Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potřebuju druhé dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
1.3.12 13:54
- Citovat
- Upravit
Jenika
1.3.12 13:59
Chápu tvou touhu a na druhé straně i manžela. Řešení neznám. Jenom při čtení tvé věty, že tě i napadlo si najít třeba i jiného muže. Mám známou, lékařka, má taky holčinu, nyní už ve věku 17 let, která je mírně mentálně zaostalá. Dělá pro ni strašně moc. Je moc pěkná ženská a všechny její vztahy končily na dceři. Tím, že se jí maximálně věnuje, většina chlapů neunese. Chlapi se jakoby toho bojí. Věřím, že jsou i tací, kteří se starají, ale hodně jich od problémů raději utíká. Držím palce, aby se ti mít ještě zdravé dítě podařilo.
- Citovat
- Upravit
1.3.12 14:09
Jenika píše:
Chápu tvou touhu a na druhé straně i manžela. Řešení neznám. Jenom při čtení tvé věty, že tě i napadlo si najít třeba i jiného muže. Mám známou, lékařka, má taky holčinu, nyní už ve věku 17 let, která je mírně mentálně zaostalá. Dělá pro ni strašně moc. Je moc pěkná ženská a všechny její vztahy končily na dceři. Tím, že se jí maximálně věnuje, většina chlapů neunese. Chlapi se jakoby toho bojí. Věřím, že jsou i tací, kteří se starají, ale hodně jich od problémů raději utíká. Držím palce, aby se ti mít ještě zdravé dítě podařilo.
Ono taky jedna věc je vlastní postižené dítě a cizí postižené dítě ve vztahu, pro dalšího chlapa to bude cizí dítě a ještě postižené. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 14:22
Tak to je trochu krutě napsané. Jednak autorka píše, že se to jejich postižení nedá zjistit před porodem a jednak kdo nezažil, nepochopí. Taky mám postiženou sestřenici (mimichodem vinou lékařů po porodu) vím, co to je a můžu ti říct, že život s postiženým je jiný, je těžší, někdy o moc těžší, ale rodiče postižených dětí vidí své děti úplně jinak, než my. Navíc jsem nedávno sledovala jednu rodinu, kde měli 2 dospělé dcery - postižené (pravděpodobně dvojčata) a řeknu ti, že i když jsou lidé postiženi, tak dokážou vést normální život. Normálně se dokážou radovat, smát se, bavit, jen trochu jinak, než my. Zvykli jsme si na model NORMÁLNÍHO - DOKONALÉHO člověka a trochu jsme zapomněli na to, že KAŽDÝ člověk je DAR, nad kterým bychom neměli jen tak ohrnovat nos jen proto, že do toho našeho modelu nezapadá.
Zakladatelko, před tebou smekám
Z Tvého příspěvku přímo cítím, jak moc svou holčičku miluješ. A moc ti rozumím, že toužíš po druhém dítěti, moc bych ti ho přála, ale jak ti pomoc, nevím. Zase na druhé straně už jen pro to, jak se chováš ke své holčičce a jak moc pro ni děláš, jsi pro mne matkou s velkým M. Máš moji plnou podporu, ať už se rozhodneš jakkoli
Zakladatelko, před tebou smekám
Z Tvého příspěvku přímo cítím, jak moc svou holčičku miluješ. A moc ti rozumím, že toužíš po druhém dítěti, moc bych ti ho přála, ale jak ti pomoc, nevím. Zase na druhé straně už jen pro to, jak se chováš ke své holčičce a jak moc pro ni děláš, jsi pro mne matkou s velkým M. Máš moji plnou podporu, ať už se rozhodneš jakkoli
Anonymní píše:
Víš, teď to bude znít ode mě asi krutě, ale co vás vedlo si nechat postižené dítě? Vím, že dcerku máš teď ráda, ale není to ono, proto chceš druhé… Víš já se ptám proto, že mám známou, která má teď úplně prázdný život… Když otěhotněla, zjistili, že dítě bude postižené…Manžel z toho moc nejásal, že si ho nechají, ale manželku nechtěl nutit do ničeho… Narodil se jim syn, který byl upoután na vozík a byl mentálně zaostalý… Manžel o druhém dítěti nechtěl ani slyšet, protože se o Michala musela manželka starat 24 hodin denně. Po několika letech to neunesl a rozvedl se s ní. Ona musela nechat svojí práce a být doma…Denně dojížděla se synem do speciálního zařízení, kde se s ním učila, hrála si s ním a cičila a tak…Minulý rok, když mu bylo 18 let, tak zemřel… A co jí vlastně zbylo? Nic.. Je jí 50 let, nemá práci, nemá manžela, nemá dítě… Nevím, je mi jí líto…Chodí jako tělo bez duše a nemá pro co žít… Doufám, že s manželem budete mít druhé dítě a vše ostatní zvládnete…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 14:28
Ahoj, chápu Tě, ač jsem si ničím podobným neprošla.. Já být Tebou, tak to cítím stejně a taky bych se chtěla pokusit o druhé, zdravé miminko..
Zkus si s manželem sednout a promluvit s ním o tom, řekni mu to tak, jak jsi to napsala nám a uvidíš, jak to dopadne.. Podraz bych na něj nedělala, miminko by bylo přece vás obou.. Držím pěsti, ať vše dobře dopadne 
..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
anonymni659
1.3.12 16:01
Ahoj, tak ja prvni dite mam zdrave, ale manzel druhe dite taky nechce. U nas je teda problem hlavne, ze mame spatny vztah.
Nicmene, co jsem se snazila najit, tak tahle neshoda nad poctem deti je pro dalsi i dobry vztah hodne spatna (bud dite neni a je nestastny jeden, nebo je a muze odejit ten druhy).
Na tvem miste bych zasla za psychologem sama a dohodla s nim, co dal. Hlavni argument vidim v tom, ze bez druheho ditete nebudes dal stastna. Ten psycholog ti poradi mnohem konkretneji, co s tim (smirit se s tim, psychiatr pro manzela, argumenty pro manzela).
Ja jsem si vyjasnila, ze druhe dite chci, i kdybych na ne mela zustat sama. Manzelovi jsem rekla, ze bud si ho poridim s nim, nebo bez neho, tak se o to pokousime spolu, ale vztah je uplne v haji. Minuly mesic jsem mela biochemicke tehotenstvi a tech par dni nadeje mi potvrdilo, ze jednam spravne, i kdyz je to strasne zoufaly…
Jo, u nas to byl psycholog, co manzela nejak presvedcil, ze se pokousime.
Tak jen, ze v tom nejsi sama a u vas navic neni problem vztah. Drzim palce.
- Citovat
- Upravit
1.3.12 17:18
Osobně bych asi dala manželovi ještě trochu času (v rámci měsíců), dala bych mu ještě šanci dát se dohromady, s čímž bych se mu snažila co nejvíce pomoci. Asi bych pro tento účel na nějaký čas zcela upustila od hovorů o dalším mimi a tvářila se smířeně se situací, aby se i on uklidnil, nečekal furt dusno a měl možnost dát sám sebe, svou psychiku, do kupy.
Potom bych mu znovu vážně vylíčila, jak se cítím a že potřebuji druhé dítě a postavila bych to tak, že je sobecký, jestli Ti v tom chce bránit. A pokud by to nadobro odmítl, řekla bych mu, ať si jde a dá Ti tedy prostor si život zařídit podle Tvých představ, pokud tedy opravdu nechce být součástí. To dítě, po kterém toužíš, bych si tak jako tak udělala, s ním nebo bez něj. Máš ještě pár let a pak se dveře zavřou zcela. A litovat až do smrti? To by bylo šílený. Uričtě bych se prostě pokusila dítě ještě mít. Vždycky litujeme toho, co jsme neudělali a ne naopak 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 21:38
ahojky,
chápu tě a moc ti přeju, aby ti aby druhé dítko vyšlo! Holky už tu toho hodně napsaly, nebudu opakovat to samé.
Já budu trochu drsná, ale třeba ti to pomůže. Představ si svůj život za 10, 20, 30 let v případě varianty, že druhé dítě by jsi měla a v případě že by jsi ho neměla. Vím, že představy a realita se pak můžou lišit, ale jen tak pro představu… A za úvahu taky stojí to, že vztah vám nemusí vydržet, nikdo nevíme že jo, ale dítě ti zůstane, resp. je to jiný vztah, ve většině případů se s dítětem nerozejdeš.
No jen tě chci nakopnout k tomu, aby jsi se nevzdávala a bojovala a když to nepůjde s tímto mužem, tak třeba s jiným ano.
Přeju hodně štěstí! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.12 07:59
Důvody pro:
Postižena dcerka bude mi tahouna, pokud se vam dvoumístné neco stane, bude tu někdo další, kdo ji nenecha na holičkách, život v rodině bude veselejší, jeho deprese zmizí.
Chápu té. Škoda, že nejde nějak poslat tvému muži silu a odvahu pustit se do miminka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.3.12 13:22
Zakladatelka
Moc se Vám holky omlouvám, že reaguji až teď. Zlobil nás net a taky jsem měla dneska honičku.
Děkuju za milá slůvka - i za náměty k přemýšlení.
Manželovi už nějakou dobu o miminku neříkám nic, ale on i přesto ze všeho co udělám nebo řeknu cítí to nevyřčené - neumím to asi dobře skrýt.
Dokonce mi posledně říkal, že se skoro bojí milování se mnou, protože se na mne jenom podívá a já otěhotním. 
Prostě je to tady jako taková clona - a i když se fakt moc snažím (ale jako fakt moc), tak to ze mně asi úplně křičí - jinak si to neumím vysvětlit. 
Jsem si vědoma toho, že mužský potřebuje pochválit, potřebuje aby měl pocit, že bez něj by to nešlo.
Díky jeho nepřijetí dceřiny diagnozy jsem se bohužel zaťala a ta silná jsem tady já. Nevím, jestli to napíšu srozumitelně, ale prostě já si nemůžu dovolit se zhroutit, tak jsem v nějakém optimistickém (navenek) rozpoložení. Možná to byla ta zlomová situace, kdy se asi začal cítit nepotřebný - a já si toho bohužel nevšimla - možná z části i tím, že jsem nechtěla . Taky tím, že jsem musela prostě veškšré úsilí věnovat tomu, aby se dcerka posunula někam dál v dovednostech.
Momentálně jsem si toho vědoma, takže ve všech možných situacích ho podporuju. Už se mi povedlo ho minulý týden „dokopat“ (díky monologu o tom, jak ho pořád potřebujeme jako manžela a hlavně jako tátu) k tomu, že zašel ke svému lékaři na preventivní prohlídku. Ten mu prý naznačil, že by zřejmě potřeboval psychiatra - nejprve slíbil, že tam zajde. Teď už má pocit, že pro sebe udělal vše, tak asi z toho sejde, ale já stejně v tomto ohledu kuju želízko dokud je žhavé. Snad si dá říct.
Moc děkuju za Vaše příběhy o tom, jak se i k postiženým dětem povedlo přivést na svět zdravá miminka.
A jenom jako dodatek musím říct, že jsem manželovi i řekla, že má touha je tak silná, že jsem uvažovala o tom, že si najdu někoho, kdo by byl k tomu ochoten. No, nemělo to ten správný efekt - prostě jsem to přehnala a už tehdy nebyl v rozpoložení na takový rozhovor - řekl mi že v tom případě asi budeme muset jít od sebe. Nejsem na sebe hrdá, že jsem to tehdy na něj tak vybafla. Vážně si svého muže moc vážím a miluju ho.
Jenom prostě nevím, jestli tak moc, abych celý život dokázala žít s myšlenkou na něco o co jsme se ani nepokusili.
No, zřejmě opravdu i já potřebuji pomoc psychologa. I když jsem si myslela, že jsem silná - nejsem.
O adopci jsem uvažovala - už dávno jsem o ní uvažovala. V téhle situaci ale vím,že adopce není to, co chci. Vím, že to možná není k pochopení, ale já prostě potřebuju SVÉ dítě - zdravé dítě. Potřebuji naplnit své poslání tím, že porodím zdravé dítě. Chápete to?
Děkuji za to, jak mne podporujete.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.3.12 14:33
raději anonymně, nechci aby mě někdo poznal
zakladatelko, určitě jsi ke svému muži velmi tolerantní a snažíš se opravdu co nejvíc to jde zřejmě… Ale zase na druhou stranu, nejde to donekonečna, máš taky omezený čas na reprodukci a kdyby to mělo trvat věčnost, že on se nevyrovná se stavem vaší dcery?! nemusí se s tím totiž vyrovnat nikdy a v depresi může zůstat taky celý život bohužel. Co takhle být trošku sobecká nyní sama za sebe a dovolit si ten luxus se třeba i zhroutit z této situace, že ti nevychází vstříc ve tvé touze po dalším potomkovi? Třeba by ho naopak nakoplo tohle a musel by zabojovat s depresí a nebýt jen on ta „oběť“ a ty ten tahoun všeho!
někdy mi přijde, že ty chlapi moc omlouváme! Já vím, že tvůj přístup je férový a že jsi správná ženská, ale co když tento přístup nikam nepovede???
Já mám chlapa, který se zhroutil jen kvůli tomu, že se nám nenarodil syn, ale dcera! Každej si klepal na hlavu, ale on se fakt složil jednu chvíli, protože nevěděl co bude s dcerou dělat, že jí nemá co předat, kdežto klukovi ano, no prostě se choval jako blázen a já nestačila zírat… Taky jsem mu dala čas a teď jsou to parťáci a vše je ok. Jenže ouha, když chci do budoucna druhé dítě, opět nastává problém!!! On to ani neumí pojmenovat, ale bojí se dopředu, ani neví čeho a že jedno dítě stačí apod. nesmysly… No já mu to prostě oznámila, že druhé bude, pokud se to povede a bude nám to přáno. Je mi jasné, že budou zase nějaké „potíže“ a nesmyslné debaty, ale jakmile se narodí, bude vše zase vpořádku. Podotýkám, že manžel je jinak zcela normální hodný otec, ale prostě občas těm chlapům hrabe a to se nemusí ani potýkat s tak závažnou věcí jako u vás
- Citovat
- Upravit
anonymni659
2.3.12 18:38
Ahoj, no, hele to teda urcite silna jsi. Starat se o postizeny dite, milovat ho a snazit se ho rozvijet - to bych teda urcite nezvladla.
Jinak s manzelem debaty asi hati ta jeho deprese, bude se asi chovat jinak nez normalne. Mozna by antidepresiva mohl napsat i ten obvodak. Zkus ho nekam dotlacit a urcite nejen kvuli druhemu diteti.
Jinak u nas hadky o druhe dite trvaji uz pres rok. Zkousela jsem i se smirit s tim, ze nebude (nechtela jsem diteti rozbit rodinu a stejne byt bez druheho ditete, protoze v zaloze zadne dalsi tatinky nemam a uz taky nejsem nejmladsi). Zjistila jsem ale, ze manzela zacinam nenavidet a stejne se pak k sobe chovame hnusne, coz neni pro dite dobry vzor.
Pak dokonce se chtel manzel odstehovat sam, ale vydrzel to asi tyden a postupne byl zase tady (pry kvuli diteti…).
A nakonec jsem prisla na variantu, o ktere se tu nechci moc rozepisovat, ale najit si v podstate jen darce spermatu a provest to pres strikacku. Pro manzela to neni nevera a taky jsem chtela jeho souhlas, protoze papirove by dite bylo jeho. Nez to, tak radsi, at je pry dite jeho. Nicmene s dovetkem, ze po nem nebudu nic chtit (napr. vycitat mu, ze mi nepomaha, nema na nas cas atd.)
Tolik ve zkratce od nas. Ty rozhodnuti ve me ale postupne zrala, az do toho definitivniho, ze chci radsi budu na 2 deti sama, nez jedine a s chlapem, tak na tohle taky nespechej.
U vas vidim fakt velikou vyhodu, ze vam vztah funguje a manzel by teda nemel uplne ignorovat, jestli budes dal nestastna. Navic ten jeho strach z dalsiho postizeneho decka by mu mohla pomoct rozmluvit treba ta geneticka. Nebo proste nekdo, kdo mu vyvrati, ze muze za postizeni dcerky.
Jinak zaverem, nas vztah s muzem se v posledni dobe kupodivu trosicku zlepsil.
Hele, tak drzim palce i pesti, at najdes to nejlepsi reseni a brzy se potkame v sekci tehotenstvi 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.12 16:27
Ahojky ani nevíš jak moc tě chápu a rozumím…zažila jsem si totéž i když asi trošku jinak muj syn má AS (Aspergerův syndrom) byl nezvladatelný do 6 let neustále dení hysteráky, afekt, bylo to strašný…byl i agresivní já byla na práškách na uklidnění abych to lépe zvládala…synovi bude už 9 let a moc se zlepčil chodí do normální zš má dobré známky je chytrý, ale… AS bude mít vždy, záleží na něm jak si v životě poradí, to jsem odbočila ted k druhému dítěti, já jsem nebyla smířená s tím, že bych měla jedno i když méně postižené dítě, ale dítě s hendikapem na celý život, věděla jsem že ač se srovná uplně nebo nikoli, tak já chci ASPON JEŠTĚ JEDNO DÍTĚ A TO UPLNĚ ZDRAVÉ NEJLÉPE HOLČIČKU 
byla jsem rozhodnutá kdyby partner nechtěl tak bych ho opustila, prostě jsem si dítě přála stejně moc jako ted ty, proto bych ti ráda poradila promluvte si spolu o tom aby na to manžel přistoupil měl by tě pochopit kor když on zdravé děti už má! Pokud to nebude akceptovat…sama asi víš co by bylo pak lepší…jinak já měla syna ve 23 letech a po 7 letech se mi narodila vysněná ZDRAVÁ HOLČIČKA Jsem neskutečně štastná a i když bylo těhu rizikové byla jsem 4 měsíce v nemocnici s preeklampsii ale to u malého taky, tak to prostě za to stálo a já navíc uvažuju ještě o 3 dítěti 
počkám do 35 mám hranici, takže mám 2 roky čas se rozhodnout. Je mi 32 ale ty píšeš že je ti 35 to neni ještě tak špatný věk znám spoustu maminek i starších než jsi ty co se jim povedlo zdravé miminko a narozdíl ode mě i pohodové těhu a porod. MOC MOC DRŽIM PALEČKY ABYS MĚLA DRUHÉ DĚTÁTKO A BYLA ŠTASTNÁ
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.12 16:34
Ještě jsem chtěla dodat, že jsem se v těhu bála rizika autismu, že by mohlo mít, ale testy jsem měla dobré a plodovka neměla smysl geneticky se to poznat totiž nedá, takže pokud to nemáme yloženě v rodině víckrát a je jen tím postižena dcera, tak by ses neměla bát, druhé stejně postižené dítě je velmi malá až vzácná pravděpodobnost, toto mi sdělili na genetice až budeš čekat miminko věř tomu, že bude zdravé a zbytečně se nenervuj
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
ahoj, mám nevlastní sestru, které se narodily postižené dvojčátka. Tehdy nebyla medicína tak pokročilá jako teď, ale to je jedno. Jedno dítě je slepé a druhé mělo těžkou mozkovou obrnu. Taky lítala jen kolem dětí a manžel to nevydržel a odešel. Když bylo dvojčatům asi sedm let, pořídila si s druhým manželem další dítě. A světe div se, nebralo a nebere postižené sourozence jako přítěž, ale jako skvělé kamarády… A to už jsou teď všichni plnoletí.