Máš štěstí, že jsi nenapsal matko 
Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Milenky sem nová diskuze
- Fotoalbum (770)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
20.10.26 10:28
@Hanča1234 píše: Více
A jak jinak se mam při sexu chránit před covidem a 5g sítěma? Znáš něco lepšího? 
Snad už jen alobal
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 10:43
@zmrzlik píše: Více
Ezau maminko, Ezau 
jsem zarostlej jak Ezau
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 11:11
@Honza 12 píše: Více
Přijde mi divný, že už několik „let“ hovoris stale „stejnym jazykem“ k Pirkovi a žádné „zlepseni“ z jeho strany. Změn taktiku!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 11:17
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 11:52
Mam pro vás dva zajímavé články z echa24: Martin Weiss píše skvěle:
https://www.echo24.cz/…tispolecnost
"Přes víkend vyvrcholily (prozatím) již dva týdny trvající nepokoje ve Francii, které se staly mezinárodní mediální událostí číslo jedna. Není divu, bylo to řádění, jež se ve Franci koná jen jednou za několik let – a byť se ho zúčastnilo relativně méně lidí než některých jiných protestů, míra násilí a destrukce byla vysoká. Hořely budovy, zejména záběry požárů lycea Nelsona Mandely v Nantes v první fázi a radnice v Limoges ve fázi následující obletěly světová média a sociální sítě. Takže jen pár týdnů po návštěvě papeže Lva XIV., jehož mši sledovaly v ulicích Paříže stovky tisíc lidí, což zavdalo příležitost k úvahám o tom, že křesťanství ve Francii nabývá nový vliv, Francie poskytla obraz Evropy řítící se do záhuby, jejž nenechali bez komentáře americký prezident a viceprezident.
Skutečný průběh demonstrací byl asi trochu jiný, byť rozhodně ne „převážně pokojný“, jak zní legendární eufemismus reportéra CNN. Ve srovnání s hnutím žlutých vest se nepokoje neodehrávaly v takovém množství lokalit a netrvaly (tedy zatím) tak dlouho. Nepokoje původně začaly jako protesty studentů proti poměrům na školách, ale ty se postupně vyčerpaly a víkendové řádění na ně sice navazovalo, ale přicházelo už odjinud. Takže komentáře k výjevům rabování typu „vyrazili pro školní pomůcky Louis Vuitton“ byly sice vtipné, ale ne úplně trefné. Tou dobou už převzala iniciativu směsice zkušených organizátorů chaosu z „černého bloku“, kteří na sociálních sítích koordinovali rychlé přesuny mezi points chauds, kritickými místy ideálními k ochromení policie. Mezi nimi se pohybovali zkušení rabovači a imigrantská mládež z předměstí. Demonstrace se měly nést v duchu protestů proti drahotě, znovu se též aktivizovaly žluté vesty.
Kultura nezodpovědnosti a „bordelizace“
Plynulý přesun od školních pomůcek k drahotě ovšem předvedla francouzská tvrdá levice Jeana-Luca Mélenchona, která nepokoje celou dobu povzbuzovala. Výroky typu „Násilí může být legitimní“, „protesty můžou mít jakoukoli formu, my si nebudeme hrát na hasiče“ nebo „hlídací psi nám nařizují, abychom vyzývali ke klidu, my vyzýváme ke spravedlnosti“ naplňovaly strategii, již dříve jeden z ministrů vlády nazval „bordelizace“.
Zastoupení mládeže neevropského původu bylo při protestech, jež přerostly v násilí a rabování, disproporční, to je ze všech záběrů zcela zřejmé. Zároveň ovšem rázné soudy, že takhle to dopadne, když si do země léta pouštíte neintegrované přistěhovalce, komplikuje skutečnost, že těch bílých mezi nimi nebylo úplně málo. Nositeli všudypřítomných palestinských vlajek nebyli zdaleka jen Arabové či muslimové, Gaza je dnes sjednocující kauzou celé západní levice. Je příliš užitečná na to, aby něco změnilo Macronovo loňské diplomatické uznání státu Palestina.
Dokonce možná ve Francii funguje to, čeho si lze všimnout u amerických progresivistů: nejvýraznější tváře jako Zohran Mamdani nebo Alexandria Ocasio-Cortezová jsou „barevné“, ale většinu jejich voličů i kádrů DSA tvoří běloši. Mezi mluvčími studentských protestů, jež francouzská média chvatně vyhledávala, se rychle vynořil sedmnáctiletý mladík označovaný jako Elwan B. Blonďák z dobré čtvrti s palestinským šátkem kolem krku je v rozhovorech velmi výmluvný, dokáže diskutéra utlouct dialektikou a působit agresivně i optimisticky zároveň. Když zdůvodňuje násilí tím, že je částečně popírá, a částečně tím, že „účel světí prostředky“, hraje mu v koutcích úst sotva postřehnutelný samolibý úsměv. Televizní záběry ho zachycují, jak na demonstraci políbí na tvář viditelně dojatého Mélenchona. Komentující zvažují, zda bude do parlamentu kandidovat hned v příštích volbách, anebo to vezme oklikou přes soukromý sektor jako Macron.
Zatímco politikům a ekonomům z celé Evropy začíná dělat vrásky možný nadcházející bailout Francie (o tom více Mojmír Hampl na jiném místě tohoto vydání), protestující žijí v dokonalé bublině. Melou pořád dokola o „neoliberalismu“ a „škrtech“, jako by Francie nepřerozdělovala největší procento národního důchodu v Evropě a neměla pětiprocentní rozpočtový schodek. Jenže ne všechno je o penězích; Francie je postižena kulturou nezodpovědnosti, v níž touží typický státní zaměstnanec hlavně přežít bez problémů do důchodu. Pas de vagues, nedělat vlny, funguje v češtině i ve francouzštině.
Nad záběry násilí je snadné se divit, proč bezpečnostní síly rázněji nezakročí. Jenže to není tak jednoduché. Střední vrstvy sice většinou nejsou fanoušky bordelizace, ale vláda je nesmírně nepopulární, všeobecná deziluze masivní (98 procent Francouzů je nespokojených se stavem země) a mnozí s požadavky studentů sympatizují. Jeden mrtvý demonstrant, bude-li dost sympatický, může okamžitě překlopit atmosféru. Zásah, který by změnil situaci, by navíc musel být opravdu ostrý. Protože lidé jsou za desítky let zvyklí, že následky jsou mírné. Vydrancované obchody zaplatí pojišťovny, školy a veřejnou infrastrukturu, které si demonstranti na předměstích sami vydrancovali, vláda, sídliště se pokropí penězi na programy integrace, prezident veřejně zapláče nad „sociální frakturou“ (termín Jacquesa Chiraca) a jede se dál.
Problém se změnou očekávání výstižně popsal Philippe Lemoine: „Když začnete střílet do výtržníků poté, co jste jim po léta, či dokonce desetiletí beztrestně dovolovali řádit, zpočátku to povede k ještě většímu násilí, protože represe už není důvěryhodná a oni budou předpokládat, že před tou vlnou rozhořčení ustoupíte. Takže nestačí vystřelit jen jednou, musíte v tom pokračovat, dokud nebude vaše věrohodnost obnovena a nikdo už nebude chtít vaše odhodlání testovat.“ Pokud bude mrtvých přibývat, začnou vás ovšem opouštět političtí spojenci a revoltovat podřízení, protože budou předpokládat, že nakonec couvnete, a nechtějí u té porážky být. Je to podobné jako s centrálními bankami. Bance, která má kredibilitu, stačí jen naznačit, že je ochotná zvýšit sazby. Banka, která kredibilitu nemá, musí ty sazby několikrát zvýšit, než lidi usoudí, že to myslí vážně. Tomu rozumíme – centrální bankéř bez důvěry, protože dopustil druhou největší inflaci v Evropě, si může vzít koženou bundu a říkat v televizi, že je „ochoten zdrtit ekonomiku“, a stejně mu nikdo nevěří.
Žít ze zmaru a nenávisti
Pro vnějšího pozorovatele zůstávají nejnápadnějším rysem těch násilností pocit beztrestnosti a nihilismus. Rabovači se nejen neostýchají před kamerami, oni se natáčejí sami. Neostýchají se vlézt televizní reportérce do záběru a naznačovat gesty divákům, jak je vesele podřežou. Zapalují auta a budovy nejen na pařížských bulvárech, ale i u sebe na sídlištích. Když tam přijedou hasiči a sanitky, útočí na ně.
Ta kultura je tak zakořeněná, že nejlepším pohledem zvenčí na ni zůstává text z roku 2002 britského, ve Francii žijícího lékaře Theodora Darlymplea (jeho knihy Život na dně a Ztraceni v ghettu vyšly česky). V eseji o předměstských sídlištích Barbaři před branami Paříže hraje imigrantský původ minimální roli – odkazuje na něj jediná věta o tom, že jejich obyvatelé „si užívají mnohem vyšší životní úroveň (nebo úroveň spotřeby), než by měli v zemích, odkud pocházejí jejich rodiče či prarodiče“. Jeho pohled jde hlouběji:
„Vyvinula se tam jakási antispolečnost – populace, která smysl svého života čerpá z nenávisti vůči té druhé,,oficiální‘ společnosti ve Francii. Toto odcizení, tato propast nedůvěry – větší než jakákoli, s níž jsem se setkal kdekoli jinde na světě, včetně černošských townshipů v Jižní Africe v dobách apartheidu – jsou vepsány do tváří mladých mužů, z nichž většina je trvale nezaměstnaná, kteří se potulují po rozbitých a dírami posetých otevřených prostranstvích mezi svými logements. Když se k nim přiblížíte, abyste s nimi promluvili, jejich nehybné tváře neprozrazují ani náznak uznání vaší společné lidskosti, neučiní žádné gesto, které by usnadnilo společenský styk. Pokud nejste jedním z nich, jste proti nim.“
Je to prostředí destrukce, plné vraků zapálených aut, zabedněných obchodů a kultury nekompromisní agrese – „jediné psí plemeno, které jsem na sídlištích viděl, je pitbull“. Vláda budovy časem opraví, ale „benevolence rozněcuje hněv mladých mužů z předměstských sídlišť stejně jako represe, protože jejich vztek je neoddělitelnou součástí jejich bytí“. Navzdory vysoké nezaměstnanosti je jejich materiální standard, soudě podle aut a oblečení, uspokojivý. Jenže oni „stejně jako všichni lidé touží po úctě a uznání ostatních, a to i – nebo spíše zejména – od těch, kteří jim bezstarostně házejí drobky západního blahobytu. Znehodnocující závislost nikdy není šťastným stavem a žádná závislost není absolutnější a totálnější než ta, v níž se nachází většina obyvatel těchto sídlišť. Začínají proto věřit ve zlovolnost těch, kteří je udržují v tomto limbu. A chtějí si tuto víru v naprostou zlovolnost uchovat, neboť dává smysl, jediný možný smysl, jejich zmrzačeným životům. Je lepší čelit nepříteli než se potácet v bezvýznamnosti, neboť simulakrum nepřítele dává smysl činům, jejichž nihilismus by jinak byl zřejmý“.
V jeho textu najdeme zmínky o mnoha jevech, které se od té doby staly obecně známými – včetně znásilňovacích gangů, jež se rozšířily mnohem masivněji mezi Pákistánci v Británii („mnozí ze skupiny obžalovaných nejenže neprojevovali žádnou lítost, ale dávali najevo hrdost“). Přidejte palestinské vlajky a víc angličtiny v textech graffiti – a ten text mohl vyjít včera."
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 11:54
Kechlibar taky píše dobře: anebo proč nevolit STAN a piráty a pětikolku obecně:
"Celý svět šokovaně hledí na záběry hořící radnice ve městě Limoges. Rabující dav, jehož významná část se skládá z mladíků arabského a afrického původu, vysklívá obchody a krade, co může. Z italského Milána hlásí policie, že rabování se účastní i předpubertální děti. Preference Marine Le Penové nebo německé AfD stoupají.
Mezitím je ve Varšavě i v Praze klid. Nejsme zatím dostatečně multikulturně obohaceni. Ale klid mě přechází, čtu-li příspěvky a názory důležitých opozičních politiků.
Potenciální budoucí premiér Vít Rakušan je arogantní vůči lidem, kteří říkají zcela očividné věci. Potenciální ministryně spravedlnosti je šťastná z toho, že recidivisté budou u soudu postihováni méně, a nezabývá se otázkou, jestli to náhodou není nespravedlivé vůči jejich obětem, případně jestli to ty pachatele nebude motivovat krást přímo sériově. A šéf ODS sice aspoň akceptuje, že násilí je nepřijatelné, ale v několika odstavcích se systematicky vyhýbá tomu, uznat skutečnost, že bez masivního přílivu migrantů z rozvojového světa by ten dnešní problém byl odhadem třetinový, ne-li ještě menší. Ti mladí muži poflakující se po předměstích, kšeftující s drogami a sledující radikálně islámské klipy na TikToku jsou všude na Západě zdrojem problémů prostě proto, že tam jsou a že jim štědrý sociální systém evropského střihu umožňuje žít bez práce.
Máme tendenci svádět špatná rozhodnutí západoevropských elit na progresivní levici, ale drtivou většinu té zlé práce, která se dnes zúročuje v podobě hořících a poničených měst, odvedli takoví centristé jako Rakušan a Kupka, kteří se kdesi po své cestě napili čehosi omamného a přestali být ochotni či schopni vidět rozsáhlé kusy reality ve jménu toho, aby sami před sebou vypadali dobře. Pod lidmi tohoto typu probíhala masivní imigrace, často pod rouškou hledání azylu, ačkoliv jejich vlastní voliči křičeli, že už je potřeba to zastavit. Tito lidé svojí činností i nečinností zničili německou CDU, britské torye nebo francouzské gaullisty a s nimi i země, které tyto strany spravovaly. A u nás teď dorůstá podobná sebevražedná elita, vyznávající stejně krátkozraké principy.
Pevně doufám, že do dalších voleb tam dozraje i nějaká rozumnější osobnost, která takový vývoj nedopustí. Bylo by vrcholem ironie našich národních dějin, kdybychom si půl generace poté, co jsme se ubránili merkelovské redistribuci migrantů, zvolili vládu, která nás nakonec úspěšně zatáhne do téhož problému, a to v době, kdy už je skoro každému příčetnému člověku i na tom Západě jasné, jak fatální chyba to byla.
Malá vzpomínka na závěr. Když v roce 1992 černoši řádili v Los Angeles a policie neměla buď dost síly, nebo vůle jim v tom zabránit, místní Korejci, majitelé malých obchodů (podobných těm, které u nás provozují Vietnamci), se shromáždili na střechách se zbraněmi a dali jasně najevo, že kdo se pokusí rabovat u nich, neodejde živý. Nebylo to bezproblémové gesto, jednoho Korejce omylem zastřelil jeho vlastní krajan. Ale jejich byty, domy a živobytí zůstaly nedotčené.
Většina evropského obyvatelstva žije v zemích, kde by na ně v takovém případě dopadla tvrdá ruka zákona jako kladivo. Obřadný soucit s ubožáky je totiž vyhrazen asociálům. Na normální lidi a jejich životy se nevztahuje, to by bylo příliš maloburžoazní. A být maloburžoazní je dnes na sociálních sítích horší než smrt.
Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora."
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 12:13
Tak proto mě tak milujete…
dneska na echo24 samé zajímavosti:
„Do omrzení se oddáváme zlozvykům, ač si nenalháváme, že nám prospívají, zamilováváme se do nesprávných lidí nebo si sami opakovaně maříme příležitosti. Proč jsme nepoučitelní? Americký filozof Todd McGowan přichází s podnětnou tezí: sabotáž sebe sama není nešťastnou odchylkou od jinak rozumného úsilí o štěstí. Spíše patří k samé podstatě touhy. Patrné je to i na romantické lásce: nevybíráme si lidi, kteří nám přinášejí klid, ale toužíme po těch, kteří nás rozruší. Milujeme na druhých obtíže, jimiž přispívají k našemu životu. Jinými slovy, hledáme někoho, kdo nám rozvrátí život.
“
https://www.echo24.cz/…kazime-zivot
I ta Malina a Míša chtěly drama, ty bejvalky taky. Jen ženy co chtěj hned dítě chtěj klid.
Ale jinak chtěj drama. Už to chápu - evoluce. Opět
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.26 12:24
@Alfred Ploetz píše: Více
To je čtení na celou pracovní dobu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.10.26 12:53
@Anonymní píše: Více
Je to posedlost 
Kdyby si to spolu rozdali, třeba by ho to přešlo.
Nebo spíš, kdybyste…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
