Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potřebuju druhé dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.3.12 12:47
ahoj, já ti naprosto rozumím, přijde mi to pochopitelné, koho nechápu je tvůj manžel, přece spolu o tom mluvíte, ví, že toužíš po dítěti a jestli tě miluje a jsi ve věku kdy bys miminko klidně ještě mohla mít, tak do toho jděte, moc ti přeju další těhotenství
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 12:49
Také si to myslím, v dnešní době takový věk není nic nenormálního. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 12:50
Ahoj.Já sem proti tomu lhát partnerovi udělat ho otcem proti své vuli atd..,ale tady s tebe cítim jak si strašně moc neštastná a že diskuze se jmenuje správně 
Pokud chlap nechápe to že to potřebuješ a myslim že i tvé dcerce by to prospělo že zdravé děti ty postižené ženou vpřed.
Pokud si jistá že i přes to že by tě mohl chlap za tohle opustit a víš že to zvládneš tak to udělej.Nejspíš bych se zachovala uplně stejně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 12:50
Ahoj anonymní, myslím, že vím kdo jsi.. . Já tě naprosto chápu, myslím, že bych to cítila úplně stejně jako ty. Těch důvodů pro a proti je asi dost, předpokládám, že jste to s manželem probírali ze všech stran a od tebe je velmi zodpovědné, že si nechceš dítě nechat ‚udělat‘ bez manželova vědomí. Ale obávám se, že pokud se opravdu nedohodnete a manžel si bude stát za svými důvody proč ne, tak je asi těžké radit. Je to vaše společné rozhodnutí. Já bych teda určitě s manželem ještě promluvila, snažila se mu vysvětlit, jak moc je to pro mě důležité to ještě jednou zažít a zkusit a věřit, že budu mít zdravé dítě. Promiň, že nemám žádnou radu, ale moc ti držím pěsti, ať se s manželem domluvíte a zadaří se vám krásné zdravé mimi. 
Příspěvek upraven 01.03.12 v 12:51
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 12:51
A myslím si že od tvého muže je to sobecké proto že myslí vlastně jen na sebe.Čim víc o tom přemýšlím tim víc ti musim dát požehnání pro lež
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.3.12 12:52
Ahoj, nevim proc by te mel nekdo odsuzovat. Kdybych byla na tvem miste asi bych to citila stejne. Asi bych chtela aby to moje ditko nevyrustalo samo a melo sourozence, ktery mu v dospelosti pomuze. Znam v okoli rodinu, ktera ma chlapecka s Down.synd. a potom meli jeste dve deti. Kdyz vidim, jak chodi na prochazku a ty dve mladsi se s tim postizenym bavi a hraji si, tak si rikam , ze je to fajn. Navic ho ty mladsi vedou vpred.Chapu ale i tveho manzela.No je to v tvych rukach. Preji ti hodne stesti
- Citovat
- Upravit
1.3.12 12:52
Chápu tě. Stará nejsi! Já rodila poprvé v 37, holčička je zdravá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.3.12 12:54
Víš, teď to bude znít ode mě asi krutě, ale co vás vedlo si nechat postižené dítě? Vím, že dcerku máš teď ráda, ale není to ono, proto chceš druhé… Víš já se ptám proto, že mám známou, která má teď úplně prázdný život… Když otěhotněla, zjistili, že dítě bude postižené…Manžel z toho moc nejásal, že si ho nechají, ale manželku nechtěl nutit do ničeho… Narodil se jim syn, který byl upoután na vozík a byl mentálně zaostalý… Manžel o druhém dítěti nechtěl ani slyšet, protože se o Michala musela manželka starat 24 hodin denně. Po několika letech to neunesl a rozvedl se s ní. Ona musela nechat svojí práce a být doma…Denně dojížděla se synem do speciálního zařízení, kde se s ním učila, hrála si s ním a cičila a tak…Minulý rok, když mu bylo 18 let, tak zemřel… A co jí vlastně zbylo? Nic.. Je jí 50 let, nemá práci, nemá manžela, nemá dítě… Nevím, je mi jí líto…Chodí jako tělo bez duše a nemá pro co žít… Doufám, že s manželem budete mít druhé dítě a vše ostatní zvládnete…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.3.12 12:57
Ahojky anonymní,
jako bych četla svůj příběh takže ti moc rozumím protože jsem na tom podobně jako ty, teda mě manža podpořil a po dlouhé úvaze a všem kolem čekáme miminka dvě i přes velký strach se moc těšíme a doufáme že bude vše ok takže držím moc palečky ať se mimíska dočkáš.
- Citovat
- Upravit
1.3.12 12:58
A zkusila jsi takhle podat i manželovi? Možná že nechápe, jak moc je pro tebe důležité ještě jedno dítě mít. Rozumím tvojí touze, docela ale chápu i tvého manžela. Asi se budete muset nějak domluvit. Jeden z vás bude muset ustoupit. Osobně si myslím, že by bylo jednodušší, kdyby ustoupil manžel, protože jistě nebude celý zbytek života litovat toho, že má dalšího potomka, kdežto ty bys mohla celý zbytek života litovat, že ho nemáš.
Přeju pevné nervy a hodně štěstí, aby ta domluva u vás proběhla. 
Možná bych zkusila manželovi napsat dopis, ve stejném znění jako úvodní příspěvek. Třeba by to tak snáz pochopil, text je bez emocí a můžete u toho oba docela dobře zapřemýšlet..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 13:00
Neporadím ti jak přemluvit manžela, protože nevím, ale mně bude letos 34 a manželovi 46, už víc jak 5 let se snažíme o druhé a hrozně se bojím, že mi jednoho dne řekně, že už se na to necítí a že to toho už nepůjde, zatím dál plánujeme další pokus a pořád chce další dítě, ikdyž vím, že ho chce hlavně kvůli mně, on má dospělou dceru z 1.manželství a spolu máme téměř osmiletou, doufám, že se mimča dočkáme dřív než začne stávkovat a řekne, že dál už ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 13:03
Anonymní píše:četla si to???? Psala přece že postižení její dcery není před porodem zjistitelné!!!
Víš, teď to bude znít ode mě asi krutě, ale co vás vedlo si nechat postižené dítě?V
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.12 13:04
Rozdíl mezi manželem a tebou je v tom, že on má dvě zdravé děti a jedno postižené a ty jedno jediné a postižené. Tohle je prostě nefér a podle mě by manžel měl z tohoto důvodu ustoupit. On si prožil to krásně běžné dětství svých dětí.
Nebojí se, že i to druhé by mohlo být postižené? Vím, že tohle je nejčastější brzda v plánování dalšího dítěte poté, co se v rodině narodí postižené dítě.
Musím říct, že přinejmenším bych si tělo nehuntovala HA a manželovi oznámila, že s ní končím a ať to zajistí ze své strany, že ty pro to nemáš motivaci, že tě jistě pochopí. Ale úplně chápu, že vysadit HA tajně nechceš, manželovi by to pak stejně bylo jasné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.3.12 13:06
Děkuju holky, děkuju za všechny názory.
Náš vztah s manželem je z mého pohledu harmonický, ať už to zní pateticky, nebo ne. O mé touze jsme už spolu mluvili několikrát, bohužel manžel si stojí za svým a já nemám žádný protiargument, který by mu opravdu řekl, jak moc to pro mne znamená.
Manžel se pořád ještě nevyrovnal a nepříjmul (a bohužel to nevypadá ani v dohledné době)s postižením dcerky. Nemluvě o tom, že si to dává za vinu a neustále vyhledává články o tom, že starší muži mají větší riziko postižených dětí. Po pravdě, vím, že se momentálně nachází v těžké depresi a snad už konečně zkousne svou hrdost a nechá si pomoci od odborníka.
Momentálně o druhém dítku nechce ani slyšet - a to doslova, pokaždé, když se jenom trochu naznačí, že by jakákoliv debata mohla skončit u tohoto tematu, tak se sebere a odchází s tím, že už se mu nechce mluvit. Já vím, že to je jeho obrana, tuším, že mně taky chápe, jenom se hold nedokáže (neříkám že nechce) překonat.
Nedokážu jít do druhého dítěte s tím, že bych lhala. Ani nedokážu manžela „opustit“ k vůli mé touze. Je to skvělý manžel a ještě skvělejší táta - jenom má své mouchy.
Vím, že to teď vypadá, že to celé shazuju, ale jenom nechci, aby jste měly pocit, že je to sobec - já ho tak nevidím. Spíš se jako sobec cítím já, i když vím, že by miminko pomohlo celé naší rodině.
Na to má manžel argument, že bych chtěla na svět snad přivést dítě s tím, abych mu hned pověsila na krk sestru. Myslím, že mne ale chápete, že tak to není.
Jsem zmatená, nešťastná plná touhy po dítěti.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Už několik měsíců moc uvažuji, zda založit toto tema.
Hned na začátku bych moc chtěla poprosit, pokud mne poznáte, tak zachovejte mou anonymitu - jde o velice citlivé téma.
A abych tedy začala.
- momentálně je zcela závislá na druhé osobě, což ale snad za nějakou dobu (díky speciálnímu školství a naší práci s ní) půjde vpřed 
a nebylo by to až tak náročné.
) - zažívat obyčejné radosti z prvních slůvek, krůčků , prvních pokroků.
Jsem starší 35 let, manžel je ode mne o 12 let starší a máme spolu téměř čtyřletou dcerku. Bohužel naše dítko má doživotní mentální postižení
Asi je teď spoustě z Vás jasno, proč se diskuze jmenuje tak, jak se jmenuje.
Samozřejmě vím, že nejsem nejmladší , ale možná právě proto mnou už více jak rok doslova mává šílená touha po tom, prožít si ještě jedno těhotenství, moci ještě naposledy cítit ve svém těle ten úžasný zázrak - to jak ve mně poroste děťátko. Nemluvě o touze a naději na to, že bych si mohla RD „užít“ stejně jako jiné mámy (nerozumějte mi špatně, nestěžuji si na to co jsem si prožila s dcerkou
Manžel má z prvního manželství už 2 dospělé děti - obě zcela zdravé a momentálně už samostatné. Tudíž se mu už do - pro něj- čtvrtého dítěte nechce
.
.Kdybych byla, tak bych si dítě ukradla - třebas bych manželovi nakukala, že beru HA a nebrala bych ji, on by mi věřil. Já to tak ale nechci.
Zcela chápu jeho veliký strach z toho, že by se mohlo něco stát, rozumím jeho povzdechu, že než by naše dítko šlo na případnou vysokou školu, tak bude pomalu v důchodu. Rozumím mu,nejsem nezodpovědná
Znám všechny argumenty, proč by to nebylo rozumné, ale já prostě potřebuju druhé dítě. Jsem ochotna podstoupit všechna vyšetření, která jsou v těhotenství k dispozici - i když „naše“ postižení by se nedalo poznat nijak. Už jsem dokonce vážně uvažovala o tom, že manžela opustím - nejsem na to hrdá - a najdu si někoho, kdo se mnou to dítě bude chtít.
Jenomže to je právě ono, nedokážu se zachovat takhle nezodpovědně, ale taky se nedokážu smířit s myšlenkou na to, že už nebudu mít možnost donosit, porodit a vychovat zdravé dítě 
.
Prosím, nekamenujte mne, opravdu jsem nešťastná a netuším, jakým způsobem svou situaci vyřešit. Ani vlastně nevím, co od této diskuze čekám.
Nejdříve jsem chtěla napsat, že všechny argumenty proti už znám , ale jaké by byli argumenty PRO.
Nechci zbytek svého života prožít s vědomím, že tady po mně zůstane „pouze“ postižené dítě. A to se nerouhám, jsem za dceru moc vděčná, vím že její narození mělo do mého i manželova života něco přinést, že je naším DAREM a i ji tak beru (měla a má nás něco naučit).Nechci žít s vědomím, že když to ještě šlo, tak jsem pro to neudělal vše. Mám na to cca 3 roky, pak už budu na těhotenství - z mého pohledu - stará sama před sebou .
Je tu někdo, kdo by mne mohl podpořit?
Děkuju za přečtení, i když je to chaotické.