Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Psychopatická rodina. Jak dál?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.5.26 07:15
Uvědomit si, že každý hrajeme s kartami, které máme do života rozdané. Minulost, rodiče ani výchovu nezměníš. Velký posun je v tom, že věci vidíš z nadhledu, řešíš v terapii a dokážeš fungovat nezávisle na své patologické rodině. Řeš jen to, jak sobě udělat život co nejkvalitnější, ulev si, zanadávej.. ale jdi dál. Držím pěsti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cirrus fibratus
23.5.26 08:28
Moc to řešíš, viz tvá podrobná diagnostika zbytku rodiny. Život není prostě fér. Nenadelas s tím nic. Kolik lidi by asi chodilo po světě naštvaných a frustrovanych kvuli tomu, čím v detstvi ci v dospelosti museli projít? Velmi mnoho.
Podle mne jedina cesta je s pomocí terapie soustředit se na to, aby tvůj život měl dobrý cíl a smysl a nepatlat se v tom, co by mohlo být, kdyby to bylo byvalo jinak. Minulost nezměnis, ale budoucnost máš ve svých rukou.
- Citovat
- Upravit
Cirrus fibratus
23.5.26 08:38
Co mně pomohlo „odpustit“ určitým lidem?
- Vědomí, že věci, které udělali, udělali třeba proto, že na víc neměli prostě „kapacitu“, také třeba měli špatně výchozí podmínky, výchovu, okolnosti, které způsobily to, že jsou, jací jsou a udělali to, co udělali. To je samozřejmě neomlouvá, ale leccos může vysvětlit.
- A vědomí, že já to prostě chci mít ve svém životě jinak a nechci být jako oni.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.5.26 09:17
@Anonymní píše: Více
A co ti delali? Ne kazdy ma idealni start, muj otec mel typicke znaky narcismu, mama si vzdy vybrala psychicky narusene jedince, po rozchodu s otcem, kdyz mi bylo 13, zacala pit, otec ji psychicky nicil, po dobu 10 let nam chodil pravidelne co tyden do bytu, kde mel zamceny pokoj a narok byt uzivat, prestoze byt pripadl mame. Nechapala jsem, proc ho bavi 10 let chodit urazet mamu, navic to k nam mel skoro hodinu cesty, zil s novou partnerkou. Ja treba v pozdejsim detstvi videla, ze tata úmyslně mamu depta a ze ona mu na to skace. Na me jeho manipulace nepusobily, on se mstil mame, se mnou „jen“ prestal mluvit a ignoroval me, max u vysvědčení rekl, ze jsem blba po mame. Mama ma FFUK, otec mel jakousi fakultu spadajici pod KSČ, i kdyz pracovne se v minulem rezimu dost vysplhal, takze se snadno mohl nekterym lidem mstit. A kdyz jsem pak FFUK studovala taky, zacal rikat, ze jsem chytra po nem, a zacal se se mnou i bavit. Na jeho pohrbu jsem zjistila, ze se se mnou (s mym vzdelanim) chlubil a byl pry na me pysny, ale v realite me nemel moc rad. Me ale kupodivu nijak nikdy nezasahlo, ze me nemel rad. Ja jsem ho taky nemela rada a tim to pro me bylo uzavrene. Nasla jsem si fajn manzela, ten ma doma podobny vzorec, matka skryty narcis a otec alkoholik. S matkou si zazil sve, ja tedy s tou jeho taky, ale manžel se me umel vzdy zastat. Nastesti nase vztahy proklada tchyne vzdy nekolikaletym nemluvenim s nami, takze jsem si od ni odpočinula, hur to nesl manzel, ale uz si po letech taky zvyka. Navic tchyne ma uz pres 70, tak uz nema tolik sily na svoje manipulace. Obcas mi zavola, pochvali svoje vnouce od svagra, moje deti uz 6 let nevidela a videt nechce, ja si pochvalim svoje deti, jsem na ni slusna a ji uz ani telefonovani se mnou nebavi. Taky me nekdy mrzi, proc ostatni maji fajn rodinu a ja zazivala v dospivani fakt hruzy a moje deti nemaji prarodice. Moje mama po skoro 20 letech prestala pit, snazila se byt babickou, ale byla vnitřně porad zranena od otce a s detmi nenavazala hlubsi vztah. S mamou jsem skoro denne v kontaktu, mam ji rada, ale ten vztah je trochu zkaleny jejim alkoholismem a tim, jak jsem ji od mych13 let porad musela zachraňovat, aby si nerozbila hlavu o nabytek a neudusila se zvratky.
- Citovat
- Upravit
23.5.26 10:10
@Cirrus fibratus píše: Více
S tím souhlasím, ale jen s tím rozdílem, že ani budoucnost ve svých rukách nemáme. A to tak že vůbec. píše teoreticky, může teda dostat jen teoretické rady, konkrétně nevíme nic. v životé vyhrává ten, kdo se jako první vzpamatuje z nakládačky, oklepe se a jde dál, protože každý dostane naloženo, jen to někdy není vidět. a ano, život je nespravedlivý, no a co. jsi ještě mladá, zkus založit rodinu, bud upřimná a hodná sama k sobě. Co se rodiny týče, vše je o nastavení hranic. s matkou se můžeš i vídat, jakos příbuznou které kdykoliv můžeš říct ne. a co ti prosimtě sestra udělala
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.26 10:34
Pořiď si boxovací pytel a prostě ten vztek ze sebe vybij, uleví se ti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.5.26 11:08
Ano, znám to. Navíc hýčkaný sourozenec „úspěšný“, já černá ovce rodiny. Když jsem si začala uvědomovat, že některé věci jsou špatně ne mojí vinou, naštěstí jsem už měla svou rodinu a dítě. Přesto jsem v tom kolotoči žila dál. Těch „vadných“ bylo v mém okolí prostě moc. Samozřejmě i partnery jsem si vybírala podle patologických vzorců. I kamarádky. V kolektivech jsem bývala neoblíbená, trpěla jsem šikanou i v práci. Byla jsem celkově zanedbaná, naivní… Se spoustou starostí o děti, na které jsem ve výsledku zůstala sama.
Naštěstí jsem potkávala i lidi normální, laskavé, slušné, zažívala s nimi normální situace, kterých pro mě bylo jako šafránu. Třeba společný nákup s kamarádem - to byl svátek! Vůbec spolupráce, spolusdílení, společné zážitky, které probíhají v klidu, bez hádek a nervozity, bez ponižování, bez osočování.
Moje primární rodina, se kterou jsem byla v kontaktu až do konce (po úmrtí rodičů mě bohužel její část odstřihla, ale s tím se smiřuju), mě pořád bolela, zraňovala, shazovala, ale měla jsem i jiný život. Sice ovlivněny působením rodičů, ale snesitelný. Učila jsem se postupně, i za pomoci psychologů, malými krůčky žít své vlastní já. Myšlenky typu " co by, kdyby", mizely s mými postupnými úspěchy. Za úspěch třeba považuju, že už se umím občas za sebe postavit, říct ne, dovolím si odpočívat, a hlavně, že už neprožívám ubližování od lidí. Stala jsem se otevřenější, co se pocitů a informací týče, i když mi to ještě někdy dělá problém. Říkám si, že tím, čím jsem si prošla, stala jsem se tím, kým jsem. Svoje přednosti bych třeba ani neprobudila, kdybych žila jiný život. I když bývám kritická, naučila jsem se odpouštět, a to i sobě! Všichni jsme jenom lidi i se svými „chybami“.
Držím ti palce, jsi ještě mladá, určitě se tím prokoušeš!
- Citovat
- Upravit
23.5.26 11:10
Nedívej se do minulosti, ale divej se do budoucnosti. Chápu, že tě to všechno štve, ale nic z toho už nezměníš (bohužel). Určitě jsi udělala dobře, že jsi vztahy přerušila. Terapie ti nepomáhají, řešíš to na nich? Když tě popadne vztek, vybij ho např. nějakým sportem, boxovacím pytlem nebo jinou aktivitou. Určitě to zvládneš, ikdyž to bude těžké 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cirrus fibratus
23.5.26 11:11
@Ella865305 píše: Více
Myslela jsem tím, že máš život ve svých rukou, že je na tobě, jak se k tomu postavíš. Buď se můžeš utápět ve vzteku a sebelítosti, nebo se sebrat a žít a porvat se s tou nepřízní osudu. Ale je to dlouhá cesta.
Jasně, že život přináší další překážky, které nenaplánuješ.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.5.26 12:31
@Anonymní píše: Více
Pocházím z úplně šílené rodiny, matka má narcistickou poruchu osobnosti, ale není to tak, že by nás cíleně týrala, ona chce být dobrý člověk, ale prostě je totálně neempatická, spíš moralizující, manipulátorská stylem, já to s tebou myslím dobře a strašně soběstředná, otec má HPO. Já se s tím nakonec popasovala. Jedním uchem sem a druhým tam, občas se z návštěvy vykroutím, kývu hlavou a žiju si svůj život. Nesmíš se nechat předurčit do role trpící oběti. Začni si žít svůj život a dělej to, co chceš. Jde to. Zacyklit se do role ublíženého nemá smysl, prostě já to beru tak, že jsou takoví a je to materiál, co mi byl dán do vínku, ale nejsem povinná vše snášet. Jiní nebudou. Já si udělám, co já chci a hlavně jsem odstřihla jakoukoliv závislost, i tu emoční. Nepotřebuji schválení nebo uznání od rodičů, klidně pro ně budu ta, co nic nedokázala. To je o jejich manipulativních strategiích, na kterých roste jejich ego. No, tak budiž, když to potřebují. Já odkývu a zase jdu.
- Citovat
- Upravit
23.5.26 21:23
Zkus si najít partnera a založit rodinu, to ti dá smysl do života a odvede ti myšlenky jiným směrem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:53
Já si procházím taky vztekem na svoji mamku, která nedávno zemřela. Měla takovou specifickou povahu, že se kolem ní muselo našlapovat po špičkách, sama se cítila jako oběť a jakmile nebylo po jejím, urazila se. Žádnou dg neměla, ale ani nebyla nikdy u psychiatra, aby ji mohla dostat, oficiálně byla prostě svérázná povaha. Nebylo to schválně, ani člověk s poruchou osobnosti nemá často chování ve své moci, protože věci nevidí reálně, ale optikou svojí nemoci. Mám pocit viny, že jsem naštvaná kvůli něčemu, za co ten člověk nemůže.
Před 2 roky mamce diagnostikovali rakovinu v posledním stádiu, ta diagnóza jí zlomila, zároveň o tom nechtěla nikomu říct, kromě mě a mého manžela, takže nejen celá péče, ale i celá tíha toho povzbuzování a psychického držení nad vodou byla na mě. Nechtěla ani psychologickou pomoc a nepřipouštěla, že by mě to mohlo nějak negativně ovlivnit, když já byla ta zdravá. Přitom ona, když byla ve stejné situaci, že babička byla nemocná (ta zemřela po devadesátce na stáří), tak z toho byla na dně a u mě asi počítala, že jsem nějaký nadčlověk, kterého se to nedotýká. Jakmile jsem se ozvala, hned prý, že co má říkat ona. Mám z toho doteď problémy, ke konci chtěla, abych lhala o jejím stavu, aby mohla dál dostávat nitrožilní výživu, pak když už v metabolickém rozvratu jí na posledních 9 dnů výživu ukočnili, říkala, že umírá proto, že nedostává jídlo (dg. rakovina dutiny břišní a totální ucpávky střev bez možnosti jíst a pít.)
Další věc byla, že jak nikomu neřekla, že byla nemocná, tak po smrti byli všichni v šoku, kolegové, kamarádky, její sestra, se kterou byla rozhádaná. Neměla vůbec uspořádané žádné svoje věci, nevyhodila nic ani po svých zemřelých rodičích, ani třeba po psovi, co zemřel v roce 2015. Stále chodí předplatné časopisů pro dědu, co zemřel v roce 2018. Mám vztek, ale zároveň i strach, že jsem stejná, když se vyhýbám kvůli psychickému stavu řešení složitých věcí. Mám pocit, že na mě mamka všechno jakoby hodila, i když vím, že dělala podle mě to nejlepší, co mohla. Nechci se litovat, chci dát vše po pořádku a být šťastná, ale bojím se, že to nepůjde, že jsem dostala naloženi prostě moc. A navíc se taky lituju, jako mamka. Bojím se, aby něco podobného se mnou jednou nezažily moje děti. Bojím se, že nepoznám, že jsem sama manipulárorka atd. Btw. táta spáchal sebevraždu, když mi bylo 19, ten měl zase deprese. Řeším to tak, že na sobě pracuji a postupně si dodávám odvahu do řešení problémů. Na rodiče se snažím vybavit si pěkné vzpomínky, kterých bylo taky spousta, a ne aby ty vzpomínky definovaly ty ošklivě véci, co mi ublížily. Teďka postupně vyklízím všechny věci po mamce a prarodičích a moje pocity oscilují mezi lítostí a vztekem. Snažím se dovolit si i ten vztek, ale uvěodmuju si, že je to vztek hlavné na tu těžkou situaci, ne na konkrétního člověka a tak to taky beru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Bylo by to na dlouhé povídání, tak jen shrnu.
Jsem z vysoce „toxické“ rodiny. Matka – inverzní nacistka, otec – asociál, starší sestra – narcistka sadistického typu v kombinaci s HPO. Vzhledem k uvedenému samozřejmě nebyla ani širší rodina úplně OK.
Já se mnoho let léčím s CPTSD (mimo jiné), která mi zásadním způsobem narušila život. Je mi 36 let, žiji dlouhodobě sama. Děti nemám a pravděpodobně už ani mít nebudu. „Normální“ partnerský vztah jsem neměla snad nikdy.
Pracuji, tak nějak funguji, mám koníčky, snažím se zapojit v komunitě kolem mne.
Přesto mne, často v rámci PMS/PMDD, někdy až zavaluje strašný vztek – na matku, na rodinu, na všechny, co mi kdy ublížili. Přemýšlím nad tím, jak jiný život jsem mohla mít, kdyby se všechno TO nestalo.
Prostě nedokážu odpustit. S matkou jsem definitivně ukončila kontakt v září loňského roku (a ano, jediné, čeho lituji, tak je, že jsem čekala tak dlouho), s otcem a sestrou nejsem v kontaktu více než 10 let.
Beru nízkou dávku AD, terapii mám… ale přesto. Občas mne prostě chytne takový vztek a frustrace, že bych všem z mé rodiny nejradši doslova rozkopala držku – omlouvám se, že to píšu takhle explicitně. Sama se za to někdy stydím.
Vím, že je tu pár žen, co to mají podobně. Procházeli jste něčím podobným? Co pomohlo?
Anonym, děkuji.