Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Omluvila jsem se jí, psaly jsme si ale přijde mi pořád odtažitá. Jak se má, jak to zvládá odpovídá jedním slovem jestli chce nějak pomoct odpověděla taky jenom ok. Jsem z toho smutná. První zprávu odpověděla ok v pohodě. Mám zkusit navrhnout setkání?
Žádné prostě děkuji, jsem v pohodě. A dneska jsme se měli sejít tak ji píšu zda chce někam zajít tak jenom napsala jdu tam a tam. Nic více zda jdu taky, nebo zda se přidám.
@Anonymous355 píše: Více
ty jsi fakt padlá na hlavu, nech ji žít
@Anonymous355 píše: Více
psaní je na nic, radila jsem ti jasně, že jí máš ZAVOLAT a máte si to vyříkat, nejlépe osobně, nebo aspoň telefonicky.. telefony ti nebere??
pokud ne, tak jsi prostě zklamala natolik, že nemá zájem se s tebou bavit. I to je život a pak nezbývá než to přijmout.
@Anonymous355 píše: Více
Je to dle mého názoru tak 50/50. Ty máš partnera, malé dítě, jsi těhotná, a v práci vytížená. Do toho trávíš tolik času s kamarádkou, že to už vadí Tvému partnerovi, a narušuje to Váš společný vztah. To je jedna věc, a za další se přihodila kamarádce tragédie v rodině. Ano, je to hrozné, ano, zřejmě od Tebe očekávala nabídku pomoci. Stalo se. Ty jsi uznala svoji chybu, omluvila se jí. Ona trucuje nadále. Tak co s tím? Myslím, že by bylo nejlepší jí zavolat, domluvit si nějakou schůzku, a na místě si to vysvětlit. A pokud to je opravdu dobrá kamarádka, tak dokáže pochopit i to, že i Ty jsi jenom člověk, a máš taky svoje problémy a trápení, a bude brát ohled i na to, že jsi těhotná, a měla bys mít teď klid a pohodu. Osobně bych spíše zapracovala na vztahu doma.
@Anonymous355 píše: Více
já mám jiný názor, než většina, ty jsi jí nic neudělala, také bych předpokládala, že když někomu ten den zemře blízký člověk, tak nepůjde tlachat do kavárny, ty jsi jí napsala už několikrát, ona je pořád uražená - nevím proč,
nevnucuj se jí, a jak radí jiní, zaměř se spíš na svůj vztah s manželem a dítkem
Podle mě jsi to pokazila. Ale její dlouhé trucování už mi přijde horší než ta tvoje chyba.
@Anonymous355 píše: Více
A divíš se jí?
Já už tě začínám mít celkem plný zuby… Co teprve ona … ![]()
@Šmoulice píše: Více
Jako jo, zakladatelka je otravná. Ale tak kamarádka může napsat něco ve stylu: “V pohodě, už se neomlouvej. Dej mi teď nějakou dobu klid.” Každopádně na místě zakladatelky bych s tím psaním kamarádce přestala. A ve stavu, v jakém to je, už bych jí ani nevolala. Po založení diskuze ještě ano.
@Janča6 píše: Více
Ja nevim, ale pokud se kamaradka i tak chtela sejit, mohla na jeji ‚mrzi me to, drz se‘ odepsat, ze i tak planovane setkani plati, ze aspon prijde na jine myslenky. Nejspis taky neumi moc komunikovat. Kdyz jsou tak dobre kamosky tak prece zakladatelku zna, musi vedet ze treba v urcitych situacich nereaguje jako ‚vetsina‘ lidi. Tak se nemusi urazet a prestat odepisovat, ma narovinu napsat co ji vadi.
Děkuji nakonec jsme to vyřešily a je všechno už v pořádku ❤️
Pravda je, že jste mohla připojit otázku, zda na tu kávu bude chtít jít, anebo to raději necháte na jindy. Ale stejně tak se na to mohla doptat ona poté, co poděkovala za kondolenci. Její reakce mi přijde přemrštěná. Mě osobně by v takovou chvíli nějaké kafe s kamarádkou vážně nezajímalo. A bylo by mi dost fuk, jestli druhý den šla s jinou kamarádkou… Tedy osoba, která se jako malá uráží kvůli kafi a jiné kamarádce ve chvíli, kdy ztratila milovanou tetu, mi nepřipadá moc vyspělá. Ale brala bych to tak, že je zřejmě naštvaná na celý svět a potřebuje ten vztek a bolest někam směřovat a vy jste jí s touhle hloupůstkou přišla přímo do rány. Možná ve skutečnosti není tak naštvaná na vás za to kafe, ale je naštvaná obecně na to, co se stalo s tetou… Taky reaguju tam, kde jsem bezmocná, spíš vztekem než smutkem. Proto bych tomu nechala čas. Zkusila bych se ozvat za týden dva. A pak prostě průběžně… Ale víc bych se už neomlouvala. Skutečně si myslím, že zase není tak moc za co… Já mám přátele, za kterými přiběhnu uprostřed noci. A pak takové, o kterých vím, že dvacet let řeší furt ten samý problém dokola a u těch už o tom nechci ani slyšet, natož abych jim běžela pomoct s řešením, o které podvědomě stejně nestojí. A necítím se ani trochu jako špatný člověk. Rozhodně se necítím jako horší člověk, než by se měl cítit někdo, kdo na druhé dvacet let valí tentýž problém, o kterém chce furt jen mluvit a nechce ho skutečně řešit
Vy špatný člověk nejste. Třeba mě byste se tím nedotkla. Já se při bolesti stahuji, abych si ji mohla odžít a přijmout ji. Nikdo mi nepomáhal řešit bolest, když jsem byla dítě. Nikdo mě neobjímal a nestaral se. Takže jsem si vyvinula vlastní efektivní systém, ve kterém jsem schopná si to zpracovat. Kdokoliv, kdo mi v tu chvíli leze do osobního prostoru, objímá mě a utěšuje, mě od toho odvádí a nepomáhá mi. Naopak mi brání v tom, o čem vím, že mi to pomůže. Úmysl má určitě dobrý a někomu jinému by to pomohlo. Jenomže ne mě. Ale v tom to je. Nejsme stejní. A když soudíme podle sebe, tak se nevyhnutelně občas svých blízkých dotkneme. Ale bylo by dost na pováženou, kdyby někdo rozpustil dlouhé přátelství kvůli téhle jedné maličké chybce…