Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Všechny moc zdravím a prosím…o radu…podporu…názory…Cokoliv, protože začínám být zoufalá. V srpnu mi bude 30 a přítel měl 37. Bydlíme v jeho domě, oba pracujeme.
S partnerem jsme spolu od prosince 2010, velice krátkou dobu. Od konce února spolu bydlíme - jeho návrh. Přesto, že byl seznámený s celou situací - neberu antikoncepci, mám za sebou bohužel několik potratů
- psychické následky si nesu dodnes, i to, že dítě chci…Pravděpodobnost, že otěhotním byla díky potratům velice malá, až nepatrná - přesto, stalo se. Jsem těhotná. Přítel dítě nechce, nutí mě jít na potrat. A ikdyž si prý dítě nechám, proti jeho vůli, nemám sním počítat a v jeho domě miminko také prý nebude. Já si miminko chci nechat. Ale nevím, kam bych šla - co bych si počala. Nevím, co mám dělat. Navíc, kvůli pracovnímu vytížení je nyní můj osmiletý syn u babičky a dědečka. Po vysvědčení se stěhuje zamnou. Neumím si představit, žebych na to všechno zůstala sama. Absolutně si nevím rady. Může se přítelův názor změnit? Je možné to vůbec zvládnout (v případě, žebych zůstala sama na dvě děti, z toho jedno novorozeně…)? Hormony se mi hrozně plaší a já bych strašně moc potřebovala
, bohužel žiju 500km daleko od celé rodiny, takže se cítím jako kůl v plotě ![]()
Ahoj, moc tomu nerozumím…ty už máš dvě děti.S přítelem (pěknej omyl dle mě) bydlíš teprve chvíly, předtím si tedy někde bydlela ne?? Tak se vrať tam, nebo ať ti pomůže…Miminko si nechej!!!!!toužíš po něm a když si zvládla dvě děti zvládneš i třetí, nevíc otec mimča ti platit bude muset, je to jeho. Píšeš že práci máš, tak bdueš mít mateřskou a zvládneš to!!!!!
Asi tě nepotěším, ale s takovým mužem bych nebyla. Pokud ví, že dítě chceš a navíc nebereš antikoncepci, tak s tím přece mohl počítat. Proč jste si ale tyto věci nevyjasnili dřív? Když už antiko nebereš? To je ale už asi pasé, když už jsi těhotná.
Každopádně bych si miminko nechala: Co rodiče, sourouzenci? Nikdo Tě nepodpoří? Píšeš, že jsi pracovně vytížená, takže peníze na nájem nebo tak máš, ne? Takže bys mohla bydlet i bez svého přítele? Nemůžeš být na nějakou dobu u svých rodičů, kde je Tvůj syn? Neptám se ze zvědavosti, jen hledám řešení.
A promiň ale on je takovej zmetek!! Jaký proti jeho vůli si necháš dítě!!! tak on ví že nebereš prášky, že chceš mimčo a užíval si tak co to je za přístup…milej zlatej bude stejně otec a bude muset platit na tom nic nezmění, ale o takový blba bych si neopřela ani kolo.
tvojí situaci moc nechápu, bydlíš s 37 letým chlapem (tzn. ne nijak mladým), který tě posílá na potrat a rovnou říká, že pokud si dítě necháš, je konec. Jak s ním můžeš vůbec být? Za druhý, jak můžeš žít s někým takovým, místo se svým synem? A co se týká toho zůstat sama se dvěma dětmi, jedním novorozeným…záleží na tvý finanční situaci, jestli máš máš kde bydlet, když se třeba přestěhuješ tam kde bydlí tvoje rodina, aby ti pomohli a jestli tam potom najdeš vhodnou práci.
Ahoj,já ti nechci radit,nechci poučovat,jen napíšu svůj názor.Psala jsi,že máš za sebou několik potratů-už to samo o sobě by mně vedlo k tomu,abych za miminko bojovala ze všech sil.I když jste s přítellem spolu velice krátce,trochu mě zarazil jeho postoj.Jistě,jste asi oba velice zaskočení,přesto takhle rezolutní odmítnutí mě překvapuje.Rozhodně máš před sebou nelehký rozhodování,ale já bych si uplně nějřív asi rozmyslela,jestli přítel,nebo miminko-zatím to asi nevypadá,že by to šlo spojit.A pokud miminko,tak co dál?Kde jsi bydlela před přistěhováním k příteli?To už nejde vrátit?Nebo prostě vzít synka a jít zpátky k rodině?Najít si menší byteček do podnájmu?Ono se radí strašně špatně,když tě neznáme a vůbec nevíme,jak jsi na tom finančně-jestli by tě třeba podpořila tvoje rodina…je to fakt těžký.Ale i když by sis miminko z nějakýho důvodu nemohla nechat,rozhodně bych i tak popřemýšlela o postoji přítele k celé téhle věci.
Moc ti přeji,aby všechno dopadlo podle tvých představ
A jen za mně.....je mi 34,děti nemám,v červeci 2009 jsme o miminko přišli v 10TT a od té doby se nedaří.U mně by ta volba byla naprosto jasná…
Hodně štěstí
Ahoj Dice, mám jedno dítě - osmiletého syna. Jeho otec nás opustil, když bylo malému rok a půl. Oženil se a žije v Irsku, o syna nejeví absolutně žádný zájem. Nyní mám přítele - od prosince loňského roku (z vidění se známe okolou dvou let) a stím jsem momentálně těhotná. Už nikdy na potrat nechci.
Než jsem se odstěhovala k příteli, bydlela jsem na zaměstnanecké ubytovně.
Nejsme svoji, co když otcovství nepřizná? Bude stejně muset platit alimenty?
Píšu z pohledu člověka, čekám mimčo po umělém oplodnění… o to víc tě nechápu, promiň. Pokud si ditě necháš vzít kvůli chlapovi, stejně se nakonec rozejdete, takový sobec nemá budoucnost. A pak budeš litovat, protože se ti už možná znovu otěhotnět nepodaří. Jestli jsem to pochopila dobře - máš jen jedno dítě, ne dvě ne? A to je alespoň pro mne málo, toužila bych po druhém, a myslím, že ty taky. Vrátila bych se k rodině a věnovala bych se mateřství na plný pecky a taky hlavně byla bych se svým synem. Taky jsem vyrůstala u prarodičů, šla tam nejdřív v deseti letech na krátkou dobu, kdy matka šla pracovat do Německa (dala přednost luxusu), úplně jsme se odcizily, já už k ní zpátky nechtěla, bylo to dramatický a dnes spolu vůbec nekomunikujeme (pravda, hodně mi znepříjemnila život). Tohle asi úplně není tvá situace, ale co se ti stát může je to, že si u prarodičů syn zvykne natolik, že už k tobě opravdu nebude chtít… a pak zůstaneš ÚPLNĚ sama? Bez dětí a pravděpodobně i bez sobce? Finančně se to dá zvládnout, i když těžce, když se CHCE.. takových matek je spousty, a pokud se ti rodiče již o dítě starají, nevěřím, že by tě ve velký nouzi v tom nechali…
rozhodnutí je jen na tobě, já bych dítě nedala ani za nic…
Gargamelka píše:
Nejsme svoji, co když otcovství nepřizná? Bude stejně muset platit alimenty?
Ona nemá 2 děti, to druhé teprve čeká, píše, že jestli by to zvládla se 2 dětmi z toho jedno novorozeně, kdyby s nimi zůstala sama,jakož určitě jo, protože přítel to mimčo nechce.
Já bych si dítě nechala a jeho nechala plavat, když o něj nestojí, pro mě by bylo přednější to dítě. Zkuste si ještě jednou promluvit a pokud to bude to samé, tak adié.
S rodiči bohužel nevycházíme, o syna pečují v době mé nepřítomnosti dobře, ale naše vztahy jsou na bodě mrazu - bohužel.
Věci ohledně antikoncepce, děti a podobně jsem sním probírala hned při započetím našeho sexuálního života…Tyhle věci řeším narovinu a předem - zdá se mi to být fér.
Pracovně vytížená jsem, ale bohužel můj plat by tady nestačil na nájem - byť garsonky - a obživu nás tří (posléze mateřská).
Je to zapeklitá situace a nevím si rady. V příteli jsme viděli úplně někoho jiného…a to je asi ten problém. Vše jsem si vymalovala jako od Lady a ..... teď nestačím zírat… ![]()
Ja osobne bych v pritomnosti takoveho chlapa uz nestravila ani minutu,a radej se venovala na plno svemu diteti,ktere t mas u rodicu?holka otevri oci,a utikej za synem sakrys,ja mam dve deti vychovavam je uplne sama,a nikdy bych je teda neopustila ani kvuli praci ani kvuli chlapovi!na potrat nechod,bez zpatky k rodicum,a cekej jak se vse vyvrbi,bud budes vychovavat dvedeti,coz enni az takovy problem,a nebo nedejboze opetpotratis,ale hlavne budes u sveho prvorozeneho syna!drzim pesti
Gargamelka píše:
Všechny moc zdravím a prosím…o radu…podporu…názory…Cokoliv, protože začínám být zoufalá. V srpnu mi bude 30 a přítel měl 37. Bydlíme v jeho domě, oba pracujeme.
S partnerem jsme spolu od prosince 2010, velice krátkou dobu. Od konce února spolu bydlíme - jeho návrh. Přesto, že byl seznámený s celou situací - neberu antikoncepci, mám za sebou bohužel několik potratů- psychické následky si nesu dodnes, i to, že dítě chci…Pravděpodobnost, že otěhotním byla díky potratům velice malá, až nepatrná - přesto, stalo se. Jsem těhotná. Přítel dítě nechce, nutí mě jít na potrat. A ikdyž si prý dítě nechám, proti jeho vůli, nemám sním počítat a v jeho domě miminko také prý nebude. Já si miminko chci nechat. Ale nevím, kam bych šla - co bych si počala. Nevím, co mám dělat. Navíc, kvůli pracovnímu vytížení je nyní můj osmiletý syn u babičky a dědečka. Po vysvědčení se stěhuje zamnou. Neumím si představit, žebych na to všechno zůstala sama. Absolutně si nevím rady. Může se přítelův názor změnit? Je možné to vůbec zvládnout (v případě, žebych zůstala sama na dvě děti, z toho jedno novorozeně…)? Hormony se mi hrozně plaší a já bych strašně moc potřebovala
, bohužel žiju 500km daleko od celé rodiny, takže se cítím jako kůl v plotě
Asi to zní dost blbě, ale s takovým mužem bych nebyla. Podle mě je to od něj dost sobecké a velmi nevhodné navíc když o všem věděl. Já bych si mimi nechala a pokud se mu to nelíbí, odjela bych za svou rodinou, klidně i těch 500km a nechala ho vykvasit. Být svobodná maminka v dneštní době není žádný problém. Moje spolužačka nemá dokonce ani rodiče, ani sourozence ani partnera a je s miminkem sama v domě rodičů. No a já…přestěhovali jsme se s manželem na slovensko, ale taky jsem odtamtud „utekla“ za svými rodiči a řekla mu at si vybere…
Tak nevěš hlavu, těš se na miminko ![]()
Ano. Taky uvažuju, proč mám ráda zrovna tohohle a proč se on ke mě chová takhle. Hledám chybu v sobě, protože on byl mojí volbou…Ale teď je jaxi pozdě začínat od píky problému, když jsem těhulka. Strašně bych si to chtěla užívat, těšit se…a namísto toho pláču, jsem smutná a nevím…což je to nejhorší.
Píšeš, že nevycházíš s rodiči, ale asi Tě milují, když se Ti starají o syna. Už jen proto, abys mohla být s ním bych se asi odstěhovala za ním nebo zkusila vztah s rodiči navázat, urovnat. Tady vidím jedinou naději, pokud nejsou peníze na samostatné bydlení. Jak dlouho jsi těhotná? Není to tak, že jsi teprve na začátku a přítel se jen zalekl? Třeba názor změní, ale to co Ti řekl mi nezní jako od člověka, s kterým bych chtěla žít…