Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj,
měla bych takový dotaz. Jak by se měli chovat rodiče k dětem a děti k rodičům když někdo něco chce. Musí děti poslechnout rodiče na slovo nebo i ti rodiče by měli děti požádat o pomoc. Když je dítě už dospělí tak by to mělo být jak? Neměli by rodiče taky normálně požádat nebo je normální že rodiče řeknou a člověk musí letět? Jak to je u Vás? Máte s tím někdo taky problém. Mě totiž strašně vadí když mi moji rodiče nařizují věci a nepožádají mě. Blbí prosím tě by naprosto stačilo.
Zadame se navzajem. Slovo prosim a dekuji je u nas normalni!
Žádají, ale já už jsem teda dospělá s vychozenou školou a vlastní domácností.
A prosím tě - oprav si ty hrubky.
Tak ja pokud rodiče potřebují pomoc a řeknou si slušně tak proč ne ale pokud je to nařízení tak bych si asi nenechala jen tak vše líbit ja pomužu poslechnu ale slušnost. Jinak bych si sněma asi o tom promluvila tak by to bylo u mě pokud jsem dospěla mam sve tak proč bych měla poslouchat naslovo
![]()
@klarushka píše:![]()
ne řveme na sebe jak na psa
![]()
u nás taky, občas mě děti i proplesknou, když to není hned, a funguje to ![]()
Prosím tě patří k základům slušné komunikace. I dvouleté říkám prosím tě, když po ní něco chci (aby mi něco podala např.).
Stylem, který popisuješ, u mě komunikujou burani a hulváti - bez urážky.
@K-Black píše:
u nás taky, občas mě děti i proplesknou, když to není hned, a funguje to
jj to znam na co naky prosim a dekuju ze? ![]()
No u nás se většinou poprosíme a poděkujeme si. Jo, jen když už žádost opakuju potřetí, tak fakt neprosím.
No naše babička, co by matriarcha rodu, zásadně používala slovo „musíš“. Chodit už nemohla, ale celou familku proháněla
. „Jak ke mě půjdeš, musíš mě koupit to a to..“ ![]()
Já jsem staromódní, ale „prosím“ a „děkuji“ používám ve vztahu k rodičům, dceři, manželovi i kamarádům…:„Prosím tě, podáš mi cukr?…“. A to samé vyžaduju i od druhých. Když jsem ještě pracovala na sociálce, tak pokud na mě klient vyštěkl rozkaz, něco ve stylu „jdeme za vedoucí!“, tak jsem zůstala sedět a jen podotkla: „Na něco jste zapomněl“. Vesměs nedošlo, tak jsem prudila dál: „Nejsem vaše podřízená ani poskok, na rozkaz, že se mám zvednout a někam jít, nereaguju. Takže buď slušně požádáte, nebo si tam jděte sám…“. Je fakt, že jednou jsem musela volat policajty, protože jsem toho burana tímhle požadavkem na slušné chování tak rozčílila, že mi vynadal do pi, a ku a začal židlí mlátit do registračky. Chvála Bohu, že už tam nepracuju - sorry za OT, ale otázky slušnosti mě vytáčejí do běla. Nenavidím, když mi někdo neodpoví na pozdrav, zapamatuju si ho, zkusím to ještě jednou (pro případ, že špatně slyší) a pak se mu dívám do očí (tedy vesměs se jedná o starší ženu, chlapy jako první nezdravím), tedy jí se dívám do očí a projdu s kamenným ksichtem.
NO ono taky dost zalezi, jak reagujes a jestli vubec reagujes, kdyz ti reknou, ze mas neco udelat… Jako me trebas do bela vytaci, kdyz nikdo nereaguje, neodpovita, to potom zvysuju hlas.
Pokud ti vadi, jak s tebou rodice mluvi, tak jim to rekni. Jenze se musis chovat podobne. Kdyz te o neco poprosi, tak slusne odpovedet a hlavne to udelat… Uvedomit si, ze jsi soucasti spolecne domacnosti a to, ze po tobe rodice neco chteji, je opravdu zcela normalni. Tvoje mama neni uklizecka a kucharka. Mozna si to ani neuvedomujes, ale urcite delas svym zpusobem doma neporadek a ten nekdo musi uklidit. Tvy rodice te maji provazet zivotem a ne se starat o tvoje nejvetsi pohodlicko…