nezvykla pořád. Ale sem se už nevrátí, protože za ty peníze tady pracovat nebude. I když se jí stýská. Pořád říká, že na důchod. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.12.21 17:04
Já teď anonym, protože budu jmenovat konkrétní lidi a pokud sem chodí, nechci, aby si mě spojili s mým nickem.
Jedna kamarádka- 16 let v Itálii s italským manželem, na rukou by ji nosil, měli rodinnou firmu, jednu dceru. Po smrti rodičů (mrzelo ji, že tady nebyla, když zemřeli) se teď i s dcerou vrátila do ČR, dcera tu nastoupila na VŠ, manžel ji prosí, ať se vrátí zpět, rozvedení nejsou, ona je tu už dva roky a ví, že se tam už nevrátí, chce být „doma“.
Jiná kamarádka - tatínek Řek. Vzal si Češku a celý dospělý život je tady, pak se rozvedl a vzal si ženu taky z té oblasti, ale jiné země. Má tady celou rodinu, děti, sestra se sem přestěhovala, rodiče… Stejně každý rok se sbalí a jede s novou (no novou, jsou spolu už 20 let) ženou na 3 měsíce tam, mají tam dům na vesnici. I když má všecky blízké tady, jeho srdce je tam.
A nakonec - já jsem taky vždycky chtěla žít v zahraničí. Zkusili jsme si to na čas, když tam měl manžel možnost pracovat. Zjistila jsem, že to odtržení dětí od rodiny - od babiček, širší rodiny, přátel a tak, že to je prostě moc velká daň za ten život v zahraničí.
Takže tě chápu.
Budeš se s tím muset asi smířit, ale zkusila bych volit variantu, že sem budete s dětmi jezdit aspoň na měsíc v létě a pak v zimě, pokud to půjde. Sama nevím, jestli bych se smířila s tím, žít někde natrvalo. Na čas ano, ale na pořád asi ne.
- Citovat
- Upravit
31.12.21 17:17
Co bylo uz nezmenis.. Ale myslim, ze ty vazby uz moc nemate ani tady..
Ja jsem se po 21 letech vratila ze zahranici, po rozvodu.
Jsem tady s detmi 5 mesic a mam toho plne zuby, ale hlavne I proto, ze tu nemam dobrotu fungujici rodinu, take jsem na vse sama+ malou vyplatu, takze mam I existencni starosti.
V zahranici jsem byla take ke konci na vse Sama a tady jsem na to taky Sama.
Mam tu 1 kamaradku z detstvi a jinak nikoho.
Lidi maji za ty roky, uz jiny zivot a negative vnimam, ze se spoustu lidi snazi druheho nejak osr. t a na cloveku vydelat.
Jsem dost nemile prekvapena… Mne se taky styskalo, ale jsem uz Ted vyecena.
Kdy by jsi tu mela pevne vazby, tak je to o necem jinem, ale takhle si to clovek Jen idealizuje…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.12.21 17:20
Často jsem si říkala, jak bych asi emigraci nebo prostě pobyt v zahraničí asi nerozdýchala, že to musí být hrozně těžké. Vystihuješ mé pocity a to jsem se jen posunula v rámci ČR, neřešila ty nástavbové věci jako jazyk, jiné kulturní zvyklosti atd.
Nezvykla jsem si po 15 letech od přestěhování, nejsem už doma ani tam. Ale děti jsou doma zde a kvůli nim držím. Strašně mi tady chybí spousta obyčejných věcí, v kterých jsem vyrostla a nemohu pokračovat ani je ukázat a předat dětem, protože tady nejsou…
Ale konec tesknění, jen jsem chtěla dát najevo souznění a porozumění 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hanka1
31.12.21 17:32
@Anonymní píše:
Ja te chapu a citim se stejne, a to ani neziju v zahranici. Jen pochazim z Moravy a ziju s manzelem a ditetem v Cechach. Presne jak pises, nejsem doma ani doma na Morave ani „doma“ v nasem bydlisti. Radu nemam, jen sdilim, nejsi sama.
Chapu, ze se nekdo cítí vykorenen, kdyz zije v cizině, kde se mluví cizím jazykem, ale citit se vykorenena z Moravy, kdyz ziju v Čechách ve stejne zemi se stejným jazykem moc nechapu 
zvlast kdyz v Praze sednes na Pendolino a za dve a pul hodky jsi v Olomouci…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj,
je tu někdo, kdo žije v zahraničí a cítí se vykořeněný?
my žijeme v zahraničí už 8. rok a nezvykla jsme si a nikdy si už asi nzvyknu. problém je, že děti tu jsou doma, manžel sám je tu spokojený, taky je čech, ale já…
nejsem tu doma, každý rok jsme si říkala, bude líp, děti pujdou do školky, školy, najdu dobrou práci, zlepším jazyk..a ne, jazyk v těto zemi už ovládám, jinak jsme používala aj, ale prostě v tom cizím jazyce se domluvim, pokecam s lidmi u vina apod..ale necítím se v něm, mám pocit, že se v něm neumím vyjadřit plnohofnotně jako v mem rodnem jazyce, děti ted, hlavně starší, co je ve škole mene a mene mluví česky, jsme ale česká domácnost a doma se mluví česky, takže češtinu udrříme, ale už se stava že mezi sebou se baví tim druhým jazykem..nevadí mi to, chápu to, a le citim, že ta možnost vratit se domu se vzdaluje, manžel o tom moc slyšet nechce stejně..
prolém je, že ted jsme na vanoce doma, v praze, ano píšu doma, ja se tu prostě cítím doma víc, nadruhou stranu, je to už jine, po 8 letech..každý už má svuj život, svuj okruh přátel a j ácítim, že už do toho nepatřím, ti kdysi blízcí přátele se sejdou, ale je to takove neosobní už, nemame už společně zažitky, děti se neznají..je to prostě jine a rodina..rodiče už tu nejsou, před rokem zemřela tchyně, takže už jen tchán, bratr muj má svůj život, za 14 dní co jsme tu má čas jen 1×, jedou s rodinou a přáteli na hory, nas ani nepozvali, resp. pozdě a už nebylo místo…
takže mi přijde, že nepatřím ani sem, ani tam, moc přátel tam taky nemám,. sem tam se s někým sejdu, každý tu má svuj okruh lidí z mladi apod…
ja nevim, asi jak je silvestr, tak nejak rekapituluju a jsem nějaká v depce, do toho poslední 2 roky covidu kdy i to malo konatktu bylo min a min..jeli jsme sem, že stravime čas v česku a nakonec silvestra travime jen s tchánem, měla pijit jedna kamarádka s dětmi, ale má je nemocné a ostatní mají jine plány..připadam si sama, v rodině mě nechápou a já se v tom tak nějak zmítám…