Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sám to určitě nevyřeší. Pokud nechce odbornou pomoc tak bych s ním neztracela čas. Přesvědčovat někoho o něčem, že se nestalo to fakt ne.
Přesně jak píše @JancaS84 buď ať s tím něco dělá nebo jdi od něj. Jste spolu rok za pár let ti to poleze krkem, mu neustále něco dokazovat…
Já jakožto člověk s obdobnými psychickými problémy vím, že jen málo kdo na to stačí sám. Ale musí on sám chtít. Musí chtít sám s tím něco dělat. Lepší než psychiatr je ale psycholog, který s ním bude dělat psychoterapie a naučí ho s tím pracovat. Není to lehké, ale vše se dá. Přeju hodně sil. 😊
Musíte si věřit, řekni mu, že kdybys chtěla můžeš ho kdykoliv podvést, takže jistotu mít nemůže, ale musí ti věřit. Já takhle dala ultimátum a fungovalo to. Jestli mu taky dokazuješ lásku, tak nemá důvod být nejistý.
Jo a ještě by mě to teda docela urazelo, že mi partner nevěří a neměl by pro mě takový vztah smysl.
@Eleanora.el píše:
Musíte si věřit, řekni mu, že kdybys chtěla můžeš ho kdykoliv podvést, takže jistotu mít nemůže, ale musí ti věřit. Já takhle dala ultimátum a fungovalo to. Jestli mu taky dokazuješ lásku, tak nemá důvod být nejistý.
My jsme to spolu už probírali a říkal mi, že mi věří konečně, byla jsem šťastná, ale bohužel v něm něco zase dnes hrklo, byl od rána divný, tak jsem se ho zeptala co se děje a on mlčel, takže jsem se ho ptala a snažila se to z něj dostat a řekl mi, že mu pořád není jasných pár věcí…a když jsem se zeptala jakých tak mlčel, zase o ničem nechtěl mluvit… šel do práce a jediný co řekl: tak večer…
Hrozně se bojím co bude… doufám, že se to v něm nějak přes den rozleží a bude to dobrý, miluju ho a byla bych moc ráda, kdyby to vše bylo v pořádku, ale žít takhle ve strachu mě níčí, ale nelituji toho a nechci se ho jen tak vzdát… musím ho nějak dokopat k tomu psychologovi.
@JancaS84 Taky mě to před pár měsíci urazilo, řekla jsem mu, že to prostě takhle nejde, byl jsem dá se říct „drsná“, protože už jednou jsem zažila vztah, který mě ničil, tak jsem se bála, že tohle bude to samí a on jak viděl, že o mě může přijít, tak se moc omlouval, pochopil to, že je to jen v jeho hlavě… Jenže vlastně jak jsem ho víc poznala, tak jsem zjistila, že bez těch jeho problémů, je fakt milionovej a že vim, že bych toho jednou litovala, že jsem ho nechala…
@Anonymní píše:
My jsme to spolu už probírali a říkal mi, že mi věří konečně, byla jsem šťastná, ale bohužel v něm něco zase dnes hrklo, byl od rána divný, tak jsem se ho zeptala co se děje a on mlčel, takže jsem se ho ptala a snažila se to z něj dostat a řekl mi, že mu pořád není jasných pár věcí…a když jsem se zeptala jakých tak mlčel, zase o ničem nechtěl mluvit… šel do práce a jediný co řekl: tak večer…
Hrozně se bojím co bude… doufám, že se to v něm nějak přes den rozleží a bude to dobrý, miluju ho a byla bych moc ráda, kdyby to vše bylo v pořádku, ale žít takhle ve strachu mě níčí, ale nelituji toho a nechci se ho jen tak vzdát… musím ho nějak dokopat k tomu psychologovi.
Třeba si není jistý že ti vše může říct. To se všechno týká důvěry, můžete jít k psychologovi spolu, abyste si to mohli vyříkat v bezpečném prostředí a někdo vám pomohl.
Podle mě se u tvého přítele začíná projevovat chorobná žárlivost, a pokud s tím něco rychle nezačne dělat (musí on sám ale), špatně to skončí.
@Anonymní píše:
My jsme to spolu už probírali a říkal mi, že mi věří konečně, byla jsem šťastná, ale bohužel v něm něco zase dnes hrklo, byl od rána divný, tak jsem se ho zeptala co se děje a on mlčel, takže jsem se ho ptala a snažila se to z něj dostat a řekl mi, že mu pořád není jasných pár věcí…a když jsem se zeptala jakých tak mlčel, zase o ničem nechtěl mluvit… šel do práce a jediný co řekl: tak večer…
Hrozně se bojím co bude… doufám, že se to v něm nějak přes den rozleží a bude to dobrý, miluju ho a byla bych moc ráda, kdyby to vše bylo v pořádku, ale žít takhle ve strachu mě níčí, ale nelituji toho a nechci se ho jen tak vzdát… musím ho nějak dokopat k tomu psychologovi.
jj tohle bez odporne pomoci nepujde.Za to, ze nekteri lide maji psych. obtiue nemuzou, ale chce to snahu z jejich strany to resit.Kdyz to nebude chtit resit, tak bych byt tebou s nim nezustavala.Ja vim, treba ted ho milujes a nebo mu nechces ublizit, ale co za par let az treba budete mit deti a tobe dojdou sily jeho chovani zkousavat.Ja mam v rodine podobny pripad a ver, ze to pak partnera toho nemocneho postupne vysaje a znici…a pak nebude se vsemi temi zavazky jednoduche odejit. A nebo na to uz nebudes mit silu a zivot jen pretrpis..
@HulaHoop souhlasím, můj bývalý byl depresivní, řešit to nijak nechtěl, a s tím se žít nedá, nemůžeš mu neustále pomáhat, když on si sám pomoct nechce.
@Anonymní píše:
posuny v hlavě a třeba z maličkosti udělá něco velkého a začne si něco myslet, nejhorší je, že třeba i to, že mu jsem nevěrná a pořád mu přijde něco divného.
Má svou realitu, svou pravdu a věř mi, že tu nezměníš. Možná, kdyby přijal, že má nějakou poruchu a akceptoval léčbu, naučil se rozeznávat svoje vlastní stavy…
Nejhorší na tom je, že když se něco takového stane, tak mlčí a nechce o tom se mnou mluvit
Této (ne nutně vědomé) technice se říká stonewalling, jinými slovy bych tomu řekla trestání mlčením, ale může jít i o to, že člověk s nějakou osobnostní poruchou má nějakou bolestivou minulost, něco v sobě a prostě se tomu chce vyhnout, prostě nemá sílu reagovat. To ale neznamená, že byses měla doprošovat! Ovšem vím, jak těžké to je, jak zraněný ten druhý je, jak touží uvést věci na pravou míru. Jenže je to ku kokinu, jen naučíš poruchového člověka, že tato metoda funguje, protože „ona se doprošuje“.
jsme stále spolu, ale bojím se prostě co zase přijde…
Někde jsem četla (myslím v některé z knih psychologa Tomáše Nováka termín „cvičím spartakiádu na minovém poli“. Já ji cvičím už několik let, vím přesně, jaké to je, ale tenhle termín mi vždycky zvedne koutky úst ![]()
Aby mi věřil, nebo aby neměl pochybnosti, tak jsem si smazala i instagram, snažím se mu dokazovat věrnost atd
Jo, ale bacha, ten člověk se bude snažit tě co nejvíc odstřihnout od přátel apod. Není to zamýšleno zle, prostě tě bude mít víc jistou, protože se vlastně nejvíc bojí opuštění. Hezky a láskyplně si svoje kontakty, rodinu, přátele, příjemné kolegy ponechej a nenech si je vzít.
.. kdybych tohle vše obešla, tak je můj přítel milionový, pomáhá mi doma, chodí do práce, dokazuje mi lásku, prostě se chová jako příkladový muž, přítel, prostě láska na život..❤️️ jenže pořád tu jsou ty jeho psychické problémy… ničí mě to, jenže ho nechci opustit, moc ho miluji a říkala jsem mu, že s tím prostě budeme bojovat, protože když opomineme ty problémy psychicky, tak je nám spolu krásně…
Ano, přesně proto zůstáváme s promiňte mi ten výraz „poruchovými“ lidmi. Vidíme přes tu mlhu toho dobrého člověka. Po těch letech můžu říct: ano, je tam, ale dr. Jekyll a Mr. Hyde jsou pevně vpleteni do jednoho svetru/člověka, a to je on. Vypleteš Hydea, nemáš svetr.
Každopádně jsem mu říkala, že můžeme jít spolu k psychiatroviŘíct, že na tohle nejsou prášky, to by taky nebylo přesné. Z vlastní zkušenosti vím, že některá antidepresiva (léčí se s depre, o tom, že má poruchu osobnosti se nikde nemluvilo) způsobují zklidnění, že ustupují ty excitované stavy, kdy ten člověk vyvádí až nebezpečné, např. sebepoškozující, věci, ale jak už to bývá, pouze potlačují, nikoli léčí.
Co ti na to říct? Poruchoví lidé podvědomě vědí, jak si vybrat partnera (empatický, hledá chybu a řešení především v sobě) a taky je vědí, jak na to - žábu vařte pomalu!
@Anonymní píše:
Dobrý den, s přítelem budeme za pár měsíců rok. Problém je v tom, že má psychické problémy, které mu dělají posuny v hlavě a třeba z maličkosti udělá něco velkého a začne si něco myslet, nejhorší je, že třeba i to, že mu jsem nevěrná a pořád mu přijde něco divného. Nejhorší na tom je, že když se něco takového stane, tak mlčí a nechce o tom se mnou mluvit, snažím se ho vždy přemlouvat a říkám mu, že o tom se mnou musí diskutovat. Už se nám takhle stalo, že mi dal konec, ale já si s ním promluvila, vždy mu vše vysvětlila a jsme stále spolu, ale bojím se prostě co zase přijde… Aby mi věřil, nebo aby neměl pochybnosti, tak jsem si smazala i instagram, snažím se mu dokazovat věrnost atd.. kdybych tohle vše obešla, tak je můj přítel milionový, pomáhá mi doma, chodí do práce, dokazuje mi lásku, prostě se chová jako příkladový muž, přítel, prostě láska na život..❤️️ jenže pořád tu jsou ty jeho psychické problémy… ničí mě to, jenže ho nechci opustit, moc ho miluji a říkala jsem mu, že s tím prostě budeme bojovat, protože když opomineme ty problémy psychicky, tak je nám spolu krásně… Každopádně jsem mu říkala, že můžeme jít spolu k psychiatrovi, že klidně půjdu s ním, že se mu uleví a může mu pomoct, že i já mu pomůžu atd., jenže by se prý cítil jako blázen a říkal, že on jediný si musí nějak pomoct… Maminky vážně si už nevím rady, tak ráda bych to z něj nějak dostala, co si o tom všem myslíte? Budu moc ráda za každé rady a názory.❤️️
Byla bych smutná, ale v tomhle bych nezůstala. Tvůj čas je příliš drahý na to, abys ho prožila ve strachu a nejistotě, co se mu zas vyrojí v hlavě. A dokazovat věrnost? Utíkala bych a hodně rychle.
Dobrý den, s přítelem budeme za pár měsíců rok. Problém je v tom, že má psychické problémy, které mu dělají posuny v hlavě a třeba z maličkosti udělá něco velkého a začne si něco myslet, nejhorší je, že třeba i to, že mu jsem nevěrná a pořád mu přijde něco divného. Nejhorší na tom je, že když se něco takového stane, tak mlčí a nechce o tom se mnou mluvit, snažím se ho vždy přemlouvat a říkám mu, že o tom se mnou musí diskutovat. Už se nám takhle stalo, že mi dal konec, ale já si s ním promluvila, vždy mu vše vysvětlila a jsme stále spolu, ale bojím se prostě co zase přijde… Aby mi věřil, nebo aby neměl pochybnosti, tak jsem si smazala i instagram, snažím se mu dokazovat věrnost atd.. kdybych tohle vše obešla, tak je můj přítel milionový, pomáhá mi doma, chodí do práce, dokazuje mi lásku, prostě se chová jako příkladový muž, přítel, prostě láska na život..❤️️ jenže pořád tu jsou ty jeho psychické problémy… ničí mě to, jenže ho nechci opustit, moc ho miluji a říkala jsem mu, že s tím prostě budeme bojovat, protože když opomineme ty problémy psychicky, tak je nám spolu krásně… Každopádně jsem mu říkala, že můžeme jít spolu k psychiatrovi, že klidně půjdu s ním, že se mu uleví a může mu pomoct, že i já mu pomůžu atd., jenže by se prý cítil jako blázen a říkal, že on jediný si musí nějak pomoct… Maminky vážně si už nevím rady, tak ráda bych to z něj nějak dostala, co si o tom všem myslíte? Budu moc ráda za každé rady a názory.❤️️