Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Povaha u PAS
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.6.24 13:31
U PAS bývá tahle „sebestřednost“ běžná. Podle toho co píšeš, je tvůj syn vysokofunkční a hádám, že bude vést běžný život, na běžné škole atd. Takže bych určitě pokračovala v tom co děláš, vysvětlovat a hlavně být trpělivá 
V životě se bude dennodenně setkávat s lidmi s jinými názory a bude muset dělat i věci co nechce. Myslíme že je velká pravděpodobnost, že i v dospělosti bude mít tendence být více orientován na sebe samého, ale věřím, že ještě dozraje. Více věcí pochopí a tyhle situace už ho nebudou přivádět k šílenství 
Ale za mě to děláš dobře, tak vytrvej 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.24 13:57
Máme doma kluka 14 let,AS.Pod to co píšeš bych se podepsala. Myslím že to není povahou nebo výchvou ale jsou to projevy diagnózy. Bojujeme každý den. A teď ještě puberta!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.24 14:21
Popsala jsi moje dítě, ale u nás bez diagnózy. Ale jinak přesné, je to sebestředný jedinec, vše musí být podle něj a jak není, dá mi to sežrat. Věk je podobný a ráda si přečtu rady.
Minulý týden jsem mluvila ve škole s výchovnou poradkyní a ta mi řekla, že mu nemáme ve všem vyhovět, že si s námi dělá, co chce. Poslali ho za psycholožkou z nějaké neziskovky a ta mi zase poradila vyhovět 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.6.24 14:51
On to oficiálně taky nemá, ten papír jsem si tenkrát nevzala. Sazim právě na to, že život zvládá, zatím máme i štěstí na učitelky, takže papír zatím nepotřebuje. Asi to jednou přijde, ale třeba ne. Já mám AS taky, taky bez papíru a jde to. Není to lehky, ale on ten papír pro ty, co běžně fungují, přináší víc škody než užitku. Doteď jsem neměla pochyb, že to syn zvládne, ale poslední dobou se nějak horší. Anebo možná se horším já, kdo ví. Já jsem dostala od psycholozky rady, že vyhovět tam, kde to je. A tam kde ne, tak trvat na svém. On začíná chápat, že něco podle sebe mít může a něco ne, ale problémové jsou situace, které nejsou konstantní. Jakože jednou si může vzít triko, které chce, podruhé ne. To zatím nevím, jak řešit. Vysvětlování, že je rozdíl mezi trikem na doma a do školy, absolutně nechápe. On má své oblíbené, chápu, ale já taky nechodím fo práce v oblíbeném důrazem triku. Snad to jednou pochopí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.6.24 15:25
@Anonymní píše: Více
Tak to děláme my, že v něčem vyhovime a v něčem ne.
Ale je to náročné.
Teď jsem tedy ve stavu, že bych nějaký papír brala, i když se to ve mně pere, že jsme toho zvládli hodně, ale teď se to zhoršilo, třeba si zase ubližuje.
Osobně si myslím, že jsem AS taky, ale papír a ani oficiální diagnózu nemám, ale když jsem si to zjišťovala, tak na mě hodně věcí sedí a přesně chápu jeho reakce, protože občas mi to taky ujede.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.6.24 20:18
Je, to je moje dcera! Z diagnostiky PAS vyšlo, že PAS nemá, že má „autisticke rysy“ (což vlastně nevím, co je, protože v literatuře jsem našla, že autisticke rysy nejsou, resp. že i rysy jsouPAS), ale chová se přesně takhle. Ve škole dobrý, má velice obětavou třídní učitelku, ale třeba angličtinarka, kterou mají jednou týdně, už mi hlásila „že to dítě má určitě nějakou diagnózu“.
Mám určitou míru pochopení pro její zvláštní řeč, pro potíže s porozuměním sociálním situacím, pro zájmy, které sedí dítěti o čtyři roky mladšímu (ve skoro devíti letech si nejradši hraje na Tlapkovou patrolu), pro posedlost matematikou, pro strachy z podivných věcí (výtah, metro), pro dlouhý seznam věcí „tohle nejím“, pro nesoulad mezi tím co jí přijde jako hezké oblečení a co nosí stejně staré holky…
Ale ničí mě neochota pomoct, neochota udělat cokoli, co neodpovídá její (velice svérázné) logice, podivná odpojenost od sebe (nepozná žízeň, hlad, únavu, ale pak se zhroutí) i od ostatních (Honzík je smutný, protože mu umřel pes - hm. Tak já řeknu vtip?). Nedokážu snést její neochotu ke vztahu („tebe nemám ráda. Tátu trochu, ale nejradši mám svého plyšového psa - řečeno naprosto v klidu, ne ve vzteku“), způsob, jakým mě (i jiné lidi, ale mě nejvíc) používá jako věc. Nesnáším její neochotu mluvit s lidmi zdvořile (udělá to, ale jen když je to nevyhnutelné, zdravit jsme se učili roky), neochotu být prostě hodná a nic za to nedostat. Nesnáším její věčnou snahu urvat si co nejvíc. A neposlouchá, neposlouchá, neposlouchá, nikdy, ani jako batole, nebyla ochotná dělat, co nechtěla, radši by se nechala zabít.
Má i dobré vlastnosti, ale upřímně je fakt náročný a vyčerpávající s ní být. Byly časy, kdy mě bolelo břicho, když jsem jí šla vyzvednout odpoledne do družiny. Teď je to trochu lepší - přinejmenším je stále samostatnější, takže když nic jiného, spoustu věcí si zařídí sama a nemusím se o to s ní dohadovat. Je hodně samostatná, chce si dělat všechno sama. A jak začala číst, tráví hodiny denně čtením a nemá tolik času škodit, ječet a lítat.
Její dva mladší sourozenci jsou normální
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.6.24 23:00
@Anonymní píše: Více
Naprosto přesný popis našeho syna. Holt se s tím musíme asi naučit fungovat a snažit se do nich nacpat co nejvíc toho slušného a morálního chování, etiky nebo nevím, jak to nazvat.. posílám hodně sil. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.24 06:47
Díky této diskuzi.
Syn je se vztahy na tom lépe, ale já právě pochopila sebe a své problémy s navazováním vztahů.
Syn zvládá rodinu, ale ostatní je problém. Chtěl by kamarády, ale neumí to. Zdravení a mluvení s cizími lidmi je problém.
Zavidim čtení. Syn má SPU a nechce číst.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.24 06:59
@Anonymní píše: Více
Náš má taky, dyslexii, čtení je boj, nechce, nebude. Ke knize si prostě nesedne. Ale má rád jízdní řády, tak čte ty, sám si píše svoje, dělá tabulky, kreslí plánky linek atp, takže češtinu trénuje, ani neví jak..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.24 19:21
@Anonymní píše: Více
To u nás bohužel nefunguje. Docela rád kreslí, ale to je tak vše. Akorát nechce vybarvovat.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Kdo máte dítě s PAS, jakou má povahu? Jak to zvládáte, řešíte, usmernujete? Syn (9 let) má AS, je úplně v pohodě, ve škole bez AP (ale s obrovskou podporou skvěle ucitelky), tak nejak nás to nijak neomezuje, na vše jsme si zvykli, naučili se řešit, bereme to jako normu. Ale poslední dobou se nějak víc projevuje jeho sebestrednost, neschopnost vnímat lidi kolem sebe, neochotu udělat cokoliv, co nemá pro něj přímý prospěch. Nevím, jestli je to povaha nebo jestli to souvisí s diagnózou, ale já už z toho lezu po zdi. Výchovou to snad nebude, máme další 2 děti a ty jsou v těchto ohledech úplně jiné. Se synem teď hrozně bojujeme. Stokrát denně si vysvětlujeme, že existují i jiní lidé, ti mají také svoje názory, potřeby.. často jiné, než on, a je to tak v pořádku. Jenže on to nedokáže nebo nechce tolerovat, ani přijmout a ignorovat. Vyletí jak čert z krabičky, když bracha chce zrovna dělat něco jiného, než on. Nebo když ho poprosím o pomoc, dle jeho reakce mám pocit, že jsem mu nějak ublížila… protože on zrovna teď dojít pro brambory nechce. On je stejně k obědu jist nechce a já to mám přece vědět… A srejne bojujeme s hygienou. Strihani nehtu, cisteni zubu, umyvani rukou, to jsou neprekonatelne problemy, denne scény. Teď se zacal nejak spatne utirat po velke a prisli jsme na to tak, ze mel na rukach ho… smrdel po celem obyvaku a bylo mu to uplne jedno. A uz se to bohuzel opakovalo vicekrat.. chodim za nim jak stin a ty ruce mu umyvam skoro nasilim. Vysvětlování nepomáhá, jít příkladem nepomáhá, tresty a zákazy taky ne, odměňování vhodného chování taky ne, systém odměn a trestů už taky ne.. On je spokojenej jen tehdy, když si dělá, co chce, kdy chce a jak chce, když je vše podle něj. Což ale nejde, že… spoustu věcí mu můžu přizpůsobit, ale všechno prostě ne. Já už jsem z toho strašně vyčerpaná, kazdej den a celej den je boj. Vždy a se vším. Já ho chápu, je mu dobře v jeho světě, snažím se mu to dopřát, ale zároveň ho chci směřovat k běžnému životu, protože on na tom je dobře, jen ho to lizlo, žijeme vlastně úplně normální život a doufám, že to tak bude i v jeho dospělosti, proto se snažím, aby uměl v tomto světě fungovat. Dařilo se dobře, ale poslední dobou to nějak drhne.
Omlouvám se za román, děkuji za přečtení. Kdyby měl někdo nějaké zkušenosti, nápady, rady, byla bych vděčná.