Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
30tiletá ženská má chtít od života rodinu, tj. normálního chlapa (svobodného a bezdětného) a děti. Máš nejvyšší čas to řešit.
Tak jestli máš tolik možností tak spíš buď ráda , máš možnost si to teď dobře rozmyslet co vlastně chceš. A co budeš chtít do budoucna a tím to tak nějak směřovat… Názor že máš chtít rodinu neposlouchej, všichni rodinu nechtějí, znám i lidi co prostě nechtějí děti a nebudou chtít.
@Anonymní píše:
Ahoj. Potřebuju se vypsat, sdílet a popřípadě přečíst vaše příspěvky, jestli to některá měla stejně.Nadpis zní jasně. Do teď život běžel tak nějak přirozeně, jako bych byla běhu věcí oddaná a nemusela se nic moc o ničem rozhodovat. Tedy škola, vysoká, práce, partner, společné bydlení a také plány do budoucna. Vše to krásně navazovalo, ale teď se to vše zlomilo. Přišel rozchod a já ve svých skoro 30 nevím, co vlastně chci. Určitě to není nějaké špatné období z rozchodu, to mě už přešlo, ale tápu, že jsem vlastně ve svém životě nemusela nic moc rozhodovat a teď nějak nevím, co dál. Nejsem šťastná. Dokonce to vypadá, jako by chlap a partner byl tím, co ten život dělá snažší, což tohle uvědomění mi příjde dost šílené, jelikož nechci být na tomto pocitu závislá.
Jsem sama, bez závazků. Uvažuju, jestli koupit byt, změnit práci. Jestli cestovat nebo si najít práci v zahraničí. Příjdu si jak zimní medvěd v útlumu. Jediné co vím, že tam, kde jsem teď, tak se cítím špatně, ale nevím jak dál, abych zase našla „samu sebe“. Zním jako blázen, asi potřebuju psychouše. Díky, že jste to dočetly až do konce a případně sdílely i své pocity…
Nejvic stastna, kdy jsem si uvedomila, ze me stesti prameni z toho, ze muzu rano vstat, mam dve ruce, dve nohy, navrch pratele a horem jeste kde bydlet a co jist a kam hlavu slozit, jsem pocitila nedlouho pred 30, kdyz jsem byla rok bez chlapa.
Netouzila jsem ani po partnerovi, ani po detech. Bylo mi dobre proste byt. Byt svobodna, byt sama sebou, zit si svuj pravidelny kazdodenni zivot. To byl pro me opravdu krasny 100% sobecky rok, ktery jsem si naplno vychutnala, proste pohoda…
@LadyLada píše:
@kristyn.g Proč by ho neměla poslouchat?
protože je jak z 1. republiky?
je tezke se smirit s tim, ze toto nektere zeny nechteji? navic kdyz bude jak silena hledat chlapa na dite, tak beztak najde velke prd a bude mit jeste vetsi depku…
Pokud si byla teď celou dobu ve vztahu, neusazuj se hned na jedno místo zase koupi bytu atd
zkusila bych cestovat, práci v zahraničí, pokud máš ty možnosti. Pak bys jednou mohla litovat, že sis to nezkusila
Začni tím, že začneš chlastat. Hned ten svět bude růžovější. ![]()
@LadyLada píše:řekl kdo? Moje kamarádka má 40, nemá nic z toho (dobrovolně) a žije jiným životem a je šťastná. Každý musí svou cestu najít sám, není jedna cesta a kdo se po ní nevydá, je divnej
30tiletá ženská má chtít od života rodinu, tj. normálního chlapa (svobodného a bezdětného) a děti. Máš nejvyšší čas to řešit.
Nejsi jediná s tímto pocitem. Zrovna teď to rozebírala i jedna slečna na instagramu. Nick je zanormalniholky nebo nějak tak. Je jí 30 let a teď má období, že vlastně neví co chce, má pocit, že její život se nikam neposouvá. A hodně komentářů s ní souhlasí. Holky mají stejné pocity. Podle mě takové období a nálady přijdou skoro na každého člověka. Akorát to málo kdo přizná. Taky mě to už napadlo.
Co ti poradit? Nikam se nežeň a zkoušej různé věci a koníčky. Až nakonec zjistíš co chceš a baví tě. Zkus vycestovat a uvidíš zda je to to pravé. Nebo si vzpomeň co jsi chtěla než jsi měla přítele. Co tě bavilo a co jsi dělala, když jsi byla sama.
Názor, že ženská ve 30ti má chtít rodinu. Každá to má jinak. Není to jako dřív, že ženská si měla najít manžela a měla mít děti. Jinak byla divná. Pro mě je to zastaralý názor. Ovšem někdo to tak má a určitě to nikomu neberu.
Na tom neni nic spatneho. Jedinecna prilezitost vykrocit ze sve komfortni zony a naucit se zit sama se sebou, vyzkouset nove veci a poznat jine lidi. A pak treba vyrazit na cesty.
Uplne te chapu. Mela jsem to po rozvodu stejne -jakoby skoncil jeden muj zivot a zacal nový. Pro me cizi-neznamy. Byla jsem zrovna ve vlaku na ceste za materskou a najednou me z neho vyhodili. Vubec jsem teda nevedela, kterym smerem se dat. Chtela jsem taky palit mosty a menit vsechno, ale nastesti z rozumu jsem to neudelala. Ja teda skocila zase do noveho vztahu-pro nekoho asi moc zbrkle, ale byla to takova detska nesplnena laska, tak jsem si rekla ze ted si ji muzu vyzkoušet. Jsme spolu, ale uz to zustalo jine, ta jistota tomu v mych predstavach chybi a bude chybet uz navzdy po teto zkusenosti. Ale zase se trosku vraci pocit toho znameho zivota…ze to zase seda do kolejí, ktere mi jsou zname..verim, ze tobe se to taky usklada tak, jak ma. Ale pozor, davat vypoved-stehovat se a cestovat-musis si uvedomit jestli by ti ve 40 nebylo lito zes sice cestovala ale prosvihla rodinu. Jestli vis, ze by ti to lito bylo, tak toho moc nemen…jen zkus v sobe zase najit nejake radosti vsedniho zivota, konicky a rozptyleni a uvidíš, ze to zase chytne ten spravny smer.
Ahoj. Potřebuju se vypsat, sdílet a popřípadě přečíst vaše příspěvky, jestli to některá měla stejně.
Nadpis zní jasně. Do teď život běžel tak nějak přirozeně, jako bych byla běhu věcí oddaná a nemusela se nic moc o ničem rozhodovat. Tedy škola, vysoká, práce, partner, společné bydlení a také plány do budoucna. Vše to krásně navazovalo, ale teď se to vše zlomilo. Přišel rozchod a já ve svých skoro 30 nevím, co vlastně chci. Určitě to není nějaké špatné období z rozchodu, to mě už přešlo, ale tápu, že jsem vlastně ve svém životě nemusela nic moc rozhodovat a teď nějak nevím, co dál. Nejsem šťastná. Dokonce to vypadá, jako by chlap a partner byl tím, co ten život dělá snažší, což tohle uvědomění mi příjde dost šílené, jelikož nechci být na tomto pocitu závislá.
Jsem sama, bez závazků. Uvažuju, jestli koupit byt, změnit práci. Jestli cestovat nebo si najít práci v zahraničí. Příjdu si jak zimní medvěd v útlumu. Jediné co vím, že tam, kde jsem teď, tak se cítím špatně, ale nevím jak dál, abych zase našla „samu sebe“. Zním jako blázen, asi potřebuju psychouše
. Díky, že jste to dočetly až do konce a případně sdílely i své pocity…