Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
To by me taky vadilo, pokud nepomuze si o tom promluvit, tak se asi jen tak neco nezmeni ![]()
Např. když jsem byla na zákroku, který vyžadoval můj odvoz z nemocnice domů, o termínu věděl dostatečně dopředu a nakonec jsem si to musela řešit jinak, protože musel na neodkladnou schůzku.
Tak to by me hodne mrzelo…to uz snad ani neni workoholismus, ale sobeckost
Problém není v tom, že je pro partnera je práce stále důležitější. Problém je v tom, že milenecké pouto mezi vámi ochablo, hraješ roli někoho, kdo mu vytváří zázemí a je tím trochu důležitý, takže se tě nechce vzdát. Už ale nejsi důležitá natolik, aby se ti věnoval a vztah s tebou posiloval. Přestává to být láska, nahrazuje ji setrvačnost a zvyk. Vezmi partnerovi jeho workholismus a s velkou pravděpodobností bude ušetřený čas věnovat koníčkům nebo budoucí milence, ne tobě. Zvrátit se to možná dá pod bezprostřední hrozbou rozchodu, jsem ale skeptický. Spíš zvaž rozchod a nové partnerství. Pokud v tom nejsou děti, na tvém místě bych neváhal…
A jak jste spolu dlouho? Svatba, deti nic? Furt stejn, jako vyletky, filmy? - tak se vztah holt pak tzv. prechodi, neni-li dal posunut, partner se okouka nebo neni schopen nabizet neco noveho, tak holt pak prace, projekty… cikoli, co prinasi neco cerstveho vetru do plachet ![]()
Zakl. Jsme spolu 7 let. Táhne nám na 45 let. Dospělé děti máme oba z předchozího vztahu a společné nám nevyšlo. Svatba pro mě není důležitá, možná se jí i bojím. Citově je/byl vztah pevný. Vím, že mě má rád, ale mám pocit, že workoholismus je opravdu nemoc. Nechci ho odradit hádkami. Spíš si říkám, že bych měla pracovat na sobě, abych pro něj byla stejně atraktivní jako na začátku vztahu. Při poslední vyříkávačce mi řekl, že teď to řešit nemůže, ale že si o tom na začátku července na dovolené promluvíme. Nad rozchodem jsem občas přemýšlela a i mu to řekla, ale asi ho schopná nebudu, protože ho mám přes vše opravdu ráda a vážím si ho.
Jestli je workoholik, je závislý. kdyby byl třeba na heroinu, taky bys to chtěla vyřešit zvýšením své atraktivity?
@Anonymní píše: Více
Tak to jo, to byste meli uz jet jen na svoji pohodu a delat to, co vam obema prinasi uspokojeni.
Urcite bych si s partnerem na to tema partnerstvi a co se ti na nem nelibi vazne promluvila a chtela vedet, jak to dal vidi a ted vnima on.
No a ty pak zvazis co dal, pokud se nic nezmeni…je spousta moznosti, pokud ho vylozene opoustet nechces - tak trebas pejsek, nebo se venovat vice sobe a „svym projektum“ ve volnem case,…
Anebo pokud jsi parovy tip, zacit premyslet o tom, ze pujdes vstrict nekomu, kdo o tvou spolecnost bude opravdu stat, s kym budes chtit sdilet zazitky, povidat si… protoze v 45 je skoda rezignovat a zakopat se a jen doufat a cekat…
@Ahep píše: Více
Děkuji, toto je moc hezký názor. Snažím se opravdu víc věnovat sobě a svým koníčkům, na které jsem v minulosti neměla tolik času, ale také bych ráda měla partnera, na kterého nebudu stále čekat, až si udělá čas. O výměně modelu přemýšlím někdy víc, někdy míň, ale když vidím tu nabídku, tak se bojím, že bych nakonec zůstala sama úplně.
@Anonymní píše: Více
Takové chování bych chápala ve 25 letech, kdy si buduješ kariéru, chceš se zaopatřit do budoucna, vytvořit si vlastní zázemí pro sebe i rodinu, ale ve 45 mi to přijde dost divné. Tohle by už všechno měl mít za sebou a teď se vést na vlně vrcholné kariéry, kdy na tebe vydělávají podřízení a ty nad tím jen držíš ochrannou ruku. Takhle se asi moc nezmění, pokud ho nedonutí nějaká vyšší moc. Ona třeba taková mozková příhoda ty karty dokáže docela zamíchat. Ale jestli na nějakou změnu stačíš ty sama, to si nemyslím. ![]()
@Anonymní píše: Více
Tak na jednu stranu jsi sama tak jako tak, ale ono je jiné být sama a čekat a jiné je být volná a moci si dělat, co chceš.
@Anonymní píše: Více
Nikdy už pro něj nemůžeš být stejně atraktivní, jako na začátku vztahu, kdy mocně působí kouzlo novosti a hormony zamilovanosti. Můžeš se pokusit vztah oživit změnou image a aktivitami, které rozbíjí stereotyp, ale rozhodující bude stejně přístup partnera, jestli si okorávání vztahu uvědomuje a je ochoten a schopen tomu čelit. Partnerství, kterému chybí nejpevnější tmel v podobě společných dětí, má obecně kratší trvanlivost. Po sedmi letech se řada partnerství, kterým chybí společné cíle a nové impulzy, jednoduše vyčerpá. Držím palce, aby to vaše takto neskončilo, bojím se ale, že spíš budeš ztrácet čas hledáním a zachraňováním něčeho, co už ve skutečnosti není…
@Anonymní píše: Více
Strach ma velke oci neboj se! Ceho se vlastne bojis? Sama sebe asi… Predpokladam, ze by pro tebe nebyl problem samostatne bydlet ve tvych letech a po tvych ziv. zkusenostech, nebudes asi zavisla na prijmu partnera…
Vsak nemusis ze dne na den vyhlasit valku, vyuzij volnost a cas pro sebe, neuzavirej se pred moznostmi, ktere by se ti mohly nabizet; a pamatuj na to, ze kde neco konci, tam neco jineho a povetsinou i lepsiho a zajimavejsiho zacina ![]()
Raději anonymně. Poslední dva, tři roky se s partnerem výrazně odcizujeme, protože je pro něj práce na prvním místě. Věnuje jí obrovské množství času a je to pro něj priorita. Dříve jsme pravidelně jezdili na výlety, prodloužené víkendy a delší dovolené, ale poslední dobou na tyto aktivity nezbývá čas, protože musí pracovat na projektech. Jsem ráda, že ho práce baví a naplňuje, ale cítím se velmi osamělá, protože, i když jsme spolu, tak neustále někam telefonuje, odpovídá na zprávy a emaily nebo prostě jen nevnímá. Rozhodně vím, že se mnou být chce a není za tím jiná žena. Mobil ani počítač přede mnou neschovává. Má někdo doma někoho podobného? Je nějaká šance na změnu? Jak? Někdy si říkám, jestli by si vůbec všiml, kdybych odešla nebo si našla paralelní vztah. Na druhou stranu se snažím být tolerantní, ale někdy už opravdu vyletím a je z toho hádka. Např. když jsem byla na zákroku, který vyžadoval můj odvoz z nemocnice domů, o termínu věděl dostatečně dopředu a nakonec jsem si to musela řešit jinak, protože musel na neodkladnou schůzku. Je to opravdu problém.