Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pocit viny po rozvodu, mám důvod?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.6.14 23:40
Každý je za svůj život odpovědný sám!!To jak dopadl tvůj bývalý si nevyčítej, podle mě mu jde právě o to, aby jsi měla výčitky svědomí a trápila ses. Že nechodí za dětmi je pro mě nepochopitelné 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.6.14 23:43
Ono, i když je to rok, tak je to asi pořád čerstvé. Hlavně pro ty děti, že se ptají na tátu. Tak možná proto si říkáte, jestli jste neudělala chybu. Ale rozhodně ne, jestli je ten chlap agresivní i na děti a vidíte sama, že nemá zájem je vidět nebo je to z jeho strany nějaká forma citového vydírání. Tak fakt ruce pryč od něj, ani mu nepomáhat. Ať zaplatí co má (alimenty apod.) a dá se do kupy, třeba se mu rozsvítí a bude chtít vidět děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.6.14 23:45
A jak jsi ho připravila o bydlení?
Prosím tě, je to lůzr. To ty máš na krku tři děti a funguješ, on se neumí postart a ni sám o sebe. Nemůžeš za to, že chce žít jako bezďák.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.6.14 23:49
Az te zacne znova zrat svedomi, vzdy si vzpomen, ze petilete nevinne detatko posilal do pr.dele a do haj.zlu a nadaval mu do debilu 
Jsi silna zena, mas muj obdiv. Nech uz ho nest svuj kriz samotneho. Strasne te ponizoval. I kdybys nemivala v dobach minulych plat vetsi, nez on, stejne je to strasna krivda. Ty jsi matka jeho deti a to uz je samo o sobe hodne, nehlede na vse ostatni, cos pro nej udelala. Navic, sanci mel hodne. Sanci jsi mu dala pokazde, kdys mu rekla, co ti vadi.
Nech ho jit a otevri i ve svem zivote dvere stesti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
rokris
20.6.14 23:50
Pocit viny mít myslím nemusíte. Pán si opravdu svou cestu vybral sám. Že je Vám ho líto chápu. Mně taky bylo, a vždycky bude, líto zpackaného života mého bývalého. Netrapte se, přijde někdo lepší. 
- Citovat
- Upravit
Hanka1
20.6.14 23:51
@Bábrdl píše:
A jak jsi ho připravila o bydlení?Prosím tě, je to lůzr. To ty máš na krku tři děti a funguješ, on se neumí postart a ni sám o sebe. Nemůžeš za to, že chce žít jako bezďák.
Přesně tak aneb každy svého štěstí strůjcem… Bud rada, ze ses takového balvana zbavila, setkal by latinu rok, dva maximálně a nechat vyrůstat deti, kdy v deliriu je tatínek posila do řiti… 
- Citovat
- Upravit
21.6.14 00:01
Já ty výčitky chápu, taky bych je měla..ale nejsou nijak zvlášť opodstatněný..život který žije teď, si vybral sám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.6.14 00:02
@Bábrdl domek, ve kterém jsme bydleli je můj, musela jsem ho vyplatit jen malým dílem.
Jo, jsem si vědoma všeho, co jste napsaly. Problém bude asi ve mě a mém sociálním cítění. I když se choval jak se choval, je to otec mých dětí a mám ho svým způsobem ráda. Byli jsme spolu dlouho a já na to dobré nezapomněla, jen jsem nechtěla, aby moje děti vyrůstaly takhle. Já měla krásné dětství a mým dětem jsem ho tak jako tak zkazila, bylo na výběr buď jim nechat hrubého a vulgárního otce, nebo vlastně žádného. Žere mě to…jo, jsem teď na všechno sama, snažím se to zvládat, ale ostatní kolem mi nejsou lhostejní. Přemýšlím o tom, jestli mi to děti jednou vyčtou…jestli on se upije, nebo v zimě někde umrzne, protože tuhle zimu trávil někde v nevytopené buňce, ale zadara, tak mu zbylo víc na hospodu. Za dětma nepřišel ani na narozeniny, vánoce, od té doby, co se odstěhoval, jim nedonesl ani čokoládu, od prosince nepřišel už vůbec. Tedy jo, když chtěl půjčit auto, nebo byla na ubytce rozbitá pračka, tak chtěl vyprat…neumím ho poslat do háje.
Ach jo, jsem asi beznadějnej případ. Ale díky moc, chtěla jsem názor někoho nezaujatého…X.
- Citovat
- Upravit
21.6.14 00:11
Podívej, otec alkoholik a buran pro děti výhra není, mluvím z vlastní zkušenosti. Otec je pro děti důležitý, ale než takovýhle, to opravdu radši žádný. Budu držet palce, aby se našel někdo nový a lepší!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
rokris
21.6.14 00:15
@Anonymní píše:
@Bábrdl domek, ve kterém jsme bydleli je můj, musela jsem ho vyplatit jen malým dílem.Jo, jsem si vědoma všeho, co jste napsaly. Problém bude asi ve mě a mém sociálním cítění. I když se choval jak se choval, je to otec mých dětí a mám ho svým způsobem ráda. Byli jsme spolu dlouho a já na to dobré nezapomněla, jen jsem nechtěla, aby moje děti vyrůstaly takhle. Já měla krásné dětství a mým dětem jsem ho tak jako tak zkazila, bylo na výběr buď jim nechat hrubého a vulgárního otce, nebo vlastně žádného. Žere mě to…jo, jsem teď na všechno sama, snažím se to zvládat, ale ostatní kolem mi nejsou lhostejní. Přemýšlím o tom, jestli mi to děti jednou vyčtou…jestli on se upije, nebo v zimě někde umrzne, protože tuhle zimu trávil někde v nevytopené buňce, ale zadara, tak mu zbylo víc na hospodu. Za dětma nepřišel ani na narozeniny, vánoce, od té doby, co se odstěhoval, jim nedonesl ani čokoládu, od prosince nepřišel už vůbec. Tedy jo, když chtěl půjčit auto, nebo byla na ubytce rozbitá pračka, tak chtěl vyprat…neumím ho poslat do háje.
Ach jo, jsem asi beznadějnej případ. Ale díky moc, chtěla jsem názor někoho nezaujatého…X.
Mám to stejné.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
21.6.14 00:21
@rokris a dá se s tím žít a nezbláznit se? Nevím co to je, asi pocit odpovědnosti k někomu, kdo se mnou šel kus života… Jsem asi divná, neznám jinou ženskou, která by v sobě tohle řešila.
- Citovat
- Upravit
rokris
21.6.14 00:35
@Anonymní píše:
@rokris a dá se s tím žít a nezbláznit se? Nevím co to je, asi pocit odpovědnosti k někomu, kdo se mnou šel kus života… Jsem asi divná, neznám jinou ženskou, která by v sobě tohle řešila.
Dá, ale blbě. On nakonec opravdu dopadl špatně. A přesto, že ze vztahu odešel on, nemůžu na to přestat myslet. Máme spolu dítě a tak pro mě prostě zůstal blízkým člověkem. Trhnul se a já jsem se zkázou do které se řítil, nemohla udělat vůbec nic. Vím to, ale stejně to nepomáhá.
- Citovat
- Upravit
21.6.14 00:38
Kdyby slo v zivote vse hodit za hlavu bez vycitek, bylo by to krasne, ale nejde to, je to normalni, takovych let nesmazes, nesmazes chlapa, ktereho jsi nekdy milovala a nejspis ho mas stale rada.
Co se deje s nim, je smutne, ale udelala jsi spravnou vec, pro sebe a sve deti, a to je nejdulezitejsi! Kazdy sveho stesti strujce, je smutne, když se nekdo o neco snazi jen kdyz mu jde o krk, z toho jde videt, jaky je to sobec, kdyz mu slo o dobre bydlo, tak se snazil, ale kdtz jsi neustoupila, tak to vzdal a ani kvuli detem se nesnazi vzchopit…
Pevne verim, ze na tebe ten pravy nekde ceka a pak si teprve uvedomis, jak moc energie te predesly zivot stal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.14 00:58
Oni tihle lidé umí velice dobře vzbuzovat v druhých pocity viny, dělat ublížené atd., ale vůle udělat se sebou něco jim zcela chybí, veškerá zodpovědnost je na druhých.
Výčitky mít, myslím, nemusíš. K těm by byl důvod, až bys zničila život sobě, dětem a jeho bys stejně nezachránila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Hezký večer všem,
teď je to něco přes rok, co jsme se rozešli po 13 letech s manželem. Rozvod byl z mé strany, on s tím nesouhlasil, chtěl vše vrátit zpět, sliboval hory doly…já mu tu šanci nedala.
Abych vás uvedla do toho, co mě trápí…kdysi, to byla láska. Já byla dost mladá, on o 16 let starší. Byla jsem dost naivní a na očích měla růžové brýle. Hodně věcí jsem tolerovala a přehlížela, nebo jsem je tenkrát možná neviděla. Manžel byl vždycky trochu buran, trochu hrubšího zrna. Když jsme spolu žili bez dětí, nebyl problém…jo, byly hádky a dohady, ale měla jsem tak nějak pocit, že všechno zvládneme. Pak přišlo období IVF, protože se nedařilo otěhotnět. První dítě jsme chtěli oba…moc se nestaral, moc nepomáhal, zvyknul si na to, že jsem doma a že má servis. K druhému dítku jsem ho umluvila, chtěla jsem pro syna sourozence, aby nebyl jedináček. Další řada transferů a IVF, výsledkem byla dvojčátka. Pak už to šlo do kopru…já na něj měla vyšší nároky, protože na mě byly vyšší požadavky. Začal se chovat hnusně, řekla bych, že poslední 3 roky to vygradovalo. Permanentně jsem měla na talíři, že mě živí, že já beru jen almužnu od sociálky a to podotýkám, že když jsem chodila do práce, měla jsem o cca.5 tisíc vyšší plat než on. Myslím, že nebyl alkoholik, ale chodil na pivo tak jednou za 14 dní…ovšem na šrot. Ani nevěděl, jak se dostal domů. Měl blbé opice, když jsem druhý, nebo třetí den začala s tím, že mi to vadí, hned jsem byla blbá kráva a svině…celý víkend za nic nestál. Když jsem jednou za uherák chtěla někam večer vyrazit já, bylo to s řečma, že máma od dětí má sedět doma. Svou agresi pak otáčel i proti staršímu, když střízlivěl, nedělalo mu problém poslat pětiletého kluka do prdele, ať táhne do hajzlu, že je debil…stejně blbej jak já. Nejsem hysterka, neřvu, nevyčítám, řekla bych, že mi je bližší spíš chlapské uvažování…vždycky jsem mu řekla, co mě štve a co mi vadí, opakovala jsem to pořád dokola, ale on vůbec neposlouchal.
Abych to už zkrátila -rozhodla jsem se, že už toho mám dost a že radši budu s dětma sama. Já…jsem trpělivá, vždycky držím dlouho, ale když se rozhodnu, není cesty zpět. Prosil, brečel, snažil se chovat slušně, pomáhal doma, věnoval se dětem…nevzala jsem to zpět. Podala jsem žádost o rozvod. Scény, hysterie, alkohol, vyhrožování, několikrát u nás byli policisti, když přišel v noci, opilej, křičel, rozbíjel věci. Po rozvodu je klid. Za dětma nechodí, nebyl tu půl roku. Výživné platí. Pije, hraje automaty, má dluhy, bydlí na nejhorší ubytovně ve městě. Všude pomlouvá, tvrdí, že jsem ho zničila, že jsem ho ve skoro padesáti letech existenčně zlikvidovala.
A teď co řeším…vím, že si to zasloužil a nelituji toho. Ale…je mi ho líto. Má pravdu, on už nikdy nebude žít normálním životem. Nemá důvod, nemá domov, kam by se vracel, má jen hospodské kámoše. Někdy na mě padá depka a říkám si, co všechno jsem mu vzala, bydlení, děti…vím, že to není pravda, že se o to připravil sám, nikdy jsem mu nezakázala sem chodit, řekla jsem mu, že může přijít kdykoli, ale nestojí o to. Staršímu synovi je šest, po tátovi se ptá -já mu kvůli tomu i psala, jestli nechce přijít za dětma, že jim chybí, že se na něj ptají…odepsal jen to, že mám co jsem chtěla a že jim bude bez něj líp. Když se se svýma pocitama svěřím známým, řeknou mi, že to byla a je jeho volba…asi mají pravdu. Tak proč mě to pořád žere? Sháněla jsem mu bydlení, podnájmy, když je v průšvihu, tak se ozve a nikdy jsem ho neodmítla…asi jsem blbá. Chtěla bych, aby žil normálně, aby si někoho našel a byl spokojenej. Moc bych to chtěla, ale není v mojí moci to změnit.
Omlouvám se za román, snad je to trochu srozumitelné…a díky za reakce…X.