Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Problémy s přátelstvím
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
2.6.26 09:12
Kdo se bude chtít bavit se s tebou bude bavit, i když se budeš mít v jejich očích „líp“. Nestěžovala sis hodně v minulosti? To v lidech zůstává, i když už teď si nestěžuješ
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.6.26 09:56
@deniiina Neco na tom je,… pokud to byly kamaradky, se kterymi ji spojovalo to, ze se probiraly prevazne ty negativni veci, vylivani si srdce, ztezovani… tak si ted uz asi nemaji co rict no… ja jsem taky mela kamaradku, cele schuzky jsme nadávaly (rozebiraly 
) chlapy, potom jsme si konecne nasly obe spokojeny vztah, najednou jsme si nemely co říct, a cesty se rozesly… i kdyz je zvlastni, ze by to tak bylo u kazde kamaradky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.6.26 10:02
Nevim, proc by melo byt špatne rozpovídat se o tom, ze jsi spokojena. Taky jsi na tom nebyla vzdycky dobre a ony to vi, tak by ti snad mel prat a byt šťastné s tebou, kdyz se situace obrátila. S kamarádkou jsme taky probraly jak spatne, tak ale i to dobre. Neni na tom nic divného bavit se i o příjemných věcech. Jako nevim, ale pokud kamarádky neustojí, ze se jedna z nich má dobre, tak je to divne, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.6.26 10:05
No jo no, máš kamarádky, co se klepou na drby a pomlouvání. Vsadím se, že jedna z vás odejde a už to jede.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.6.26 10:09
@deniiina @tgg91
Právě že ne 
Jsem asi od přírody optimista 
i při největších sra*kach jsem ten člověk, co řekne " to neni problem, to se vyřeší, výzva přijata " 
a hledám prostě cestu jak to vyřešit. Nějak nevnimam problem jako „problem“,ale „věc k vyřešení " a to i co se týče mé osoby, jakože ve stylu, že prostě nevidim jen " problem“ v druhych, ale klidne si nasypu popel na hlavu sama sobě a priznam si že jsem udelala chybu nebo že i semnou je něco špatně a začnu na tom makat.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.6.26 10:11
@arinecka
Jsou to mé kamarádky, ale navzajem se ty 3 skoro neznají nebo spíš že se nevídají, nejsou spolu v kontaktu. Max když uděláme hromadnou grilovačku, tak se tam vidi, ale jinak mezi sebou kontakt nemaji.
- Citovat
- Upravit
2.6.26 10:18
Achjo-znáš takové to úsloví, že „nic nepotěší jako neštěstí jiného“ tak tohle evidentně platí o tvých „kámoškách“ a teď, když už se máš fajn, nejsi už zajímavá a případně jsi i terčem závisti… tohle zřejmě nebudou ty pravé kamarádky, prostě bych vztahy nechala v klidu plynout a nějak moc je nevyhledávala, třeba se časem objeví někdo nový… Přátelství je sice v životě hodně důležité, ale tady zřejmě o žádné pravé přátelství stejně nejde… raduj se, že máš v životě obrat k lepšímu 
a tuhle stránku ber třeba jako malou daň za to…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.6.26 10:31
@Anonymní píše: Více
I tak to jsou drbny. Tohle by mě nebavilo. Jako jo, probrat všechno možný je v pořádku, ale třeba dotaz, jestli bude tvůj muž u porodu kdy ty řekneš že nebude, protože by to nedal, a už to jede jak je špatnej. To prostě není kamarádství.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.6.26 11:24
@Semtex
Taky to nevnímám jako špatné, ale usadí me pak vždy jejich pohled, který vypadá jako by mi rikaly " shoř v pekle" a citim se z toho pak blbě. Nebo když řeknou " to ti preju, po tom čím sis prošla" tak to tak vubec nezni, spíš „mrcho, mas ty ale kliku“.Taky už se vidame tak 1 za 2-3 měsíce.
@Lucy75
Máte nejspíš pravdu, jen mi prostě občas chybí ta dobrá kamarádka.
@arinecka
Taky už ten kontakt není takový, nebaví mě furt poslouchat jak vyhledávají problem tam kde neni a ja pak nad tim jak blbka fakt začnu přemýšlet jestli to fakt není problém.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, jdu si tak nějak pro radu jestli tohle někdo řešil nebo byl ve stejné situaci ( jak ji řešil), možná se spíš chci jen vypsat.
. No a paradox je že tohle je vlastně ten kámen úrazu. Protože když už se sejdeme s kamarádkami, tak mimo jiná témata se začnou bavit o svých partnerech, jací jsou, co dělají co nedělají ( ale ve špatném smyslu), a já si uvědomuji že já jim vlastně nemám co k tomu říct. Vyslechnu je, jsem tu pro ně - ať se vypovídají, ale když skončí s monologem tak na mě koukají tak jakoby čekali že já si začnu stěžovat také, aby se možná utvrdili v tom že nejsou v tom samy. Já to chápu z jedné stránky, ale z druhé stránky já jim nemám co říct, nemám na co si postěžovat. Maximální jim řeknu že to znám z předchozích vztahu. Občas mi v konverzaci vylítne ( neúmyslně) popis mé situace, která je v podstatě úplně skvělá oproti té její, ale vzápětí na to mi to vlastně dojde a cítím se kvůli tomu blbě. Takže jsem se vlastně začala i hlídat co jim řeknu, aby to prostě nevyznělo tak že se vychloubam( to rozhodně nemám v úmyslu). Pak jsem se nachytala i v tom, že jsem se snažila najít chyby/problémy které vlastně neexistují, abych tedy taky přispěla něčím do konverzace. Když už se tedy dostatečně uhlídám a nic takového neplácnu, aby to nevyznělo že se vychloubam nebo nehledám zbytečně chyby, tak mi zase přijde že ony začnou hledat ty chyby/problémy tam kde nejsou a nafukuji to, prostě dělají z komára velblouda. Například když jsme se bavili o miminku a porodu, tak se ptali jestli otec bude u porodu, odpověděla jsem že ne, že to prostě nedá. Tak se strhla smršť toho, že to má být přece chlap a být mi oporou, že je vlastně špatný, jakoby hledali sebemenší záminku k tomu aby mi toho mého dokonalého muže zhanili. A neusměrnil je ani fakt, že tam nemůže být ze zdravotních důvodů. Partner trpí synkopami z bílých plášťů ( prostě jakmile jde k doktoru tak omdlí a vytuhne, je úplně jedno jaký doktor to je, prostě vypne a omdlí, vypne i při obyčejné kontrole u praktika, má to už přes 20 let, jsou s tím docela problémy při jakémkoliv vyšetření, musí se objednávat dopředu aby s ním počítali a měli na něj dostatečný čas), takže si říkám že prostě není vhodné aby byl u porodu a nevadí mi to, budu radši když se lékařský personál bude starat o mě a ne o něj. Těch kamarádek nemám moc, v podstatě mám asi tři. Nové kamarády nevím kde si hledat, bydlíme na vesnici kde jsou převážně důchodci (možná trochu paradox že se sousedkou který je skoro 70 jsi líp pokecám, než s nimi), ale zase si úplně stará nepřijdu (36) abych se omezila jenom na důchodce, děti mám již na střední škole- takže nějaký kamarádičkování přes děti tam moc nejde. Nepotřebuji mít takový ten kamarádský vztah 24/7, prostě jenom občas se sejít popovídat si, dát si třeba kavu, víno (až zas budu moct), občas někam vyrazit výlet, procházka ( klidně i s dětmi), nebo si udělat holčičí den jenom my holky, s těmito to tak to mám, ale ta konverzace prostě stojí z mé strany, protože se musím hlídat co řeknu, aby to nevyznělo povýšeně nebo vychloubačsky a následně se kvůli tomu cítím pak blbě. Zase na druhou stránku nemít žádné kamarádky mě také trápí.
Moc přátel/kamarádek nemám a ty které mám, tak jsem si všimla, že posledních pár měsíců vázne trochu komunikace. S kamarádkami se nevídáme pořád, občas si napíšeme, občas se sejdeme. No ale začala jsem si všímat, že když už se sejdeme, tak vlastně nemám úplně co jim říct. A když už něco řeknu, tak se pak cítím vůči nim blbě, popř. se cítím blbě kvůli jejich odpovědi.
Jde o to, že jsem si prošla blbým obdobím snad ve všech směrech( toxicky vztah, děti, nemoci, práce, škola, finance atp.,ale už to bylo před nekolika lety),vyhrabala jsem se z toho a teď svým způsobem mám svůj vysněný život - relativně dobré zázemí ( vysněný dům se zahradou), skoro vyléčené děti ( byla tam závažná nemoc, která ustupuje),skvělého partnera, skvělé vztahy i s jeho rodiči a rodinou, urovnané dobré vztahy s mojí rodinou, dokonce teď čekáme i miminko s novým partnerem atp. Do práce teď nechodím cca 2-3 roky (skončila jsem ne že bych chtěla, ale syn měl velké zdravotní problémy a musela jsem s ním zůstat doma jako pečující osoba, před rokem a půl měl velkou operaci mozku a vše jde k lepšímu), no ale v práci se asi ještě nějaký čas neukážu, kvuli blížícímu se miminku. Prostě jako kdyby ten můj ukazatel štěstí a dobreho života směřoval postupně nahoru a nahoru, nemam na co si stěžovat, občas si říkám že za mnou stojí celá garda andělů strážných