Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@jege píše: Více
Vino mi u chlapa prijde taky divny
Je to nemuzne
Kdyz uz, tak pivo ![]()
@Luxusnixicht píše: Více
Tak občas jsem udělala vyjimku. Třeba španělsky soused, ten denně chodí do posilky. A na paddle boardu vypadá jak bůh. Ale, taky ho to dohnalo, teď v nějakých 47 byl na operaci plotynek.
@Luxusnixicht píše: Více
Ja muzu sportovce, protoze maji hezke telo.
Muj mozek funguje tak, ze prvni co automaticky kouka po obliceji, jsou ramena, jak chlap nema ramena a je takovy rachiticky, nebo zaobleny, nepusobi na mne fyzicky pritazlive. Sportovci maji hezke telo, ale nesmi to byt fanaticky sportovec, ktery zije jen pro ten svuj sport a nedebuh takovy, co ma potrebu konvertovat na sport partnerku.
@MyMelody píše: Více
No prave…a prave vetsina tyhle tendence ma…vcetne toho fanatismu
Takze radeji zkousnu to brisko a ne uplne siroky ramena
Ja teda ani ty uplne nabuseny svalovce nemusim vubec…to uz je moc…chce to primerene, ani vyzableho, ani kulturistu…ale kdyz uz, tak radeji znad toho vyzableho
![]()
Já už budu radši zkoumat i názory, hlavně u těch žen co jsou staré jako já. Mladším ještě odpustím politickou naivitu. Denemarkovou nebrat! Je to pi. čka:
"Ve Štrasburku byla odhalena socha s názvem Oranžový mor. Monstrózní zlatý Donald Trump sedící na zádech podstatně hubenějšího a menšího „obyčejného člověka“. „Sedím na zádech člověka. / Pod mým břemenem klesá,“ říká inskripce na podstavci – kdyby náhodou někdo nepochopil, co nám chtěl dánský umělec Jens Galschiot sdělit.
Ve Frankfurtu, na zahájení největšího evropského knižního festivalu, jehož čestným hostem bylo letos Česko, vystoupila spisovatelka Radka Denemarková. Na úvod pronesla, že „národ je konstrukt“ a „má plné zuby“ poslouchání, že „je třeba oddělovat politiku a literaturu“. Totiž „všechno je politika; otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost“ aneb – jak dodala na jiném místě – „Evropa hnědne“.
Obě gesta by mohla být nádherným symbolem duchovního stavu současného „kritického umění“, které se už dávno stalo uměním pronášet co nejvíce pobouřeným tónem ty nejkonformnější a nejbezpečnější banality.
Představa o umění jako kritickém zrcadle reality, demaskujícím mechanismy moci, byla v západní tradici přítomna téměř odvždy. Sókratés chtěl být „hovadem“, které bude kousat své spoluobčany, a tím je nutit k pohybu/myšlení. Prokletím naší epochy je skutečnost, že ta kritická poloha zastínila všechny ostatní. Umění se stalo povinně kritickým a povinně demaskujícím a samotné gesto revolučního bourání předběhlo v hierarchii důležitosti všechny ostatní kvality, které by dílo mělo naplňovat. Problém je, že pokud povýšíte aktivismus na nejvyšší formu umění, získáte velmi omezenou sadu gest a schémat, jež můžete použít.
Dánského umělce se svou sochou pozval do budovy europarlamentu dánský europoslanec Per Clausen z frakce Levice (GUE/NGL). Při té příležitosti pronesl bohatýrsky: „Nemůžeme žít ve strachu a autocenzuře.“
Donald Trump je oblíbeným terčem umělců z celého světa od okamžiku, kdy se objevil ve veřejném prostoru. Není divu, je to postava vyhrocená a v mnoha ohledech komická, až karikaturní. Nepochybně působí na představivost. Nicméně nyní, po více než dekádě s Trumpem, není snad snazší způsob, jak získat všeobecný potlesk levně a bez větší intelektuální či řemeslné práce. Stačí vlastně v jakémkoliv kontextu vyslovit slovo „oranžový“, a aplaus vestoje máte zaručený.
A nechme teď raději stranou takové paradoxy jako umístění sochy zobrazující obyčejného člověka „klesajícího pod břemenem“ mocnáře zrovna v sídle jedné z institucí Evropské unie. O kritickou narážku na homeopatickou dávku demokratické legitimity orgánů EU v tom případě asi nešlo, že? Trumpa si ten „obyčejný člověk“ alespoň sám zvolil – i s jeho programem…
„Všechno je politika,“ zazněla zase buřičská výzva k nonkonformitě ve Frankfurtu. Neslyšeli jsme to už někde? Není to náhodou více než sto let hlavní motto veškerého západního „vysokého“ umění? „Všechno je politika“ a odvozeně „všechny vztahy ve společnosti jsou mocenské povahy“ jsou přece hesla, která vytvarovala náš západní svět do jeho dnešní podoby – i se všemi podobami jeho krizí, od zpochybnění instituce rodiny a „války mezi pohlavími“ až ke klimatickému žalu.
Jen „literatura nás může udržet nad vodou“, říká Denemarková a nepochybně i v tomto ohledu opakuje úctyhodně dlouhou tradici Západu, který v umění, a hlavně v literatuře, spatřuje ozdravnou sílu. „Literatura se neuchyluje ke schématům a ideologiím.“ – Opět nelze nesouhlasit, dobrá literatura má právě schopnost nahlížet hlouběji a dál. Co naplat, tyto sice nepříliš objevné, ale správné úvahy jsou pak vyšperkovány politickými výzvami, v nichž se to „schématy a ideologiemi“ přímo hemží. „Evropa hnědne“, a přitom by se měla sjednotit a zajistit si status „plnohodnotného hráče“ na světové scéně, populisté jsou „konzervativní a autoritářští“, „nacionalismus je dnes ještě zrůdnější“ (asi ještě zrůdnější než v době druhé světové války, kdy – pokud se vrátíme k úvodu proslovu – čeští nacionalisté vyhnali Němce a tabuizovali židovské autory…). A – dodejme – zlo je vždy tam někde venku, zatímco My jsme „ostrovem“, na který ze všech stran útočí barbaři.
Neslyšeli jsme to někde? Nezní to náhodou jako návod pro instantní úspěšný projev přednesený pro dnešní evropské liberální publikum, které sklouzlo během krátké doby od pozice spokojeného establishmentu ve světě po konci dějin k pocitu obležené pevnosti? A zoufale se snaží vytvořit nějaké kmenové bitevní pokřiky před apokalyptickým střetnutím dobra a zla…
Světe, div se – zafungovalo to. Frenetická vlna euforie proběhla nejen sálem ve Frankfurtu, ale i českým internetem. Tento přechod od „kritického šťourání“ a „buřičství“ k tvorbě „bitevních pokřiků“ probíhá i pro samotné aktéry této proměny často nepovšimnutý. Jestliže podstatou kritického umění bylo ukazovat komplexnost a odstíny problému tam, kde společnost viděla jednorozměrně a černobíle, „otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost“. Jestliže úlohou kritického umění bylo spíše pokládat otázky a hledat, nyní je „literatura nebezpečná“, protože naopak „zná odpověď“.
Pro konzervativce by ten vývoj měl být vlastně v něčem uklidňující. Tyrtejská poezie, odvozená od spartského básníka Tyrtaia, autora veršů, které měly muže ze Sparty motivovat k boji, patří také k základním tradicím západní literatury. Každý establishment, i seberevolučnější, nakonec dospěje do fáze, kdy musí bránit své pozice před tím, co přichází po něm.
Ještě že kromě oficiálních projevů mají spisovatelky a spisovatelé možnost také psát dobrou literaturu. Ta zůstane, i když bitevní prach klesne k zemi."
https://www.echo24.cz/…i-konformity
Národ jako sociální konstrukt, kdysi jsem slyšel, že i penis je sociální konstrukt.
![]()
Denemarková je tada o dost starší, ale ty její kecy o hnědnutí, už mě to nudí.
Babiš není žádnej Mussolini - bohužel
@Eugen Fischer2 píše: Více
Umeni je v krizi a cekame novou renesanci, kdyz je v krizi temer vsechno dalsi, finance, ekonomika, zdravotnictvi, skolstvi, atd, proc by nebylo umeni. ![]()
A k te sose Trumpa, ted jeste cekat, az nejaky umelec stvarni Macrona
, protoze vyjadrid esenci " pervers narcissique " musi byt umelecka lahudka.
@Eugen Fischer2 píše: Více
Já myslím, že když automaticky predpokladas, že větší penis je lepší sex, je socialni konstrukt.
@Luxusnixicht píše: Více
Nabusene hyper svalovce ne, to je uz o tom fanatismu a nejspis i nejaky komplex tam asi bude, ale takovy ten normalni sportovec, nefanaticky, ktery jen proste neni lemra, je fajn. A tuplem, kdyz mu „sportuje“ a nelemruje i mozek, to byva pritazliva kombinace. ![]()
Příspěvek upraven 12.10.26 v 15:02
@Arturie píše: Více
Mne se DiCaprio zrovna moc nelibi..ani bez vina
Ale Andymu bych to treba odpustila no…
Ale ten nepije.
@Luxusnixicht píše: Více
Aha
musím to říct bratrovi ![]()
Ať kouká vyházet svůj sklípek. Pivo nepije téměř. Jinak je to chlap jak hora( stavební inzenyr)