Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Nic jiného, než si s ním o tom promluvit, ti stejně nezbyde. My tady váš vztah nevyřešíme a ani mu nevidíme do hlavy 🤷♀️
My se po ZT začali snažit ihned po šestinedělí (možná lehce dřív po kontrole na gyndě). Bylo to jasné, vlastně mě nenapadlo ani se manžela ptát, jestli znovu chce nebo ne, bylo to pro nás přirozené hned. Logicky jsem brala, že když jsme jednou začali chtít mimi, tak ho chceme pořád a možná o to ještě víc
.
@Suelinda to po Vas nikdo nechce. Ale rict mi muze taky, ze by tomu dal treba rok, ale za rok nic. Proto se ptam, jak dlouho byste cekaly ![]()
Upřímně, ve třiceti už bych nečekala
Dala bych tomu jeden upřímný rozhovor, jak to cítí on, proč ta změna a co s tím budeme dělat, protože já už jsem na dítě připravená a chci to zkusit znovu, i když chápu jeho obavy a sama je mám také. Pokud by to nezabralo…
Já jsem přerušovala druhé těhotenství v 16. tt kvůli VVV, miminko jsem pak měla v náručí doslova do roka a do dne.
A v kolikatem tt jste o malé přišli? Pokud v prvním trimestru, tak bych ukázala příteli nějaké články a statistiky, ze jde o poměrně běžnou věc a další těhotenství muže být úplně v pohodě. Třeba to nese jako obrovskou tragédii a boji se dalšího průběhu a nechce si tím už znovu projít…
@Michelle_M to me moc mrzi 😞
Ano, mate pravdu. Jsem take toho nazoru. Jen se uprimne bojim, ze treba si bude myslet, ze mi o nic jineho nejde nez o dite, kdyz to na nej tak vychrlim. Je mi jasne, ze ho to boli take, mozna si to vnitrne nese jeste hure nez ja.
@Anonymní píše:
@Suelinda to po Vas nikdo nechce. Ale rict mi muze taky, ze by tomu dal treba rok, ale za rok nic. Proto se ptam, jak dlouho byste cekaly
Nečekala bych. Pokud řekne, ze teď dítě nechce, tak bych odešla. Protože za ten rok nebo dva ti taky muze říct, ze pořád ne a co pak?
Je potreba odlisit dve veci: psychicky „uraz“ po prodelanem potratu (to se muze velice hluboko podepsat i na psychice muze), ktery může vest az k odmitani dalsi snahy kvuli strachu, ze by se vse mohlo opakovat, a vnitrni nastaveni, ze dite ve skutecnosti nechci, ktere s potratem nijak nesouvisi a bylo tam vlastne od zacatku. V pripade druhe moznosti muze potrat toho dotycneho v tom presvedceni jeste utvrdit, muze to brat jako jakesi znameni, ze opravdu to dite neni dobry napad. Jak je to v pripade tveho pritele, neni mozne takto na dalku posoudit, to si musite vyjasnit vy dva mezi sebou. Napovedet ti muze to, jakym zpusobem jste se pro snazeni uplne na zacatku rozhodli - zda tam byla oboustranna shoda nebo on spis vahal a nechal se nakonec „presvedcit“. Ale to psychicke trauma bych nepodcenovala, zejmena pro muze muze byt slozite si tyto sve pocity vubec pripustit, natoz rozklicovat… Pokud byl z tehotenstvi nadseny a opravdu se na mimi tesil, mohla to byt pro nej fakt studena sprcha, ze ktere se jeste nevzpamatoval. Nepises taky zadne podrobnosti o tom potratu, v jak moc pokrocile fazi k tomu doslo atd, to muze hrat roli samozrejme taky. Reakce viz @Melounek0 mi prijde celkem prirozena, to co pises ty o te pauze, mi prijde adekvatni spis u potratu ve 2.trim. treba, tam to casto doporucuji i lekari. Ale samozrejme kazdy mame to prozivani jine.
Znám bývalé manžele, kdy žena 3× potratila. Pak se tak nějak celkově odcizili a v dobrém se rozvedli.
Každý se s tím vyrovnává jinak a různé dlouho. Důležité je posilovat váš vztah a využít čas spolu celkově (rande, výlety, procházky, povídání si, vařit spolu,…) a nestavět snahu o dítě na první místo. Téma zkus otevřít třeba po půlroce, kdy přijdete na jiné myšlenky.
@Janee19 bylo to ve 12tt. Vite, ja si celkove myslim, ze jsem se v te situaci resila hlavne ja. Byla jsem fakt hodne spatna. A on me psychicky hodne podporil. Ty prvni dva mesice po byly fakt peklo. Jednou jsem mu pak rekla, ze se resim hlavne ja, ale ze jeho jsem se temer nezeptala, jak mu je… tak jsme si to nejak vysvetlili. Rikal, ze ho to hrozne mrzi, ze se moc tesil, ale ze se musime ted dat dohromady, hlavne, abych byla ja v poradku. Pak, ze se pokusime znova.
Proto si trochu rikam, zda jsem celou tu situaci nepodcenila. Nemela jsem se snazit vice mluvit, abych zjistovala, jak si to nese..
@Anonymní píše:
@Janee19 bylo to ve 12tt. Vite, ja si celkove myslim, ze jsem se v te situaci resila hlavne ja. Byla jsem fakt hodne spatna. A on me psychicky hodne podporil. Ty prvni dva mesice po byly fakt peklo. Jednou jsem mu pak rekla, ze se resim hlavne ja, ale ze jeho jsem se temer nezeptala, jak mu je… tak jsme si to nejak vysvetlili. Rikal, ze ho to hrozne mrzi, ze se moc tesil, ale ze se musime ted dat dohromady, hlavne, abych byla ja v poradku. Pak, ze se pokusime znova.
Proto si trochu rikam, zda jsem celou tu situaci nepodcenila. Nemela jsem se snazit vice mluvit, abych zjistovala, jak si to nese..
Jak to pises, muze v tom byt z jeho strany i strach o tebe, ze nechce riskovat, aby se ta situace opakovala… Fakt si o tom na rovinu promluvte. Mozna ani on se ve svych pocitech a jejich pricinach zatim vlastne nevyzna a jinak se to nerozklicuje…
Jinak sama mam za sebou ZT v 9tt, na ktery se ale prislo az ve 14tt. Sli jsme si pro prvni fotku a misto toho jsem si odnesla zadanku na revizi… Manzel byl u toho, takze vse v primem prenosu. Sok to byl strasnej, ale o dite jsme se snazili tou dobou uz vic nez rok, tak u nas obou byla ta reakce ve stylu, ze jakmile to pujde, zkusime to znova, a za 3 mesice se podarilo.
@Magda26 píše:
Jak to pises, muze v tom byt z jeho strany i strach o tebe, ze nechce riskovat, aby se ta situace opakovala… Fakt si o tom na rovinu promluvte. Mozna ani on se ve svych pocitech a jejich pricinach zatim vlastne nevyzna a jinak se to nerozklicuje…
Souhlasím, taky mi to přijde jako strach o tebe. Vzala bych ho k doktorovi, ať mu vše vysvětli, sama bych už o tom mluvila jen pozitivně, bez slz atd., ať ví, ze jsi fakt pripravena
Ahoj, holky,
predem se omlouvam, ale jsem bezradna, a chtela bych slyset nazor ostatnich, co byli v podobne situaci.
S pritelem jsme se snazili o mimi. Bohuzel to neskoncilo dobre. Potratila jsem. Po potratu jsme se dohodli, ze se dame do poradku a pokusime se znova. U me tato doba nastala. Ale pritel nic. Nechce o tom mluvit, jednou jsem mu vlastne i rekla, ze vim, ze dite nechce, ze ho nebudu nutit. Bylo to spise tak v navalu emoci uz, on mi ale neodporoval. (Stalo se tak po potratu az) Pri prvnim tehotenstvi byl nadsen, oba jsme se strasne tesili, mela jsem pocit, ze to tak chceme. Ted me ale prekvapuje, vlastne ani nevim, co si o tom mam vsem myslet. A ted prejdu k jadru otazky:
Jak dlouho byste cekali? Vztah jsme meli vzdy hezky, nechtela bych o nej prijit, ale zaroven se blizi tricitka, a ja opravdu nechci cekat treba 3 roky, aby mi pak rekl, ze ne. Vlastne me i dost desi to, ze to treba opet nepujde, bude problem. Dite je pro me moc dulezite. Samozrejme i on. Ale bezdetna opravdu byt nechci. Nechci to na nej ted vse vychrlit, aby si myslel, ze jsem sobec, kteremu jde jen o plozeni, verim, ze i jemu ten prvni neuspesny pokus ublizil, jen proste nevim, jak si s celou tou situaci poradit.