Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, mám dotaz, zda někdo neměl podobné dilema. Do 34 let jsem si tak nějak myslela a cítila, že děti nejsou pro mě. Poslední rok se ale něco změnilo a jako kdyby můj vnitřní pocit to dítě chtěl – nedokážu to popsat. ![]()
Zároveň ale cizí děti nemám ráda – respektive je nevyhledávám a neumím s nimi komunikovat, hrát si nebo šišlat a zpívat. K synovcům nemám extra vztah, nehlídám je a nevyhledávám je – prostě pro představu.
A teď mám dilema, jaké by to bylo s potenciálním vlastním dítětem. Jestli by se něco změnilo, nebo ten pocit a chtění zase odejde.
Zároveň když bych zvážila možnost do toho jít, tak v hlavě jede pořád :
Jsem na takovém rozcestí, a proto se ptám, zda měl někdo podobné dilema a jak to dopadlo?
Všechny tyhle otázky přijít můžou. A co to mu říká tvůj partner, ten taky neví? A co očekáváš od toho mít dítě? Možná si zkus vzít na chvíli ven synovce anebo si popovídej se sourozencem, co všechno to obnáší. Finančně, časově, zdravotně…
@Magical-eyes S manželem jsme 10 let a on vlastně taky neví. Finančně a časově si to dokážu přestavit a zdravotně těžko říct, co by se vše mohlo pokazit. A synovce, to je to -nemám potřebu s nimi trávit čas, protože mě to vyčerpává a nebavi
a nevím, jestli u vlastního by to bylo jinak
Tyhle otázky máme i my co jsme děti chtěly
cizí děti jsou úplně jiná liga než vlastní. Dítě nikdy nebude dokonalý, může být postižený, ale to je prostě sázka. Ale prostě to je loterie, ale bude tvoje součást. Děti jsou super, ale samozřejmě je to úplně neco jinyho, je to únavný, otravný, ztratíš svobodu. Ale většina do toho jde opakovaně ![]()
@Chtitita123 píše: Více
Dilema jsem neměla, ale cizí děti mě taky neberou. Těžko říct, jestli budeš litovat nebo ne, to zjistíš jednou sama.
To si fakt myslíš, že na děti se má šišlat?
Ne, opravdu ne. A cizí děti jsou úplně něco jiného, než vlastní.
@Lil Kitkatt to byl prostě příklad, že hraní s dětmi neumím. Vim, že se nemusí šišlat, ale prostě obecně interakce s dětmi, že mne nejde
Úplně vidím, ze budeš ta poprdena matka s dítětem na piedestalu
ale vážně. Cizi děti mě neberou, hrát si s nimi neumím a svoje mam dvě, se kterýma jsem hodiny skládala kostky, modelovala plastelínu, fotek mam až to pěkný neni
vlastni dite je proste vlastni. A ikdyz me v průběhu dne se.rou ze bych je nejradši prohodila oknem, tak se nad spícíma rozplývám a těším se na další den až se pomazlíme. Takze asi tak k tem cizím vs vlastním ![]()
Cizí děti taky nemusim ani moc ty v rodině. Vlastní je úplně něco jiného. A dětský hry me moc nebaví ani s těma vlastnima.
Děti jsem chtěla vždy a měla jsem vždy představu dvou. S cizími dětmi a miminky jsem si nikdy neuměla hrát, nevěděla jsem, co dělat a nikdy jsem nepochopila to rozplývání se nad miminky. Jo a mimčo dobrovolně do ruky nevezmu.
![]()
Mám dvě děti a zjistila jsem, že nejsem mateřský typ. Nebaví mě to. Dcera, jak je starší (5 let), tak už je to lepší. Pak mám syna rok a půl a tohle období bych klidně přeskočila.
![]()
No, ale upřímně jsem si nikdy nemyslela, že to bude až takový záhul. Hlavně po psychické stránce. Nevyhnula se mi ani poporodní deprese, takže stát se fakt může cokoli… Miluju je, jsem ráda, že je mám.
Mám 2 kamarádky, kterým je 30 a děti nechtějí. Jedna s nimi pracuje, ale vlastní nechce a druhá k nim nemá vztah.
Ráda jsem hlídala mimina..úplně malý mimina co pořád Špály a já je jen vozila v kocare…jak bratranci trochu povyrostli byli otravný. Byla jsem taky na vazkach..resp moc jsem o tom nepřemýšlel a jestli jo nebo ne, ale žádná extra touha nikdy nebyla…Když jsem pak začala budovat vztah s budoucím manželem tak on o dětech taky nemluvil, přestože nám oběma bylo už přes 30…no a pak jsem najednou byla tehotna…necekane, neplánovaně a v tu nejbbejsi dobu…ještě jsme nebyli svoji a já jsem si vyřizovala hypo na byt který potřeboval kompletní rekonstrukci (elektrika, voda, topení, podlahy, koupelna, kuchyne…takze nás čekali nemalé výdaje a hodně práce (většinu jsme si měli v plánu dělat sami) Nicméně dítě bylo na cestě a o potratu ani jeden z nás ani na vteřinu neuvažoval. Hrát si z dětma taky moc neumím, nebaví mě to a otravuje mě když to trvá déle jak 5 minut a opakuje se pořád to samé dokola…nicméně děti mám dvě a podle toho jak se na mě pořád lepí soudim že mě mají rádi i přes to že si s nima zas až tak moc nehraju
…oba se naštěstí umi zabavit sami a ke hře mě moc často nepotřebují…maximálně tak asistence u něčeho…třeba u modelíny rozvalet placku aby mohli vykrajovat nebo vyměňovat vodu při malování…takže stačí když sedím vedle a třeba hackuju nebo si čtu a oni mi ukazují co vytvorili…teď jak povyrostli už je to s nimi úplně paráda. Stačí vysypat hromadu papíru a pastelek pro dceru a koleje a autíčka synovi. A i venku…na hřišti už se zabaví sami a teď jsme se přesunuli do domu..mužů je vyslat na zahradu at si tam blbnou…máme tam sice bazén (malý dětský) ale ten mám přímo u okna z kuchyně, takže na ně vidím když tam jsou a já potřebuju třeba udělat večeři…
Jsem ráda že je mam přestože jsem si to neuměla úplně představit. Ani to mít dite/děti a být k nim připoutaná a už vůbec ne jak potom s prací když manžel jezdil se sklapeckou a kolikrát byl v sezóně prý od 5 ráno do 11 vecer…a já dělala na směny v nemocnici…ale i to se pak samo vyřešilo během doby co jsem byla na mateřské. Pravda je že jak jsou dva a ani ne rok a pul po sobě - nějak se nám to trochu vymklo
tak to bylo do cca roka a půl mladšího dost náročné. Teď už je to ale pohodinda ![]()
@Chtitita123 píše: Více
Tak běžně lidi s cizími dětmi nijak neinteragují, pokud to nejsou zrovna učitelky. ![]()
Je to prostě o pocitu, chceš nebo ne. Jaké to bude, a jak to budeš cítit, ti tu nikdo nedokáže říct.
Vlastní dítě je něco úplně jiného, než cizí
. Taky jsem neměla vztah k dětem, nehrála si s nimi, nekomunikoval, pochovat si mimino byl pro mě horor…
P. S. Nikdy jsem na své děti nešišlala, hrála jsem si s nimi tak, aby to bavilo převážně mě
. Naše děti beru od malička jako parťáky, překonáváme spolu překážky, procestováváme svět, objevujeme život z úplně jiné perspektivy.
Ale to se nedá vysvětlit někomu, kdo nemá děti. Měli jsme to štěstí a máme zdravé, krásné a chytré dcery.
Ja mam zase rada deti az od tech 3let a neumela jsem si predstavit, jaky to je, mit miminko. Male je rok a opravdu se potvrdilo, ze ty první mesice byly takovy nic moc. Ale na druhou stranu, je to nejvetsi laska, je s ni sranda a prijde mi ten zivot mnohem vic “smysluplny”. Jakoby tech 34let pred byl jeden zivot a ted ziju od znovu uplne jiny zivot. Ja teda ale deti chtela vzdycky. Cizi mam rada od tech 3let vys. Za me, bych do toho urcite sla.
@Chtitita123 píše: Více
Bylo by to jinak. Za 9 měsíců se drtivé většině žen totálně přeprogramuje mozek. Mě taky nebavilo šišlat na cizí děti. Když to shrnu, a to už mám čerstvě dospělé děti, tak jestli můj život měl mít nějaký smysl, tak to byly děti. Všechno ostatní byly jenom pomíjivé blbosti. A píšu ti to jako čerstvá padesátka, které děti brzo vyletí z hnízda. Bez dětí je poloprázdný.