Období váhání

Taky jsem tápala. Když jsem byla těhotná, dokonce jsem ho opustila, ale po 3 měsících naivně vzala zpět a doufala. Asi 3 měsíce na to se nám narodil syn. Bylo to ještě horší, ale dalších 8 měsíců něco ve mně chtělo (snad za každou) cenu udržet rodinu. Takže jsem odpouštěla a dávala jednu šanci za druhou..Já bláhová, nebo spíš hloupá. Kamarádky a rodina mi říkali, ať se na něj vykašlu už od začátku. Ale já slepě věřila a doufala. Pak jsem se po několikáté rozhodla ho opustit a konečně definitivně. Teď jsou to 4 měsíce, co nejsme spolu, mám nového přítele, jsem spokojená a šťastná a tím pádem i můj syn. Žádný stres Už jen mít za sebou soudy.
Je potřeba si ujasnit všechny plusy a mínusy, myslet na budoucnost. Dokáže se postarat? Miluje mě, potažmo nás (děti)? Jsou to jen drobnosti, nebo povahové rysy, které se velmi těžko dají změnit, zda-li vůbec?
Chce to se večer uklidnit, trochu relaxovat a s čistou hlavou se na to pustit..Přeju mnoho sil a správné rozhodnutí!

Ahoj holky, jsem ted v 12t a zacinam si pripradat jako blazen. Myslim ale, ze to nejsou tehotenske deprese, spis jsem si trochu pozde uvedomila, ze jsem dite jeste nechtela…spis mozna nechtela s nim…Pritel je uzasnej, milujici, podporujici, snesl by mi modre z nebe, je hrozne stastny, ze cekame mimi, ale ja najednou prestavam verit, spis si prestavam namlouvat, ze je to ten pravy, s kterym mam byt a vychovavat dite…jak to rict, od zacatku naseho vztahu jsem si vlastne nebyla jista,2× jsme se rozesli, ale on se vzdy chtel vratit, pak jsem se premluvila, ze lepsiho chlapa stejne nenajdu a zustala s nim. Neplanovane jsem otehotnela a rozhodla se, ze si mimi necham…jenze ted mam pocit, ze nas vztah nevydrzi, protoze me stale v podvedomi szira myslenka toho, jak se mi nelibi jeho seriozni a vazne jednani, jak stale mluvi o politice a svetove krizi, jak vsechno probira hodiny a musim poslouchat jeho dlouhe intelektualni monology pro me o nicem…ja jsem naopak strestenec, co s kamoskama vzdycky tancila do rana a obrazila za jednu noc aspon 5 podniku. Rada se smeju, miluju spolecnost…a on je presny opak…a hlavne… se mi po nem vubec nestyska…mam ho rada, vim, ze bude skvelej tata, postara se o nas a nikdy by me nepodvedl, protoze me doslova zboznuje…sakra jsem blazen, kdyz tak poctivyho, hodnyho, tolerantniho, milujiciho chlapa zacinam odmitat…a to ted, kdyz uz je opravdu pozde a cekam s nim dite? je mi z toho do breku a mam pocit, ze jsem se rozhodla spatne…pak si zase uvedomim jak je charakterni a jak mi s nim bude dobre…pak si zase reknu, ze ne, protoze se snim unudim k smrti…mate nekdo podobny pocity…dekuju za vyslyseni, je to poprvy, co jsem to takhle ze sebe dostala…
Taky ho furt srovnavam s mym expritelem, ktery hodne pil a casto me ponizoval, ale vztah s ex byl neskutecne akcni, porad jsme nekde byli, nekde parili, jezdili na vylety, spali pod sirakem, meli jsme stejnej smysl pro humor, doplnovali jsme konce vet, porad jsme hazeli nejaky hlasky z filmu a casto jsme se spolu smali…ale pak jsem prisla na to, ze me dlouhodobe podvadi, mel paralelni vztah s jinou, ktera nevedela o mne a ja nevedela o ni…po dlouhem trapeni a rozchodu, ktery trval pres pul roku, totalniho psychickyho a citovyho vyzdimani, jsem si nasla tohodle hodnyho, milujiciho chlapa a vadi mi pouze a jen ta jedina kladna vec, kterou mel byvaly, a to stejnej smysl pro humor a zabavu…jsem tele asi nebo nevim, co vlastne chci…Ja vim, ze neni duvod preci ukoncovat vztah pro takovou „blbost“, jen se bojim toho, jestli ta blbost jednou preroste nejakou hranici a ja si zacnu hledat chlapa, se kterym je proste sranda…ale preci nemuzu vzit malymu skvelyho tatu…takze co teda? asi zacnu hledat nejakou partu lidi, se kterou budu v pohode a se kterou budu tu srandu zazivat kazdej vikend? S mimcem asi tezko. MAm pocit, ze najednou vsechno skoncilo a cekaji me jen starosti a prace matky, o ktery vubec nic nevim…chjo…Diky za reakce 

Rebecca13, tak a teď si zkus představit svého expřítele, jak ty máš doma malé uřvané dítě a on si krásně někde paří, 5 podniků za noc a s nějakou kočkou tam hází hlášky z filmu, super zábava.
Holka, jiné by ti záviděly
Zkus mu třeba dát šanci, neházet ho hned přes palubu. V těhotenství se to navíc všechno vidí jinak (co já všechno dokázala vypustit z pusy! ).
Tak ho zkus zatáhnout do toho „svého světa“ a třeba tě mile překvapí 

Tak tohle se mi nejspíš nestalo. Pokud to neklapalo nebo spíš pokud jsem věděla, že s tímhle člověkem bych nechtěla být napořád, utnula jsem to. Nebylo proč váhat, nebylo proč to protahovat.

@rebecca13 píše:
Ahoj holky, jsem ted v 12t a zacinam si pripradat jako blazen. Myslim ale, ze to nejsou tehotenske deprese, spis jsem si trochu pozde uvedomila, ze jsem dite jeste nechtela…spis mozna nechtela s nim…Pritel je uzasnej, milujici, podporujici, snesl by mi modre z nebe, je hrozne stastny, ze cekame mimi, ale ja najednou prestavam verit, spis si prestavam namlouvat, ze je to ten pravy, s kterym mam byt a vychovavat dite…jak to rict, od zacatku naseho vztahu jsem si vlastne nebyla jista,2× jsme se rozesli, ale on se vzdy chtel vratit, pak jsem se premluvila, ze lepsiho chlapa stejne nenajdu a zustala s nim. Neplanovane jsem otehotnela a rozhodla se, ze si mimi necham…jenze ted mam pocit, ze nas vztah nevydrzi, protoze me stale v podvedomi szira myslenka toho, jak se mi nelibi jeho seriozni a vazne jednani, jak stale mluvi o politice a svetove krizi, jak vsechno probira hodiny a musim poslouchat jeho dlouhe intelektualni monology pro me o nicem…ja jsem naopak strestenec, co s kamoskama vzdycky tancila do rana a obrazila za jednu noc aspon 5 podniku. Rada se smeju, miluju spolecnost…a on je presny opak…a hlavne… se mi po nem vubec nestyska…mam ho rada, vim, ze bude skvelej tata, postara se o nas a nikdy by me nepodvedl, protoze me doslova zboznuje…sakra jsem blazen, kdyz tak poctivyho, hodnyho, tolerantniho, milujiciho chlapa zacinam odmitat…a to ted, kdyz uz je opravdu pozde a cekam s nim dite? je mi z toho do breku a mam pocit, ze jsem se rozhodla spatne…pak si zase uvedomim jak je charakterni a jak mi s nim bude dobre…pak si zase reknu, ze ne, protoze se snim unudim k smrti…mate nekdo podobny pocity…dekuju za vyslyseni, je to poprvy, co jsem to takhle ze sebe dostala…
Taky ho furt srovnavam s mym expritelem, ktery hodne pil a casto me ponizoval, ale vztah s ex byl neskutecne akcni, porad jsme nekde byli, nekde parili, jezdili na vylety, spali pod sirakem, meli jsme stejnej smysl pro humor, doplnovali jsme konce vet, porad jsme hazeli nejaky hlasky z filmu a casto jsme se spolu smali…ale pak jsem prisla na to, ze me dlouhodobe podvadi, mel paralelni vztah s jinou, ktera nevedela o mne a ja nevedela o ni…po dlouhem trapeni a rozchodu, ktery trval pres pul roku, totalniho psychickyho a citovyho vyzdimani, jsem si nasla tohodle hodnyho, milujiciho chlapa a vadi mi pouze a jen ta jedina kladna vec, kterou mel byvaly, a to stejnej smysl pro humor a zabavu…jsem tele asi nebo nevim, co vlastne chci…Ja vim, ze neni duvod preci ukoncovat vztah pro takovou „blbost“, jen se bojim toho, jestli ta blbost jednou preroste nejakou hranici a ja si zacnu hledat chlapa, se kterym je proste sranda…ale preci nemuzu vzit malymu skvelyho tatu…takze co teda? asi zacnu hledat nejakou partu lidi, se kterou budu v pohode a se kterou budu tu srandu zazivat kazdej vikend? S mimcem asi tezko. MAm pocit, ze najednou vsechno skoncilo a cekaji me jen starosti a prace matky, o ktery vubec nic nevim…chjo…Diky za reakce

Nebudu ti lhát, že se neusadíš a nebudeš mít starosti. Ale miminko je jak starost, tak i radost. Obávám se, že teď fakt není moc vhodná doba na to, aby sis hledala někoho, s kým bude větší sranda, jsi ve špatném rozpoložení(hormony), a mám takový dojem, že až budeš mít to malé, tak víc oceníš toho kliďase, co ti s malým pomůže, než dobrodružného akčního pařmena, kterému sezení u rodiného krbu, dokonce ani věrnost, nic neříká. A co dál? Jak bude mimi trochu větší a ty přestaneš kojit, můžeš si třeba vyrazit sem tam s kamarádkama třeba i na diskotéku, pobavíš se a bude ti líp.

@rebecca13 píše:
Ahoj holky, jsem ted v 12t a zacinam si pripradat jako blazen. Myslim ale, ze to nejsou tehotenske deprese, spis jsem si trochu pozde uvedomila, ze jsem dite jeste nechtela…spis mozna nechtela s nim…Pritel je uzasnej, milujici, podporujici, snesl by mi modre z nebe, je hrozne stastny, ze cekame mimi, ale ja najednou prestavam verit, spis si prestavam namlouvat, ze je to ten pravy, s kterym mam byt a vychovavat dite…jak to rict, od zacatku naseho vztahu jsem si vlastne nebyla jista,2× jsme se rozesli, ale on se vzdy chtel vratit, pak jsem se premluvila, ze lepsiho chlapa stejne nenajdu a zustala s nim. Neplanovane jsem otehotnela a rozhodla se, ze si mimi necham…jenze ted mam pocit, ze nas vztah nevydrzi, protoze me stale v podvedomi szira myslenka toho, jak se mi nelibi jeho seriozni a vazne jednani, jak stale mluvi o politice a svetove krizi, jak vsechno probira hodiny a musim poslouchat jeho dlouhe intelektualni monology pro me o nicem…ja jsem naopak strestenec, co s kamoskama vzdycky tancila do rana a obrazila za jednu noc aspon 5 podniku. Rada se smeju, miluju spolecnost…a on je presny opak…a hlavne… se mi po nem vubec nestyska…mam ho rada, vim, ze bude skvelej tata, postara se o nas a nikdy by me nepodvedl, protoze me doslova zboznuje…sakra jsem blazen, kdyz tak poctivyho, hodnyho, tolerantniho, milujiciho chlapa zacinam odmitat…a to ted, kdyz uz je opravdu pozde a cekam s nim dite? je mi z toho do breku a mam pocit, ze jsem se rozhodla spatne…pak si zase uvedomim jak je charakterni a jak mi s nim bude dobre…pak si zase reknu, ze ne, protoze se snim unudim k smrti…mate nekdo podobny pocity…dekuju za vyslyseni, je to poprvy, co jsem to takhle ze sebe dostala…
Taky ho furt srovnavam s mym expritelem, ktery hodne pil a casto me ponizoval, ale vztah s ex byl neskutecne akcni, porad jsme nekde byli, nekde parili, jezdili na vylety, spali pod sirakem, meli jsme stejnej smysl pro humor, doplnovali jsme konce vet, porad jsme hazeli nejaky hlasky z filmu a casto jsme se spolu smali…ale pak jsem prisla na to, ze me dlouhodobe podvadi, mel paralelni vztah s jinou, ktera nevedela o mne a ja nevedela o ni…po dlouhem trapeni a rozchodu, ktery trval pres pul roku, totalniho psychickyho a citovyho vyzdimani, jsem si nasla tohodle hodnyho, milujiciho chlapa a vadi mi pouze a jen ta jedina kladna vec, kterou mel byvaly, a to stejnej smysl pro humor a zabavu…jsem tele asi nebo nevim, co vlastne chci…Ja vim, ze neni duvod preci ukoncovat vztah pro takovou „blbost“, jen se bojim toho, jestli ta blbost jednou preroste nejakou hranici a ja si zacnu hledat chlapa, se kterym je proste sranda…ale preci nemuzu vzit malymu skvelyho tatu…takze co teda? asi zacnu hledat nejakou partu lidi, se kterou budu v pohode a se kterou budu tu srandu zazivat kazdej vikend? S mimcem asi tezko. MAm pocit, ze najednou vsechno skoncilo a cekaji me jen starosti a prace matky, o ktery vubec nic nevim…chjo…Diky za reakce

Holka zlatá, kolik Ti je? Chápu těhotenské hormony, taky jsem na tom tak, ale právě po předchozích partnerech bych toho svého milujícího, oddaného, který by mi snesl modré z nebe nikdy nevyměnila i když mě někdy štve…
Ono až budeš mít prcka, nezbyde Ti čas ani na myšlenku na nějaké lítání po hospodách a obrážení X podniků radost, budeš ráda, že večer padneš a budeš si moct zdřímnout… Tyhle nálady Tě taky podle mě přejdou až zjistíš, že je to partner, který Ti se vším pomůže a bude za Tebou stát, když to budeš potřebovat…