Nejsi až moc milá?

Ono taky záleží na věku. Já jsem momentálně na mateřské a i když jsem se přestěhovala do ciziny, kde mám jen pár známých, stačí mi to. Našla jsem tu dokonce jednu kamarádku, která by asi taky toužila být v kontaktu častěji, je fajn,ale nemám potřebu ty kamarádky vídat nějak často všeobecně. Ty opravdové přátele jsem nechala tam,odkud jsem odešla,jsme pořád v kontaktu a řeším s nimi i osobnější věci. Prostě si myslím,že když se člověk dostane v životě do rodinné fáze,už není tak jednoduché si najít opravdové přátele a vše je to jen takové povrchní.

Příspěvek upraven 21.08.18 v 21:13

Já bych v tom nic konkrétního neviděla. Asi tě berou jen jako známou a ne přímo kamarádku.
A lidé obecně raději dávají přednost sobě a svým aktivitám,koníčkům a rodině, než aby si udělali na někoho čas..U lidí,co mají už rodinu to tak bohužel prostě je.

Taky úplně nezapadám. V práci jsem už 11 let a nikdy mě kolegové nepozvali na společný oběd. když nastoupili další kolegové, tak se hned zkamarádili, už chodí posedět i mimo práci, na sport, zvou se na grilovačky. Mě nikdy nikdo nepozval. Když jsem slavila narozeniny, tak si vždy připíjíme a na mé se nidko nezvedl od počítače, ikdyž jsem jim několikrát říkala. Jsem asi prostě solitér. Ani na mateřské jsem se s nikým nezkamarádila. Nebo mám známé maminky, ale jen se pozdravíme, prohodíme pár vět. Skončí to u toho, že se někdy musíme navštívit. Ale nikdy k tomu nedojde.

Nemáš něco specifického, co by lidi mohlo štvát?

Pokud jsi az mocurputná, každémo to odradí.

Ani ja nikde nezapadam.. Bydlime v takovem satelitu, vsichni si tu tykani, navstevuji se, zvou se na grilovacky, chodi spolu s detmi ven.. Jen my jsme mimo nevim cim to je, ale s primymi sousedy si netykame.. Nase deti si pres plot povidaji, ja s pani obcas naky slovo prohodim, ale to je tak vse.. Mrzi me to, ne ze ne.. Ale neprijdu si na urovni abych ja nabizela tykani atd.

Nesmrdis?

tajemství je v tom, že jsi introvert, máš zábrany treba si s nekým potykat, je mezi vámi pak propast, jsem na tom podobně, takže to chápu.)A co se s tím dá dělat?Bud to nebudeš brát tragicky, nebo se prostě snažit s lidmi víc szit.

Nesmrdim obcas koktam, chci se bavit ale nenapadaji me temataa kdyz uz ze me neco vypadne. Tak asi to pak pusobi divně. Obcas reknu neco co mi v myslenkach připadá dobře, ale jakmyle to reknu nahlas, uz mi to tak dobre neprijde. Mozna se v me pritomnosti citi nesvi a nevi co si o me myslet. Ale nevim fakt, jen typuju. Celkem bych si i prala aby mi nekdo rekl, co je na me spatne at to aspon vim a muzu s tím pracovat. Takhle me to pouze porad hodně mrzí ale nemůžu s tim nic delat

Asi lidi vycítí tvojí nervozitu a odradí je to.

Ha ha, vitej v klubu exotu Ja jsem taky nikdy neoplyvala zastupem kamaradek a cim jsem starsi, tim je to jeste horsi… Ted jsem na rodicaku a vecne se plouzim s deckem po venku sama. Mezitim potkavam jenom same dvojice a skupinky maminek s kocarky… Nevim, jak se mam seznamit Ze bych k nekomu prisla na hristi a rekla treba jé, to mame dneska hezky pocasi, co? Trapas Ale ja se tim uz davno prilis netrapim a nestouram se v tom. Asi jsem si uz zvykla…

Nic si z toho nedelej, taky nemám kamarády (a kamarádky už vůbec). Napiš toho víc o sobe, a třeba se s nekým seznámíš tady 

Já bych řekla, že takový obecný problém může být malé sebevědomí, nízká sebedůvěra, uzavřenost a s tím pak souvisí taková společenská „křeč“ - pořád přemítat, co říct, jak to říct, co na to řeknou ti ostatní, jestli to nebude trapné… A ostatní to vycítí a pak samozřejmě nikdo až tak moc netouží se seznámit.

Navíc, když chce člověk „brát“, tak musí i „dávat“. Když se sousedy neprohodíte ani slovo, tak těžko můžete očekávat, že oni sami od sebe přijdou a budou se kamarádit.