Nevím, jak dál. Prosím o radu/názor.

8
11.10.20 18:48

Nevím, jak dál. Prosím o radu/názor.

Dobrý den, ahoj,
už delší dobu mě trápí určitý problém, takže jsem se rozhodla, že zkusím najít radu tady.

Když mi bylo 9 let, naši se rozvedli a s mamkou a bráchou jsme se přestěhovali k mamčiným rodičům do vedlejšího města. Následovalo hledání nových kamarádů a taky nová škola. V ulici, kde jsme bydleli, jsem si hned našla kamarády, se kterýma jsem trávila prakticky každý den. Byli jsme taková dobrá parta (3 holky, 6 kluků).

Jak čas běžel dál, znali jsme se všichni čím dál lépe. Jeden z kluků se mi hrozně líbil a já se mu líbila taky, protože mi to neustále dával najevo. A tak kamarádství přerostlo v něco „víc“, jak už to tak někdy bývá. Jak jsem už řekla, byl hezký, hodný, chytrý, ze slušné rodiny - prostě fajn kluk. V té době mi bylo 14 let, on byl o 3 roky starší. Jelikož jsem byla ještě hodně mladá a nezkušená, tak jsem ani nevěděla, co od vztahu mám očekávat a jaké to vlastně bude. Stále jsme všichni chodili ven, hráli hry a vymýšleli různé skopičiny. Až když už jsme šli k večeru všichni domů, já vždy chvíli zůstala s mým přítelem o samotě. Přece jen, nechtěli jsme se před kamarády neustále líbat atd.

Jak už jsem říkala, byla jsem mladá a nevěděla jsem, jak to ve vztahu chodí. Proto jsem neustále brala ohled na názory druhých. Bylo mi blbé (a taky jsem se trochu styděla) vodit přítele domů. Jelikož bydlíme s mamčinými rodiči, ti to moc nepodporovali a byli radši, když jsme trávili čas venku. A tak mi bylo pochopitelně blbé chodit domů k příteli. Jenže on byl přece jen starší a chtěl, abychom se spolu třeba podívali u něj na film, když venku pršelo. A já se vždy cukala, protože mi bylo trapné chodit k němu a nepozvat ho k nám. A taky jsem byla nervózní skrz jeho rodiče. Sice jsem je znala a byli v pohodě, ale měla jsem takový divný pocit. Ovšem vše jsme si vždycky říkali, takže o téhle situaci věděl.

Náš vztah tedy probíhal spíše jako lepší kamarádství. Většinu času jsme totiž trávili s našimi kamarády venku. Když už jsme byli chvíli sami, užívali jsme si jeden druhého a když nebylo hezké počasí, občas jsem zašla k němu domů. Sex jsme spolu pochopitelně neměli, ale nějaké intimnosti proběhly. Bylo to super, takže nemůžu říct, že v tomhle směru by nám to neklapalo. I když on už toužil po sexu, říkal, že počká. A tak utekl rok a já nastoupila na střední školu. Ze školy jsem dojížděla v pozdních odpoledních hodinách, většinou unavená, hladová. Takže než jsem se najedla, udělala úkoly, povinnosti doma, byl večer a moc času na přítele a kamarády mi nezbylo. Nebylo to tak ale pořád.

Po nějaké době se to ale mezi námi začalo „hroutit“. Přišlo mně to takové nudné, protože mi vztah nic nepřinášel, i když jsem si za to mohla asi sama, tím, že jsem nechtěla/nemohla vést takový ten normální vztah, kdy se dva vzájemně navštěvují a mají soukromí. A neustále jsme se o tom, že je to „nuda“, bavili. Jednou jsme se rozešli, pak se k sobě zase vrátili. Potom jsme měli i pauzu, ale taky jsme to bez sebe nevydrželi. Skrz moji školu jsme se málo vídali a on se na škole seznámil s kamarádkou jedné naší kamarádky (z naší party) a začal si s ní dopisovat. Holka byla ještě mladší než já, ale i tak jsem žárlila. Přítel mě uklidňoval, že s ní nic nemá, že se spolu jen baví. A tak jsem mu věřila. Jenže jsem si všimla, že už mi nepíše tak často, jak dřív, že už mi ani neříká, že mě má rád a tak. Když jsem se ho jednou zeptala, proč, odpověď byla: „Nemusím ti to furt říkat, ne?“ Dál jsem to ale neřešila.

Vše se změnilo, když se mi ozval jeden starší kluk ze školy. Začal mi psát, jak jde škola, jak se mám atd. Vůbec jsme se neznali, ale byl milý a vypadal jako fajn kluk. Psali jsme si čím dál častěji, až se to jednou přehouplo ve vyznávání citů z jeho strany. Já si to „blbka“ nechala líbit, protože frázi „mám tě rád“ mi už dlouho nikdo neřekl. A tak jsem to po určité době opětovala. Tím samozřejmě klesala hodnota mého vztahu s přítelem. Na druhou stranu se ukázalo, že dotyčný ctitel nebude jen tak zamilovaný, protože mě po nějaké době začal nutit do vztahu a také mi dost vulgárně nadával, což přesáhlo všechny meze a já začala litovat, že jsem takového člověka vůbec poznala (i když jen přes PC a občas jsme se potkali ve škole).

Bohužel, já jsem člověk, který v sobě nedokáže něco dusit a chce žít s čistým svědomím. Takže jsem se po 3 měsících rozhodla příteli všechno říct. Jak jsem si myslela, každý se jednou splete. Přítel byl samozřejmě naštvaný a nechápal, jak jsem mu mohla něco takového udělat. Já si to pochopitelně vyčítala, i když jsem mu řekla, že důvodem bylo, že mně chyběla ta hezká slova - nepochopitelné. Já se snažila to napravit, ale marně. Už mi vůbec nepsal, nevídali jsme se. Já se mu po nějaké době ozvala a šlo vidět, že už mě prostě nemá rád. Nechtěla jsem o něj přijít, několikrát jsem mu to psala, ale nezájem. Prostě řekl, že se chce rozejít a já už nemohla nic dělat. Prosila jsem ho, abychom se ještě aspoň viděli, že bych mu chtěla něco říct do očí, on mi na to řekl, ať jdu do prdele, že co mu jako chcu říct do očí, jestli mu to nemůžu napsat. Tím pro mě skončil 1,5 roční vztah s klukem, kterého jsem přes všechny chyby měla hodně ráda.

Zrovna byl začátek letních prázdnin a já celé 2 měsíce zabíjela spánkem a neustálým brekem. Doma už nevěděli, co se mnou, ale po nějaké době bylo líp. Nakonec jsem zjistila, že po našem rozchodu se přítel dal dohromady s tou holkou, na kterou jsem tolik žárlila. To mě mrzelo ze všeho nejvíc. Takže se nakonec ukázalo, že jsem žárlila právem.

Následovala samota, protože skončením našeho vztahu skončilo i scházení se s kamarády a ztráta jedné kamarádky (byla na straně přítele a byla to kamarádka jeho nové holky). Zanedlouho jsem přišla i o druhou kamarádku (našla si o hodně staršího kluka, takže se upjala na něj a na všechny kolem se tzv. vykašlala).

Já dál úspěšně studovala a po roce a půl se opět kamarádství proměnilo v chození. Tentokrát ale s novým klukem. Dali jsme se dohromady čirou náhodou - byli jsme spolu na 2denní soutěži a noc jsme strávili na společném pokoji. Oba jsme si rozuměli, a tak po pár polibcích se rozhodli, že zkusíme vztah. To už mi bylo 17 let, on měl 18. Chodili jsme do stejné třídy a vztah probíhal úplně jinak, než s bývalým přítelem. Já byla starší a už věděla, co od vztahu čekat. Jezdili jsme na výlety, chodili do restaurací, na procházky, později jsem začala jezdit i k němu domů. Poté jsme oba šli na jinou VŠ, a tak jsme se už nevídali každý den, jak jsme byli zvyklí. Měli jsme se hodně rádi a už plánovali budoucnost. V posteli to bylo stejné jako s ex - sex žádný (hodně mě to bolelo), ale to nám nevadilo. Přítel říkal, že si počká. Po dvou letech už to nebyla taková láska, jak na začátku. Jelikož jsem v mládí nechodila na žádné diskotéky, tak jsem ani neprožila to, co většina mladých lidí - užívání si. A tak mě to v jednu chvíli začalo strašně chybět. Na VŠ mě začal doučovat o 2 roky starší kluk, pohledný, milý. Ani jsme se moc neznali a prostě to bylo. Úlet. Jen jsme se líbali, o nic víc (naštěstí) nešlo. Takže se náš vztah začal tak trochu rozpadat, když jsem se příteli s tímhle „úletem“ svěřila. Avšak přítel mě hodně miloval a přes veškerou bolest mi odpustil.

A teď teprve přijde ten důvod, proč jsem založila tuhle diskuzi. Dnes už je mi 20 let a jsou to 3 roky, co s přítelem stále chodíme, avšak to není úplně růžové. Důvodem je bývalý přítel. Pár měsíců po mém „úletu“ jsem si totiž začala číst naši starou konverzaci a prohlížet fotky. Zajímalo mě, co asi dělá, jestli ještě studuje nebo už pracuje a jak se má. Avšak myšlenky na něj mi čím dál víc komplikují celý život. Neustále brečím, protože lituju toho, že jsem o něj přišla. Neustále si vyčítám svoje chyby, které jsem v té době udělala. A hlavně - přítel (23 let) stále bydlí o 3 baráky vedle mě, takže ho mám téměř denně na očích. Celé to myšlení na něj trvá asi rok. Takže se snažím zbytečně nevycházet z domu, abych ho náhodou nepotkala. Problém je, že bydlíme ve slepé ulici, takže pokud se chci někam dostat, musím prostě projít kolem jeho domu. Také mě žere, když u nich vidím auto té jeho holky (mimochodem stále chodí s tou, se kterou si tehdy „jen“ psal) a také myšlenka, že má prostě jinou. Taky občas sleduji jeho okno pokoje, jestli večer svítí nebo ne (kdyby ne, mohlo by to znamenat, že spí u té holky). Když procházím kolem jeho domu a jsou venku jeho rodiče, raději rychle utíkají domů, aby mi nemuseli odpovídat na pozdrav. Vím, že to jsou hrozné blbosti a připadám si už jak magor, ale opravdu to takhle prožívám a stále jen brečím.

Přítel o tomhle všem ví, avšak stále doufá, že budu zase „normální“ a náš vztah bude jako dřív. Mám přítele ráda, také bych si přála, aby bylo všechno v pohodě a my byli zase jako dřív, avšak problém už nastal v sexu. Spali jsme spolu poprvé po 3 letech. Dohromady asi 20×. Ale problém je, že jinou polohu, než tzv. „žena nahoře“, nechci. Když jsme to občas zkoušeli naopak, nelíbilo se mi to, měla jsem myšlenky na ex a příteli jsem řekla, aby přestal. Takové stavy mívám často. Avšak když už na sex dojde, musím být já nahoře, aby vše bylo v pořádku. Já se udělám skoro pokaždé, přítel občas. Nevím, v čem je problém, ale prostě pokud to není „na koníčka“, tak je to špatné, mně se to nelíbí a prostě občas mám k sexu celkově odpor - že se mi to hnusí. Nevím, jestli je to přítelem nebo mnou - nikdy jsem s nikým jiným nespala, takže nemůžu posoudit. Mám strach, že mě přítel jednoduše přestal přitahovat.
Na závěr bych chtěla říct, že i když spolu chodíme 3 roky, já k němu jezdím jen občas (je mi blbé tam jezdit často) a k nám domů jsem ho dovedla asi jen 5× za celou dobu, a to jen představit mámě a jejímu příteli. Prarodiče ho za celé 3 roky neviděli.

Abych to tedy shrnula. Můj problém je takový, že s přítelem jsme 3 roky, máme se rádi, avšak v sexu máme problém a zároveň mi neustále chybí bývalý přítel, který o tom ani neví. Kamarádku mám jenom jednu, ale nechci ji neustále zatěžovat mými náladami a problémy. Mámě se svěřuju nerada, většinou nic nechápe.

Můj příběh je hodně dlouhý, ale snažila jsem se to napsat celé tak, abyste se vžili do mé situace a celé to pochopili. Budu ráda, když se mi někdo ozve, případně poradí, protože já už si opravdu nevím rady a kdyby mi nezáleželo na rodině, tak už tady nejsem.

Nevhodné komentáře si prosím nechte pro sebe.

Děkuji!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Ou
14426
11.10.20 18:58

Aha - takže ty kašleš na potřeby svého partnera a sníš o bývalém.

Vlastně ho používáš jako lepší vibrátor.

Dej mu prosím svobodu a umožni mu, aby si našel někoho, kdo ho bude mít rád skutečně a tak jak si zaslouží.

Ty se pak srovnej sama se sebou, zkus trošku emocionálně dozrát a nauč se fungovat sama za sebe.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1600
11.10.20 19:01
@Dája K píše:
Dobrý den, ahoj,
už delší dobu mě trápí určitý problém, takže jsem se rozhodla, že zkusím najít radu tady.

Když mi bylo 9 let, naši se rozvedli a s mamkou a bráchou jsme se přestěhovali k mamčiným rodičům do vedlejšího města. Následovalo hledání nových kamarádů a taky nová škola. V ulici, kde jsme bydleli, jsem si hned našla kamarády, se kterýma jsem trávila prakticky každý den. Byli jsme taková dobrá parta (3 holky, 6 kluků).

Jak čas běžel dál, znali jsme se všichni čím dál lépe. Jeden z kluků se mi hrozně líbil a já se mu líbila taky, protože mi to neustále dával najevo. A tak kamarádství přerostlo v něco „víc“, jak už to tak někdy bývá. Jak jsem už řekla, byl hezký, hodný, chytrý, ze slušné rodiny - prostě fajn kluk. V té době mi bylo 14 let, on byl o 3 roky starší. Jelikož jsem byla ještě hodně mladá a nezkušená, tak jsem ani nevěděla, co od vztahu mám očekávat a jaké to vlastně bude. Stále jsme všichni chodili ven, hráli hry a vymýšleli různé skopičiny. Až když už jsme šli k večeru všichni domů, já vždy chvíli zůstala s mým přítelem o samotě. Přece jen, nechtěli jsme se před kamarády neustále líbat atd.

Jak už jsem říkala, byla jsem mladá a nevěděla jsem, jak to ve vztahu chodí. Proto jsem neustále brala ohled na názory druhých. Bylo mi blbé (a taky jsem se trochu styděla) vodit přítele domů. Jelikož bydlíme s mamčinými rodiči, ti to moc nepodporovali a byli radši, když jsme trávili čas venku. A tak mi bylo pochopitelně blbé chodit domů k příteli. Jenže on byl přece jen starší a chtěl, abychom se spolu třeba podívali u něj na film, když venku pršelo. A já se vždy cukala, protože mi bylo trapné chodit k němu a nepozvat ho k nám. A taky jsem byla nervózní skrz jeho rodiče. Sice jsem je znala a byli v pohodě, ale měla jsem takový divný pocit. Ovšem vše jsme si vždycky říkali, takže o téhle situaci věděl.

Náš vztah tedy probíhal spíše jako lepší kamarádství. Většinu času jsme totiž trávili s našimi kamarády venku. Když už jsme byli chvíli sami, užívali jsme si jeden druhého a když nebylo hezké počasí, občas jsem zašla k němu domů. Sex jsme spolu pochopitelně neměli, ale nějaké intimnosti proběhly. Bylo to super, takže nemůžu říct, že v tomhle směru by nám to neklapalo. I když on už toužil po sexu, říkal, že počká. A tak utekl rok a já nastoupila na střední školu. Ze školy jsem dojížděla v pozdních odpoledních hodinách, většinou unavená, hladová. Takže než jsem se najedla, udělala úkoly, povinnosti doma, byl večer a moc času na přítele a kamarády mi nezbylo. Nebylo to tak ale pořád.

Po nějaké době se to ale mezi námi začalo „hroutit“. Přišlo mně to takové nudné, protože mi vztah nic nepřinášel, i když jsem si za to mohla asi sama, tím, že jsem nechtěla/nemohla vést takový ten normální vztah, kdy se dva vzájemně navštěvují a mají soukromí. A neustále jsme se o tom, že je to „nuda“, bavili. Jednou jsme se rozešli, pak se k sobě zase vrátili. Potom jsme měli i pauzu, ale taky jsme to bez sebe nevydrželi. Skrz moji školu jsme se málo vídali a on se na škole seznámil s kamarádkou jedné naší kamarádky (z naší party) a začal si s ní dopisovat. Holka byla ještě mladší než já, ale i tak jsem žárlila. Přítel mě uklidňoval, že s ní nic nemá, že se spolu jen baví. A tak jsem mu věřila. Jenže jsem si všimla, že už mi nepíše tak často, jak dřív, že už mi ani neříká, že mě má rád a tak. Když jsem se ho jednou zeptala, proč, odpověď byla: „Nemusím ti to furt říkat, ne?“ Dál jsem to ale neřešila.

Vše se změnilo, když se mi ozval jeden starší kluk ze školy. Začal mi psát, jak jde škola, jak se mám atd. Vůbec jsme se neznali, ale byl milý a vypadal jako fajn kluk. Psali jsme si čím dál častěji, až se to jednou přehouplo ve vyznávání citů z jeho strany. Já si to „blbka“ nechala líbit, protože frázi „mám tě rád“ mi už dlouho nikdo neřekl. A tak jsem to po určité době opětovala. Tím samozřejmě klesala hodnota mého vztahu s přítelem. Na druhou stranu se ukázalo, že dotyčný ctitel nebude jen tak zamilovaný, protože mě po nějaké době začal nutit do vztahu a také mi dost vulgárně nadával, což přesáhlo všechny meze a já začala litovat, že jsem takového člověka vůbec poznala (i když jen přes PC a občas jsme se potkali ve škole).

Bohužel, já jsem člověk, který v sobě nedokáže něco dusit a chce žít s čistým svědomím. Takže jsem se po 3 měsících rozhodla příteli všechno říct. Jak jsem si myslela, každý se jednou splete. Přítel byl samozřejmě naštvaný a nechápal, jak jsem mu mohla něco takového udělat. Já si to pochopitelně vyčítala, i když jsem mu řekla, že důvodem bylo, že mně chyběla ta hezká slova - nepochopitelné. Já se snažila to napravit, ale marně. Už mi vůbec nepsal, nevídali jsme se. Já se mu po nějaké době ozvala a šlo vidět, že už mě prostě nemá rád. Nechtěla jsem o něj přijít, několikrát jsem mu to psala, ale nezájem. Prostě řekl, že se chce rozejít a já už nemohla nic dělat. Prosila jsem ho, abychom se ještě aspoň viděli, že bych mu chtěla něco říct do očí, on mi na to řekl, ať jdu do prdele, že co mu jako chcu říct do očí, jestli mu to nemůžu napsat. Tím pro mě skončil 1,5 roční vztah s klukem, kterého jsem přes všechny chyby měla hodně ráda.

Zrovna byl začátek letních prázdnin a já celé 2 měsíce zabíjela spánkem a neustálým brekem. Doma už nevěděli, co se mnou, ale po nějaké době bylo líp. Nakonec jsem zjistila, že po našem rozchodu se přítel dal dohromady s tou holkou, na kterou jsem tolik žárlila. To mě mrzelo ze všeho nejvíc. Takže se nakonec ukázalo, že jsem žárlila právem.

Následovala samota, protože skončením našeho vztahu skončilo i scházení se s kamarády a ztráta jedné kamarádky (byla na straně přítele a byla to kamarádka jeho nové holky). Zanedlouho jsem přišla i o druhou kamarádku (našla si o hodně staršího kluka, takže se upjala na něj a na všechny kolem se tzv. vykašlala).

Já dál úspěšně studovala a po roce a půl se opět kamarádství proměnilo v chození. Tentokrát ale s novým klukem. Dali jsme se dohromady čirou náhodou - byli jsme spolu na 2denní soutěži a noc jsme strávili na společném pokoji. Oba jsme si rozuměli, a tak po pár polibcích se rozhodli, že zkusíme vztah. To už mi bylo 17 let, on měl 18. Chodili jsme do stejné třídy a vztah probíhal úplně jinak, než s bývalým přítelem. Já byla starší a už věděla, co od vztahu čekat. Jezdili jsme na výlety, chodili do restaurací, na procházky, později jsem začala jezdit i k němu domů. Poté jsme oba šli na jinou VŠ, a tak jsme se už nevídali každý den, jak jsme byli zvyklí. Měli jsme se hodně rádi a už plánovali budoucnost. V posteli to bylo stejné jako s ex - sex žádný (hodně mě to bolelo), ale to nám nevadilo. Přítel říkal, že si počká. Po dvou letech už to nebyla taková láska, jak na začátku. Jelikož jsem v mládí nechodila na žádné diskotéky, tak jsem ani neprožila to, co většina mladých lidí - užívání si. A tak mě to v jednu chvíli začalo strašně chybět. Na VŠ mě začal doučovat o 2 roky starší kluk, pohledný, milý. Ani jsme se moc neznali a prostě to bylo. Úlet. Jen jsme se líbali, o nic víc (naštěstí) nešlo. Takže se náš vztah začal tak trochu rozpadat, když jsem se příteli s tímhle „úletem“ svěřila. Avšak přítel mě hodně miloval a přes veškerou bolest mi odpustil.

A teď teprve přijde ten důvod, proč jsem založila tuhle diskuzi. Dnes už je mi 20 let a jsou to 3 roky, co s přítelem stále chodíme, avšak to není úplně růžové. Důvodem je bývalý přítel. Pár měsíců po mém „úletu“ jsem si totiž začala číst naši starou konverzaci a prohlížet fotky. Zajímalo mě, co asi dělá, jestli ještě studuje nebo už pracuje a jak se má. Avšak myšlenky na něj mi čím dál víc komplikují celý život. Neustále brečím, protože lituju toho, že jsem o něj přišla. Neustále si vyčítám svoje chyby, které jsem v té době udělala. A hlavně - přítel (23 let) stále bydlí o 3 baráky vedle mě, takže ho mám téměř denně na očích. Celé to myšlení na něj trvá asi rok. Takže se snažím zbytečně nevycházet z domu, abych ho náhodou nepotkala. Problém je, že bydlíme ve slepé ulici, takže pokud se chci někam dostat, musím prostě projít kolem jeho domu. Také mě žere, když u nich vidím auto té jeho holky (mimochodem stále chodí s tou, se kterou si tehdy „jen“ psal) a také myšlenka, že má prostě jinou. Taky občas sleduji jeho okno pokoje, jestli večer svítí nebo ne (kdyby ne, mohlo by to znamenat, že spí u té holky). Když procházím kolem jeho domu a jsou venku jeho rodiče, raději rychle utíkají domů, aby mi nemuseli odpovídat na pozdrav. Vím, že to jsou hrozné blbosti a připadám si už jak magor, ale opravdu to takhle prožívám a stále jen brečím.

Přítel o tomhle všem ví, avšak stále doufá, že budu zase „normální“ a náš vztah bude jako dřív. Mám přítele ráda, také bych si přála, aby bylo všechno v pohodě a my byli zase jako dřív, avšak problém už nastal v sexu. Spali jsme spolu poprvé po 3 letech. Dohromady asi 20×. Ale problém je, že jinou polohu, než tzv. „žena nahoře“, nechci. Když jsme to občas zkoušeli naopak, nelíbilo se mi to, měla jsem myšlenky na ex a příteli jsem řekla, aby přestal. Takové stavy mívám často. Avšak když už na sex dojde, musím být já nahoře, aby vše bylo v pořádku. Já se udělám skoro pokaždé, přítel občas. Nevím, v čem je problém, ale prostě pokud to není „na koníčka“, tak je to špatné, mně se to nelíbí a prostě občas mám k sexu celkově odpor - že se mi to hnusí. Nevím, jestli je to přítelem nebo mnou - nikdy jsem s nikým jiným nespala, takže nemůžu posoudit. Mám strach, že mě přítel jednoduše přestal přitahovat.
Na závěr bych chtěla říct, že i když spolu chodíme 3 roky, já k němu jezdím jen občas (je mi blbé tam jezdit často) a k nám domů jsem ho dovedla asi jen 5× za celou dobu, a to jen představit mámě a jejímu příteli. Prarodiče ho za celé 3 roky neviděli.

Abych to tedy shrnula. Můj problém je takový, že s přítelem jsme 3 roky, máme se rádi, avšak v sexu máme problém a zároveň mi neustále chybí bývalý přítel, který o tom ani neví. Kamarádku mám jenom jednu, ale nechci ji neustále zatěžovat mými náladami a problémy. Mámě se svěřuju nerada, většinou nic nechápe.

Můj příběh je hodně dlouhý, ale snažila jsem se to napsat celé tak, abyste se vžili do mé situace a celé to pochopili. Budu ráda, když se mi někdo ozve, případně poradí, protože já už si opravdu nevím rady a kdyby mi nezáleželo na rodině, tak už tady nejsem.

Nevhodné komentáře si prosím nechte pro sebe.

Děkuji!

Nemohla by ses, prosím, trochu víc rozepsat… je to nějak zbytečně stručné :lol: :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27679
11.10.20 19:08

Já bych nebyla s někým, kdo mě ani moc nevzrušuje a musím myslet na ex. Byla nejlépe nějakou dobu sama a ujasnila si, co od vztahu očekávám. Nesnila o bývalých jalových láskách a tolik se neprožívala.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8
11.10.20 19:10

Problém je ten, že i kdybych byla sama a pak si měla někoho najít, tak nevím koho, protože už ani nemám, kde hledat a současný přítel splňuje všechny věci, které od partnera očekávám. Takže si nemůžu přát lepšího. Každá by mohla závidět. Jen ten sex.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5146
11.10.20 19:12

Je to sice dlouhé a z toho jsme pochopili, že máš bohaté erotické a vztahové zkušenosti. Gratuluji. Ve vztahu chceš mít navrch, chceš udávat tón a být šéfová, tak chceš být i v sexu v poloze žena nahoře.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
18993
11.10.20 19:16

Teda přečíst ten roman bylo neco :D proboha rozejdi se s aktuálním pritelem, nezaslouzis si ho. On te ma rad a ty jenom myslis na ex a ještě se ti hnusi. Navic teda v posteli to chce kompromis a ne pojedem jen polohu co se libi me, a ty mas smulu. Zadruhe prestan ex pozorovat, on uz je jinde a pozorovani jestli spi u svoji holky atd uz hranici s nejakou psychickou nemoci.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2580
11.10.20 19:24

Bravíčko :P Ale máš ucházející češtinu - docela osvěžení ve zdejší vztahové sekci :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
123
11.10.20 19:26
@Dája K píše:
Problém je ten, že i kdybych byla sama a pak si měla někoho najít, tak nevím koho, protože už ani nemám, kde hledat a současný přítel splňuje všechny věci, které od partnera očekávám. Takže si nemůžu přát lepšího. Každá by mohla závidět. Jen ten sex.

Vždycky existuje někdo lepší, tak nebuď líná hledat. A být nějakou dobu sama, to ti jen prospěje.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1051
11.10.20 19:31

Chudák tvůj přítel, pěkně ho zneužíváš a on je ještě mladé ucho a tak doufá. Snad prozře.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5862
11.10.20 19:32

Milé Bravíčko… :lol: Mně připadáš celkově taková nevyzrálá na vážný vztah, asi bych ti doporučila být chvíli sama a srovnat se sama se sebou, zjistit, co vlastně chceš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
606
11.10.20 19:34

Dobrá rada do budoucnosti. Tím, že jakémukoliv příteli vybleješ to, že jsi mu byla nevěrná, psala si s jiným, líbala se jinde, sice očistíš svoje svědomí, ale tomu člověku velice ublížíš a už nikdy tě nebude vidět stejně. Takže pokud chceš zachovat vztah a byl to jen úlet, drž jazyk za zuby a užírej se černým svědomím jen ty sama.
Nedivím se, že se po tom s tebou ten první přítel rozešel a tu holku jsi mu do náručí nejspíš venhnala ty sama. Nicméně je to pryč, on už je jinde a nevrátí se to. Zapomeň na něj. A současného přítele nech jít, zaslouží si plnohodnotný vztah.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
597
11.10.20 19:34

A proc musis mit nutne ve svem veku vztah? Ja mela prvni vztah nejak v 16 a pak jsem byla leta az do 23 let sama, mela jsem jen treba kamarady, nebo nejake pokusy navazat vztah, ale treba do nejakych 20ti let jsem to vubec neresila, protoze jsem vedela, ze jsem na vztah nevyzrala. Ty kazdeho pritele podvedes s nekym jinym (ok, jenom libanim, ale i tak) a jeste myslis na ex.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
13698
11.10.20 19:41

Nech akutního přítele jit. Ať si najde někoho kdonho bude milovat. Ty si vyres svoje vnitrni problemy a bývalého nech taky být. Navic každého svého chlapa podvedes. To je taky super

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
125
11.10.20 19:45
@Dája K píše:
Dobrý den, ahoj,
už delší dobu mě trápí určitý problém, takže jsem se rozhodla, že zkusím najít radu tady.

Když mi bylo 9 let, naši se rozvedli a s mamkou a bráchou jsme se přestěhovali k mamčiným rodičům do vedlejšího města. Následovalo hledání nových kamarádů a taky nová škola. V ulici, kde jsme bydleli, jsem si hned našla kamarády, se kterýma jsem trávila prakticky každý den. Byli jsme taková dobrá parta (3 holky, 6 kluků).

Jak čas běžel dál, znali jsme se všichni čím dál lépe. Jeden z kluků se mi hrozně líbil a já se mu líbila taky, protože mi to neustále dával najevo. A tak kamarádství přerostlo v něco „víc“, jak už to tak někdy bývá. Jak jsem už řekla, byl hezký, hodný, chytrý, ze slušné rodiny - prostě fajn kluk. V té době mi bylo 14 let, on byl o 3 roky starší. Jelikož jsem byla ještě hodně mladá a nezkušená, tak jsem ani nevěděla, co od vztahu mám očekávat a jaké to vlastně bude. Stále jsme všichni chodili ven, hráli hry a vymýšleli různé skopičiny. Až když už jsme šli k večeru všichni domů, já vždy chvíli zůstala s mým přítelem o samotě. Přece jen, nechtěli jsme se před kamarády neustále líbat atd.

Jak už jsem říkala, byla jsem mladá a nevěděla jsem, jak to ve vztahu chodí. Proto jsem neustále brala ohled na názory druhých. Bylo mi blbé (a taky jsem se trochu styděla) vodit přítele domů. Jelikož bydlíme s mamčinými rodiči, ti to moc nepodporovali a byli radši, když jsme trávili čas venku. A tak mi bylo pochopitelně blbé chodit domů k příteli. Jenže on byl přece jen starší a chtěl, abychom se spolu třeba podívali u něj na film, když venku pršelo. A já se vždy cukala, protože mi bylo trapné chodit k němu a nepozvat ho k nám. A taky jsem byla nervózní skrz jeho rodiče. Sice jsem je znala a byli v pohodě, ale měla jsem takový divný pocit. Ovšem vše jsme si vždycky říkali, takže o téhle situaci věděl.

Náš vztah tedy probíhal spíše jako lepší kamarádství. Většinu času jsme totiž trávili s našimi kamarády venku. Když už jsme byli chvíli sami, užívali jsme si jeden druhého a když nebylo hezké počasí, občas jsem zašla k němu domů. Sex jsme spolu pochopitelně neměli, ale nějaké intimnosti proběhly. Bylo to super, takže nemůžu říct, že v tomhle směru by nám to neklapalo. I když on už toužil po sexu, říkal, že počká. A tak utekl rok a já nastoupila na střední školu. Ze školy jsem dojížděla v pozdních odpoledních hodinách, většinou unavená, hladová. Takže než jsem se najedla, udělala úkoly, povinnosti doma, byl večer a moc času na přítele a kamarády mi nezbylo. Nebylo to tak ale pořád.

Po nějaké době se to ale mezi námi začalo „hroutit“. Přišlo mně to takové nudné, protože mi vztah nic nepřinášel, i když jsem si za to mohla asi sama, tím, že jsem nechtěla/nemohla vést takový ten normální vztah, kdy se dva vzájemně navštěvují a mají soukromí. A neustále jsme se o tom, že je to „nuda“, bavili. Jednou jsme se rozešli, pak se k sobě zase vrátili. Potom jsme měli i pauzu, ale taky jsme to bez sebe nevydrželi. Skrz moji školu jsme se málo vídali a on se na škole seznámil s kamarádkou jedné naší kamarádky (z naší party) a začal si s ní dopisovat. Holka byla ještě mladší než já, ale i tak jsem žárlila. Přítel mě uklidňoval, že s ní nic nemá, že se spolu jen baví. A tak jsem mu věřila. Jenže jsem si všimla, že už mi nepíše tak často, jak dřív, že už mi ani neříká, že mě má rád a tak. Když jsem se ho jednou zeptala, proč, odpověď byla: „Nemusím ti to furt říkat, ne?“ Dál jsem to ale neřešila.

Vše se změnilo, když se mi ozval jeden starší kluk ze školy. Začal mi psát, jak jde škola, jak se mám atd. Vůbec jsme se neznali, ale byl milý a vypadal jako fajn kluk. Psali jsme si čím dál častěji, až se to jednou přehouplo ve vyznávání citů z jeho strany. Já si to „blbka“ nechala líbit, protože frázi „mám tě rád“ mi už dlouho nikdo neřekl. A tak jsem to po určité době opětovala. Tím samozřejmě klesala hodnota mého vztahu s přítelem. Na druhou stranu se ukázalo, že dotyčný ctitel nebude jen tak zamilovaný, protože mě po nějaké době začal nutit do vztahu a také mi dost vulgárně nadával, což přesáhlo všechny meze a já začala litovat, že jsem takového člověka vůbec poznala (i když jen přes PC a občas jsme se potkali ve škole).

Bohužel, já jsem člověk, který v sobě nedokáže něco dusit a chce žít s čistým svědomím. Takže jsem se po 3 měsících rozhodla příteli všechno říct. Jak jsem si myslela, každý se jednou splete. Přítel byl samozřejmě naštvaný a nechápal, jak jsem mu mohla něco takového udělat. Já si to pochopitelně vyčítala, i když jsem mu řekla, že důvodem bylo, že mně chyběla ta hezká slova - nepochopitelné. Já se snažila to napravit, ale marně. Už mi vůbec nepsal, nevídali jsme se. Já se mu po nějaké době ozvala a šlo vidět, že už mě prostě nemá rád. Nechtěla jsem o něj přijít, několikrát jsem mu to psala, ale nezájem. Prostě řekl, že se chce rozejít a já už nemohla nic dělat. Prosila jsem ho, abychom se ještě aspoň viděli, že bych mu chtěla něco říct do očí, on mi na to řekl, ať jdu do prdele, že co mu jako chcu říct do očí, jestli mu to nemůžu napsat. Tím pro mě skončil 1,5 roční vztah s klukem, kterého jsem přes všechny chyby měla hodně ráda.

Zrovna byl začátek letních prázdnin a já celé 2 měsíce zabíjela spánkem a neustálým brekem. Doma už nevěděli, co se mnou, ale po nějaké době bylo líp. Nakonec jsem zjistila, že po našem rozchodu se přítel dal dohromady s tou holkou, na kterou jsem tolik žárlila. To mě mrzelo ze všeho nejvíc. Takže se nakonec ukázalo, že jsem žárlila právem.

Následovala samota, protože skončením našeho vztahu skončilo i scházení se s kamarády a ztráta jedné kamarádky (byla na straně přítele a byla to kamarádka jeho nové holky). Zanedlouho jsem přišla i o druhou kamarádku (našla si o hodně staršího kluka, takže se upjala na něj a na všechny kolem se tzv. vykašlala).

Já dál úspěšně studovala a po roce a půl se opět kamarádství proměnilo v chození. Tentokrát ale s novým klukem. Dali jsme se dohromady čirou náhodou - byli jsme spolu na 2denní soutěži a noc jsme strávili na společném pokoji. Oba jsme si rozuměli, a tak po pár polibcích se rozhodli, že zkusíme vztah. To už mi bylo 17 let, on měl 18. Chodili jsme do stejné třídy a vztah probíhal úplně jinak, než s bývalým přítelem. Já byla starší a už věděla, co od vztahu čekat. Jezdili jsme na výlety, chodili do restaurací, na procházky, později jsem začala jezdit i k němu domů. Poté jsme oba šli na jinou VŠ, a tak jsme se už nevídali každý den, jak jsme byli zvyklí. Měli jsme se hodně rádi a už plánovali budoucnost. V posteli to bylo stejné jako s ex - sex žádný (hodně mě to bolelo), ale to nám nevadilo. Přítel říkal, že si počká. Po dvou letech už to nebyla taková láska, jak na začátku. Jelikož jsem v mládí nechodila na žádné diskotéky, tak jsem ani neprožila to, co většina mladých lidí - užívání si. A tak mě to v jednu chvíli začalo strašně chybět. Na VŠ mě začal doučovat o 2 roky starší kluk, pohledný, milý. Ani jsme se moc neznali a prostě to bylo. Úlet. Jen jsme se líbali, o nic víc (naštěstí) nešlo. Takže se náš vztah začal tak trochu rozpadat, když jsem se příteli s tímhle „úletem“ svěřila. Avšak přítel mě hodně miloval a přes veškerou bolest mi odpustil.

A teď teprve přijde ten důvod, proč jsem založila tuhle diskuzi. Dnes už je mi 20 let a jsou to 3 roky, co s přítelem stále chodíme, avšak to není úplně růžové. Důvodem je bývalý přítel. Pár měsíců po mém „úletu“ jsem si totiž začala číst naši starou konverzaci a prohlížet fotky. Zajímalo mě, co asi dělá, jestli ještě studuje nebo už pracuje a jak se má. Avšak myšlenky na něj mi čím dál víc komplikují celý život. Neustále brečím, protože lituju toho, že jsem o něj přišla. Neustále si vyčítám svoje chyby, které jsem v té době udělala. A hlavně - přítel (23 let) stále bydlí o 3 baráky vedle mě, takže ho mám téměř denně na očích. Celé to myšlení na něj trvá asi rok. Takže se snažím zbytečně nevycházet z domu, abych ho náhodou nepotkala. Problém je, že bydlíme ve slepé ulici, takže pokud se chci někam dostat, musím prostě projít kolem jeho domu. Také mě žere, když u nich vidím auto té jeho holky (mimochodem stále chodí s tou, se kterou si tehdy „jen“ psal) a také myšlenka, že má prostě jinou. Taky občas sleduji jeho okno pokoje, jestli večer svítí nebo ne (kdyby ne, mohlo by to znamenat, že spí u té holky). Když procházím kolem jeho domu a jsou venku jeho rodiče, raději rychle utíkají domů, aby mi nemuseli odpovídat na pozdrav. Vím, že to jsou hrozné blbosti a připadám si už jak magor, ale opravdu to takhle prožívám a stále jen brečím.

Přítel o tomhle všem ví, avšak stále doufá, že budu zase „normální“ a náš vztah bude jako dřív. Mám přítele ráda, také bych si přála, aby bylo všechno v pohodě a my byli zase jako dřív, avšak problém už nastal v sexu. Spali jsme spolu poprvé po 3 letech. Dohromady asi 20×. Ale problém je, že jinou polohu, než tzv. „žena nahoře“, nechci. Když jsme to občas zkoušeli naopak, nelíbilo se mi to, měla jsem myšlenky na ex a příteli jsem řekla, aby přestal. Takové stavy mívám často. Avšak když už na sex dojde, musím být já nahoře, aby vše bylo v pořádku. Já se udělám skoro pokaždé, přítel občas. Nevím, v čem je problém, ale prostě pokud to není „na koníčka“, tak je to špatné, mně se to nelíbí a prostě občas mám k sexu celkově odpor - že se mi to hnusí. Nevím, jestli je to přítelem nebo mnou - nikdy jsem s nikým jiným nespala, takže nemůžu posoudit. Mám strach, že mě přítel jednoduše přestal přitahovat.
Na závěr bych chtěla říct, že i když spolu chodíme 3 roky, já k němu jezdím jen občas (je mi blbé tam jezdit často) a k nám domů jsem ho dovedla asi jen 5× za celou dobu, a to jen představit mámě a jejímu příteli. Prarodiče ho za celé 3 roky neviděli.

Abych to tedy shrnula. Můj problém je takový, že s přítelem jsme 3 roky, máme se rádi, avšak v sexu máme problém a zároveň mi neustále chybí bývalý přítel, který o tom ani neví. Kamarádku mám jenom jednu, ale nechci ji neustále zatěžovat mými náladami a problémy. Mámě se svěřuju nerada, většinou nic nechápe.

Můj příběh je hodně dlouhý, ale snažila jsem se to napsat celé tak, abyste se vžili do mé situace a celé to pochopili. Budu ráda, když se mi někdo ozve, případně poradí, protože já už si opravdu nevím rady a kdyby mi nezáleželo na rodině, tak už tady nejsem.

Nevhodné komentáře si prosím nechte pro sebe.

Děkuji!

Chtela bych mit tve problemy holčičko… :roll: :roll:  :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama