Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mimi si nechte, menší věkový rozdíl má výhody, akorát je náročnější pro maminku, když jsou obě děti malé, cca do roku, pak už to jde dobře.
Jít na interrupci jen proto, že ti nevychází věkový rozdíl mezi dětmi takový, jaký sis vysnila, je největší hloupost, co jsem kdy slyšela. Pokud chcete druhé dítě, nechte si to, které už je na cestě probůh. A neřeš, jestli mezi sebou budou mít dva nebo šest let.
@Anonymní píše:
Druhé dítě sme chtěli ale až by bylo malýmu tak 5let
5 let je moc velký rozdíl, už by si spolu nehráli, vyrůstali by samostatně.
Ty dva roky, které vás nyní čekají, jsou ideál a sourozenci budou skutečními sourozenci, nejen pokrevní příbuzní bez větší vazby.
Rozhodně bych si mimčo nechala. Rozdíl je ideální a nic šíleného to opravdu není. Měla jsem plánovaně (!!) děti od sebe 13 měsíců a 4 dny a nikdy bych to neměnila, nejlepší období mého života, i když zpočátku náročnější, jako u každého dítěte.
Nechala. Jinak bych celý život viděla vedle toho živého, to odstraněné dítě, které jsem nenechala žít.
@Anonymní píše:
Ahoj holky poraďte mi mám syna 17m a zjistila jsem že sem 7+3tt. Nevím jestli si ponechat než by se narodilo mimo malému by byli čerstvé 2 roky 😔 vůbec nevím jestli si to nechat manžel říká že ano ale jemu se to lehce řekne když pracuje pořád a většinu času s nimi budu já přišli to teda nečekaně nejsem statsna že jsem těhotná 😔
Roztrhl se kondom
Anonyyym
Prostě to tak mělo být no. Dva roky jsou ideální. Prcka si nech ![]()
My máme takový rozdíl úmyslně a šlo to. Jako nebyla to úplná pohoda, ale nebylo to nic nezvládnutelného. Časem si spolu začali hrát a mají k sobě velmi blízko.
Když se na to necítíš, tak do toho nejdi. Já mám děti po dvou letech a nic moc, jako je fakt, že já mám toho staršího „nestandartního“, no a také jsem na ně vlastně sama. Fakt to zvaž, tohle se zpět vzít nedá.
@PetraMeli taky mám prvního nestandardního. Akorát, že když jsem v jeho 14 měsících otěhotněla podruhé, tak to nebylo poznat. A popravdě mně psychicky moc pomohlo, i teď pomáhá, že nemám jen jeho, neřeším jen jeho, že díky mladšímu jsem zažívala ten standard, tu radost, jako ostatní.
Předpokládám, že zakladatelka má situaci jinou, podle toho co píše. A za mě teda lepší rozdíl 2 roky než 5. Takže spíš osud měl víc rozumu než oni.
Jako ty první roky byly náročné, mnohdy, ne že ne. U nás i tom, že starší má Adhd a poruchu řeči. Ale tak od 5 a 7 let vnímám už jen pozitiva, a že jich je fakt hodně. Třetího mám 7 let od druhého, takže i srovnávat můžu. Dobrovolně bych takový rozdíl nezvolila, ale holt mezi rozvodem a druhým manželstvím několik let uběhlo. Takže taky prostě život, osud..
@Anonymní píše:
Takže bys nechala? Já vím že by aspoň rostli spolu a rozuměli si
Tak já mám děti od sebe plánovaně 2 roky a měsíc a je to paráda, hlavně teď, jak jsou větší, nejlepší kamarádi.
Příspěvek upraven 22.04.22 v 15:16
@andelka83 píše:
@PetraMeli taky mám prvního nestandardního. Akorát, že když jsem v jeho 14 měsících otěhotněla podruhé, tak to nebylo poznat. A popravdě mně psychicky moc pomohlo, i teď pomáhá, že nemám jen jeho, neřeším jen jeho, že díky mladšímu jsem zažívala ten standard, tu radost, jako ostatní.
Předpokládám, že zakladatelka má situaci jinou, podle toho co píše. A za mě teda lepší rozdíl 2 roky než 5. Takže spíš osud měl víc rozumu než oni.
Tak to jsme na tom podobně, u syna se ta odlišnost začala více projevovat až když jsem byla těhotná a nedalo se to vzít zpátky. Já tedy, kdybych neotěhotněla, tak už děti nemám, ten můj chlapec, tam nás čeká tolik práce a starostí, že už nyní se cítím na padesát a mrzí mě, že na toho mladšího není tolik času, přitom, ten je fakt zlatej ![]()
@PetraMeli taky hádě? Jo no, sice každé je jiné, ale tu sílu a psychickou odolnost to spotřebovává hodně. Ale mně fakt hodně vynahrazuji ostatní děti. Člověk se nesoustředí jen na něj a starosti s ním. Já bych spíš litovala toho, že další nemám, než naopak. Klidně bych pořídila tomu nejmladšímu parťáka, ale už to fakt nejde, věk, psychická odolnost, bydlení, finance..tak ten bude takový poněkud jedináček. Bude víc jen s námi.
Přemýšlela jsem o tom, kdybych teď otěhotněla. Radost bych určitě neměla a nad potratem hodně přemýšlela.
První těhotenství skončilo tím, že jsem od 30. týdne byla úplně nepoužitelná a měsíc, dva před porodem jsem nemohla vzít skoro ani 2 litrovou lahev bez toho, aby mi tvrdlo a bolelo břicho. Bála bych se, že by nastala ta samá situace a asi i toho, že by se zase narodilo dřív. Pak jsem neměla daleko k poporodním depresím a do teď s tím občas bojuju a jsem náladová, plačtivá.
Manžel mi říkal, že i kdyby ta situace nastala, tak by mi pomohl on, rodiče a určitě by se to zvládlo.
Jenže pak doma s oběma dětmi budu převážně já a nechtěla bych se složit. Už takhle mám hodné dítě, které spí celou noc, maximálně se jednou vzbudí a nedokážu si představit nespavce, kdy bych musela být vzhůru celou noc (první 3 měsíce byly šílený i s prvním) a pak ještě fungovat přes den. I teď si občas odpoledne s prckem schrupnu a nemusím se starat o další…
To je zase můj pohled na věc. Ale po zkušenosti s prvním, druhé asi ani nebudu chtít nikdy.
Já mám tři děti s rozstupy necelé dva roky. Jako nebyla to vždycky procházka růžovým sadem, ale vzhledem k tomu, že už jim je 12, 14 a 16 je vidět, že jsme všichni ve zdraví přežili:). Naopak, později už je to jen velká výhoda - fakt to jsou parťáci a táhnou za jeden provaz.
Já mám věkový rozdíl rok a je to paráda, neboj se toho
Teď mám třetí miminko 5,5 let od prostředního a už je to moc. Zpětně bych se posnažila mnohem dříve, max. do těch tří let. A kdybych já otěhotněla teď znovu (doma mám 5 měsíční dceru), tak na potrat taky nejdu a to by šlo už o 4. dítě, takže masakr ![]()