Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
„Trápím se, cítím se tak sama. Dřív jsme jezdili na výlet, ale teď už nic. Dřív mě třeba namasiroval nebo mě pohladil, políbil. Teď jsme jak sourozenci a masáž ho nebaví. Nedělá pro mě nic, žádné překvapení, pozornost, snaha. Když se zeptám zda si můžu dát alespoň v klidu vanu a on pohlídá malou tak mi odpoví že to přece můžu až ji večer uspím. Jenže to bych si třeba představovala že budeme spolu. Je věčně unavený a protivný. “
TA PRAVÁ LÁSKA PO ZAMILOVANOSTI JE KRÁSNÁ.
Pokud nemá snahu, je lepší být sama. Protože aspoň nebudeš mít očekávání, že se probere a všimne si, že tam jsi
tolik můj pohled na věc. Můj teď taky změnil práci, ráno odchází v 6, vrací se až kolem 6, 7 večer. ale kdykoliv řeknu, tak pohlídá a pod
takže i když je naštvaný z práce nebo by raději dělal něco jiného, tak si prostě vezme sviště a věnuje se mu atd..a tam je fakt velký rozdíl
Já si našla nové kamarádky na cvičení s batolaty.
Asi by to chtělo si s manželem promluvit.
@PaniBambulinova
Bohužel Praha je daleko, ale určitě mě mrzí v jaké jsi situaci a určitě si můžeme, alespoň napsat kdybys chtěla ![]()
@Leviatan
S manželem mluvím furt. Bohužel on často udělá to že už mluvit nechce tak přestane reagovat. Jako bych tam nebyla vůbec.
@Anonymní píše: Kolikrát jsem chtěla už i druhé miminko začít plánovat, ale mám strach. Chtěli jsme velikou rodinu, ale já necítím tu jistotu. Myslela jsem si jak bude skvělý otec, ale není.
Plánuj si svou vysněnou velkou rodinu, ale bez toho parazita, kterého máš teď doma. Pokud ten tvůj zázrak je ještě v záruce, vrať ho.
Já osobně si myslím, že je ten hlavní problém v tom, že jsi na něho právě příliš fixovaná a má Tě „jistou“, nemáš žádný svůj život, zájmy, nic. A zjevně bys ráda, aby to měl stejně.
Spíše jste na mrtvém bodě a je těžké posoudit, zda vztah ukončit nebo ne. Já si myslím, že by pomohlo přenastavit svou mysl a přestat si ho ve větší míře všímat, cokoliv po něm požadovat. Starej se o malou, najdi si kamarádky, zájmy, nepodstrojuj mu a dej najevo, že už odmítáš žebrat o pozornost. Ani mu nic nevyčítej, nedělej plačtivé scény a nesnaž se mu zavděčit..
Ten vztah k malé se taky může rapidně změnit, až povyroste a bude s ní moci vůbec větší pouto navázat prostřednictvím aktivit a komunikace.
Horší je být s někým a cítit se sama. Buď raději sama. Ten tě bere jako samozřejmost. Tohle není vztah. Jste už cizí lidi. Jestli nemá ani trochu snahy na změnu, tak to by byla pro mě konečná.
Zas abych mu úplně nekřivdila tak on toho i udělá dost doma. Když má jednou za čas volno a energii tak uklidí celý dům. Malou také pohlídá když jdu na nehty nebo ke kadeřnici. Vezme si ji do nosítka. Jen doma mám pocit že když ji má hlídat nebo si s ní hrát tak po něm chci moc. On má i světlé chvilky kdy je báječnej. Ale většinou se kvůli němu cítím hrozně. Sama, že já jsem na nic a že on by udělal vše líp. A chybí mi ta pozornost na mě, což mu říkám vše otevřeně, bohužel bez úspěchu.
Příspěvek upraven 22.12.22 v 18:56
@Anonymní píše:
Holky ahoj. Předem se omluvám za anonym (nechci aby manžel věděl že jsem to já).
Máme roční holčičku. Kolikrát jsem chtěla už i druhé miminko začít plánovat, ale mám strach. Chtěli jsme velikou rodinu, ale já necítím tu jistotu. Myslela jsem si jak bude skvělý otec, ale není. Věčně kouká do telefonu (píše si s kolegama z práce) nebo jde hrát hry na počítač s kamarádem či sám. Je věčně v práci. Čas a energie na mě není žádná. Já nemám ani jednu kamarádku nebo kamaráda (což mě trápí, ale nevím jak si někoho najít). Ale cítím se hrozně sama. S malou jsem často a dlouho sama. Chystám mu svačiny, obědy (nevařím tedy každý den, on stejně není vždy na oběd doma). Poklidím, ale podle něj je to stejně na nic. Někdy to řekne i sám že by to chtěl jinak. Že prý vyjde nastejno kdybych nedělala nic. Trápím se, cítím se tak sama. Dřív jsme jezdili na výlet, ale teď už nic. Dřív mě třeba namasiroval nebo mě pohladil, políbil. Teď jsme jak sourozenci a masáž ho nebaví. Nedělá pro mě nic, žádné překvapení, pozornost, snaha. Když se zeptám zda si můžu dát alespoň v klidu vanu a on pohlídá malou tak mi odpoví že to přece můžu až ji večer uspím. Jenže to bych si třeba představovala že budeme spolu. Je věčně unavený a protivný. Když je na mě škaredý tak už za mnou nejde, když odejdu s pláčem jako dřív a neomluví se. Jako by mu na mě už nezáleželo. A já si tak moc přála aby byl ten pravý. Máme spolu společné zázemí pro malou, ve spoustě věcí i stejný pohled na výchovu a život. Jen to takhle kazí. Já se od mala vlivem mých traumat potýkám se špatným psychyckým stavem a tohle mi nepomáhá. Ví všechny ty hrozné věci a ví že je pro mě vše, ale kolikrát mi ještě naloží a nechá mě v tom i když ví že mám chuť si pak něco udělat (nemyslím přímo se zabít). Prostě nevím co si o tom všem myslet. Mám s ním být a zkoušet to dál? Navrhovala jsem i párovou terapii na kterou chodím aspoň sama, ale odmítá. Promiňte za sloh, ale už jsem musela někam ventilovat.
NE
Kdyz to vezmeme z druhe strany, on zivot s nekym, kdo ma nedoresena traumata a neni psychicky v dobrem stavu, to take neni lehke. A tam vidim zaklad te nepohody u vas doma a to i bez ohledu na to, jak se projevuje ve tvych ocich tvuj partner. Zakladat rodinu v takovem stavu neni nejlepsi napad, navic v situaci, kdy je pro tebe partner vicemene jediny socialni kontakt. Nemas pratele a mozne je i to, ze na nej nakladas cast svych problemu a vyzadujes, aby ti naplnoval vsechno to, co ti chybi (tedy nejen partner, milenec, ale i kamaradka atd.).
Nechci polemizovat o tom, jak se k tobe chova, ale celkem mi prijdes znacne precitlivela a vyzadujici pozornost. Mozna by nebylo od veci se ted zamerit na sebe, svou psychiku, dite a vztah do jiste miry odsunout na vedlejsi kolej. Pokud nebudes ty sama v kondici, nemuzes mit vyrovnany vztah. At uz se soucasnym partnerem, ci s nekym jinym.
Zatím bych nedělala nějaký ukvapený závěry.
Teda rozhodne NE další dítě, ale ani ne hned se rozvádět …
Podle toho co pises mi přijde, ze se na tom dá ještě pracovat, pises o chlapovi i hezky. Nikdy není nic černobílý a určitě jsou na vašem vztahu i dobrý věci.
Přece jen, mate ještě strašně malý dítě, nepises jak dlouho spolu jste, ale nezatracovala bych to hned. Nejspíš jsi na rodicaku a nejspíš ještě minimálně rok / dva budeš. Ono s malým miminem se ten vztah vždycky změní (kolikrat k horšímu ) a vy pořad ještě mate malý mimino, který je na vás 100% závislý a ten vztah bývá kolikrat v podstatě jen o tom dítěti.
Ja myslím ze velký problém je to, ze ty nemáš v podstatě nikoho mimo manžela, zkusila bych si rozšířit obzory a najít kamarádky, nějaký tvuj vlastní život apod …
Holky ahoj. Předem se omluvám za anonym (nechci aby manžel věděl že jsem to já).
Máme roční holčičku. Kolikrát jsem chtěla už i druhé miminko začít plánovat, ale mám strach. Chtěli jsme velikou rodinu, ale já necítím tu jistotu. Myslela jsem si jak bude skvělý otec, ale není. Věčně kouká do telefonu (píše si s kolegama z práce) nebo jde hrát hry na počítač s kamarádem či sám. Je věčně v práci. Čas a energie na mě není žádná. Já nemám ani jednu kamarádku nebo kamaráda (což mě trápí, ale nevím jak si někoho najít). Ale cítím se hrozně sama. S malou jsem často a dlouho sama. Chystám mu svačiny, obědy (nevařím tedy každý den, on stejně není vždy na oběd doma). Poklidím, ale podle něj je to stejně na nic. Někdy to řekne i sám že by to chtěl jinak. Že prý vyjde nastejno kdybych nedělala nic. Trápím se, cítím se tak sama. Dřív jsme jezdili na výlet, ale teď už nic. Dřív mě třeba namasiroval nebo mě pohladil, políbil. Teď jsme jak sourozenci a masáž ho nebaví. Nedělá pro mě nic, žádné překvapení, pozornost, snaha. Když se zeptám zda si můžu dát alespoň v klidu vanu a on pohlídá malou tak mi odpoví že to přece můžu až ji večer uspím. Jenže to bych si třeba představovala že budeme spolu. Je věčně unavený a protivný. Když je na mě škaredý tak už za mnou nejde, když odejdu s pláčem jako dřív a neomluví se. Jako by mu na mě už nezáleželo. A já si tak moc přála aby byl ten pravý. Máme spolu společné zázemí pro malou, ve spoustě věcí i stejný pohled na výchovu a život. Jen to takhle kazí. Já se od mala vlivem mých traumat potýkám se špatným psychyckým stavem a tohle mi nepomáhá. Ví všechny ty hrozné věci a ví že je pro mě vše, ale kolikrát mi ještě naloží a nechá mě v tom i když ví že mám chuť si pak něco udělat (nemyslím přímo se zabít). Prostě nevím co si o tom všem myslet. Mám s ním být a zkoušet to dál? Navrhovala jsem i párovou terapii na kterou chodím aspoň sama, ale odmítá. Promiňte za sloh, ale už jsem musela někam ventilovat.