Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj všem, jsem pár dnů po rozchodu a vůbec to nezvládám. I přes to, že to nebyl dokonalý vztah, který trval 2 a půl roku. Nejím, nespím, je mi špatně a bolí mě celý člověk. Vím, že to je asi normální, ale jak to překonat? Snažím se myslet pozitivně, ale nejde to. Příští týden bysme se měli sejít a promluvit si o všem, taky dořešit předání věcí atd. Kamarádů taky moc nemám, většinou ani nemají čas. Mně je 33 a mám pocit, že už nikoho nepotkám. Omlouvám se za sloh, potřebovala jsem se z toho vypsat. Kdyby se tu našel někdo z Prahy a chtěl se třeba více seznámit, budu ráda. ![]()
@bacon88 píše:
Ahoj všem, jsem pár dnů po rozchodu a vůbec to nezvládám. I přes to, že to nebyl dokonalý vztah, který trval 2 a půl roku. Nejím, nespím, je mi špatně a bolí mě celý člověk. Vím, že to je asi normální, ale jak to překonat? Snažím se myslet pozitivně, ale nejde to. Příští týden bysme se měli sejít a promluvit si o všem, taky dořešit předání věcí atd. Kamarádů taky moc nemám, většinou ani nemají čas. Mně je 33 a mám pocit, že už nikoho nepotkám. Omlouvám se za sloh, potřebovala jsem se z toho vypsat. Kdyby se tu našel někdo z Prahy a chtěl se třeba více seznámit, budu ráda.
K pojmu „sloh“ máš zatraceně daleko, náhodou krátké, výstižné, bez hrubek, no to se často nevidí a velmi dobře čte.
Tak to je asi normální, poněvadž ve 33 už zpravidla lidé mají rozum a ví co chtějí - tak zřejmě k rozchodu byl nějaký adekvátní důvod, buď na tvé straně, či na jeho straně, v lepším případě jste se na tom dokonce shodli, neboť jste považovali stávající vztah za zjevně nefunkční.
Nepíšeš o dětech, takže o to to bude jednodušší - určitě chodíš do práce. Buď v klidu, začni dělat, co jsi třeba chtěla dělat poslední dobou a neměla „kvůli vztahu“ čas - nevím - učit se (či si opakovat / prohlubovat) cizí jazyky, vytáhni z knihovny / kup si knihu a čti po odpolednech / večerech. Kamarádky určitě nějaké jsou a nějaká si čas na kávu, zákusek, oběd najde. Hele život jde dál - lidé se scházejí, lidé se rozcházejí.
A v Praze? Hmm… tak to je docela sranda, ne? Tam je výběr… buď ráda, že nejsi z horní dolní v Orličkách, tam bys to měla poněkud náročnější, nemyslíš?
Hlavu vzhůru! Jsi dospělá! Hezký víkend!
@RacionalniMuz teda to jen tak krásně napsané a povzbudivé že jsi zvedl náladu i mě. Děkuji ![]()
Mně pomohli kdysi kamarádky, každý den jsem musela mít vymyšlený už od rána program, hlavně neležet celé dny doma a utápět se v tom. Začni dělat něco nového, já začala běhat, chodit na dlouhé procházky, cvičit podle videí na youtube.
Nejlepší lék je opravdu čas a probrečený noci k tomu bohužel taky patří. ![]()
33 je stále opravdu krásný věk.
@bacon88 píše:
@RacionalniMuz Děkuji Vám!
@LucEm píše:
@RacionalniMuz teda to jen tak krásně napsané a povzbudivé že jsi zvedl náladu i mě. Děkuji
Není zač holky!
A taky klidně, jak psala @mdragon - prostě mít natřískaný program a pak jen únavou padnout do postele. Je vážně jedno co budeš dělat, jen prostě nesedět / neležet a nemyslet na to „co by kdyby“, protože v tomto smyslu můžeš myslet třeba i na to, „že kdyby byly v prd.eli ryby, nemusely by být rybníky“.
Jak jsem psal - já třeba preferuji učení (vzdělávání) či čtení (beletrie, odborná literatura) - třeba když jsem byl v izolaci kvůli kovídku, vytáhnul jsem i stará skripta ze školy a prolítl zajímavá témata
A vytáhl z knihovny knihy, které si kupuji, ale nečtu, páč mám jen velký voči a málo času ![]()
Hele opravdu to nebyl jedinej chlap na světě, věř mi. Za pár týdnů, měsíců se tomu budeš smát, jak jsi zbytečně zoufala!
To bude dobrý, neboj
Za mě je určitě super začít zkoušet nové věci, obvolat kamarádky, které jsi dlouho neviděla, věnovat se pohybu, cvičení, pokud Tě to baví tak třeba něco nezvyklého vařit, upéct. Být v kontaktu s rodinou. Naopak s ex být v kontaktu co nejmíň, všude ho smazat, nesledovat…
@bacon88 píše:
Ahoj všem, jsem pár dnů po rozchodu a vůbec to nezvládám. I přes to, že to nebyl dokonalý vztah, který trval 2 a půl roku. Nejím, nespím, je mi špatně a bolí mě celý člověk. Vím, že to je asi normální, ale jak to překonat? Snažím se myslet pozitivně, ale nejde to. Příští týden bysme se měli sejít a promluvit si o všem, taky dořešit předání věcí atd. Kamarádů taky moc nemám, většinou ani nemají čas. Mně je 33 a mám pocit, že už nikoho nepotkám. Omlouvám se za sloh, potřebovala jsem se z toho vypsat. Kdyby se tu našel někdo z Prahy a chtěl se třeba více seznámit, budu ráda.
to chce čas. A jelikož píšeš, že to nebyl dokonalý vztah, tak to asi nebude trvat úplně dlouho…
snaž se si zaplnit volný čas. Začni běhat (za mě top relax) nebo chodit na procházky… v Praze je tolik možností, kam jít Bude to den ode dne lepší, občas si popláčeš a pak najednou zjistíš, že už jsi z toho venku…
a i přes odpor se zkus donutit něco jíst. To dělá hrozně moc. Zmizí takový ten pocit kocoviny v žaludku. ![]()
Můžeš mi zajet udělat vánoční úklid, to tě zaměstná a jediná tvoje myšlenka bude padnout do postele ![]()
Máte pravdu, na víkend jedu k rodičům, tak snad to pak bude o něco lepší. Jen teď je to pár dní a jak jsem vystresovaná, bolí mě celý člověk a momentálně se na cvičení necítím. Děti jsme neměli. Není to můj první rozchod, proto nechápu, že to tak moc přožívám.
Nelež doma a něco dělej, nejlepší rada.
Nacpi ti program tím vším, co si třeba kvůli tomu chlapovi ani nestíhala.
Já si první měsíc od rozchodu vyvařovala zeleninová jídla nebo si zdobila studené talíře, koukala na oblíbené filmy, poslouchala na plný pecky muziku, co mám ráda a on nemusel, lítala po kámoškách, po kafíčkách, po hospodách, po diskotékách.
Dost času mi zabralo i vybavování nového bydlení.
Měla jsem jednu kamarádku, mladší, takový divoký torpédo, tý když sem zavolala i v jedenáct večer, tak někde byla, takže když na mě padl splín, tak sem jela za ní, nebo s ní někam do davu.
Jéééé, to byla paráda
![]()
Zažila jsem taky pár rozchodů, ale jeden byl bolestivý velice, nebo spíš odloučení od muže, se kterým jsem sice něco měla, ale nemiloval mě a já jeho naprosto šíleně, ale rozumově jsme věděla, že to musím skončit - kvůli sobě. Už to mám emočně vyřešené, ale stále to ve mně rezonuje a bude asi do konce života, jelikož to byl jeden z životních impulsů, které mě naučili nahlížet na život trochu jinak. Ten rozchod byl k zbláznění a první dny, kdy mi to došlo, jak je to celý v háji, tak jsem ležela jen v posteli a měla jsem všechny známky deprese (a to jsem jinak docela dost vyrovnaný člověk), ležela jsem jen v posteli, bylo mi neskutečně zle i fyzicky, nejedla jsem a ani jsem se nešla umýt a jediné, co mě zachránilo, byl můj pes, který prostě musel jít ven. Nikdy před tím a nikdy potom jsme to už naštěstí nezažila, ale naprosto plně si uvědomuji, jak to musí být pro lidi s častými psychickými potížemi problematické…
Nicméně k tématu - po týdnu v tomto stavu jsme si uvědomila, že musím začít žít.
1. Takže první bylo - přestříhat jakékoli styky alespoň na čas - nevídat se, nekontaktovat se, úplná blokace na sociálních sítích.
2. Pak si musíš uvědomit, že tu bolest neupozadíš, musíš jí vědomě prožít, asi tak jako když ti někdo umře. Je to vlastěn jakási energie, kterou je dobrý vzít a do něčeho investovat. já třeba začala tvořit, malovat, a do toho jsem dobrovolničila. Strašně mě to ventilovalo a tu lásku, kterou jsem nemohla věnovat jemu, jsem se snažila rozsévat po okolí. Naplňovalo mě to.
3. Přijmi fakt, že to může bolet ještě dlouho, přijmi tu bolest jako součást svého já, ale nedovol si se v tom utápět, nebo ne aspoň dlouhodobě. Víš, tyhlety porozchodový fáze jsou strašně důležitá období a pokud se tomu otevřeš, může to být velice podnětný a důležitý proces transformace.
4. Nemyslet na to, jestli ještě někdy někoho seženeš, jelikož je jasný, že časem jo, ale to teď není podstatný. Musíš léčit tu otevřenou ránu na srdci stejně jako by jsi jí měla na noze, prostě je čas na to se o sebe starat, hýčkat se, dělat si drobné radosti - ne aby ses psychicky šidila a nacházela si náhradu za ex, ale aby sis opět našla cestu sama k sobě, k vlastní sebelásce. Jelikož ty bez toho chlapa dokážeš žít, vlastně si musíš uvědomit, že sama se narodíš a sama i umřeš a dobrej partner je jen životní benefit a vaše cesty se můžou kdykoli rozejít, jelikož on je svobodná osoba stejně jako ty…jen to teď nevidíš. Je to tvrdé říct, ale je to tak. Musíš ho sama v sobě nechat odejít, ale já vím, je to strašně těžké. Ale až mu sama v sobě „dovolíš“ žít si jeho vlastní život bez Tebe a sobě bez něj, strašně se Ti uleví.
Příspěvek upraven 03.12.21 v 13:21
@mývalova žena Moc děkuji za příspěvek! Ty stavy, jaké popisuješ, že je i problém se jít umýt, ty mám bohužel taky, ne, že bych se nemyla, ale dělám to s odporem. Se vším, co píšeš, souhlasím. Já nevím, zda mě ex miloval, ale já jeho taky strašně moc, i přesto, že jsem v tom vztahu dávala více já a nepřijímala jsem. Koupit kytku byl problém, říkala jsem si o ní, však jsem ho rok a půl stříhala, ač nejsem kadeřnice. Ale měla jsem ho ráda, tak jsem to podstupovala. Když jsem řekla něco, co se mu nelíbilo, několik dnů i týdnů se mnou nemluvil. Já se vždy doprošovala a omlouvala, on nikdy. Za vše jsem vždy mohla já a já tomu pak už začala i věřit. Ale odejít jsem nedokázala. Bohužel i teď se ponižuji a kolikrát mu napíšu. A vím, že si to musím odžít a tohle blbý období překonat…
@bacon88 píše:
@mývalova žena Moc děkuji za příspěvek! Ty stavy, jaké popisuješ, že je i problém se jít umýt, ty mám bohužel taky, ne, že bych se nemyla, ale dělám to s odporem. Se vším, co píšeš, souhlasím. Já nevím, zda mě ex miloval, ale já jeho taky strašně moc, i přesto, že jsem v tom vztahu dávala více já a nepřijímala jsem. Koupit kytku byl problém, říkala jsem si o ní, však jsem ho rok a půl stříhala, ač nejsem kadeřnice. Ale měla jsem ho ráda, tak jsem to podstupovala. Když jsem řekla něco, co se mu nelíbilo, několik dnů i týdnů se mnou nemluvil. Já se vždy doprošovala a omlouvala, on nikdy. Za vše jsem vždy mohla já a já tomu pak už začala i věřit. Ale odejít jsem nedokázala. Bohužel i teď se ponižuji a kolikrát mu napíšu. A vím, že si to musím odžít a tohle blbý období překonat…
Hele ten recept, co jsem Ti poslala, fakt funguje a opravdu nejen mě. Je to trochu duševní růst, je to cesta sama k sobě, nejvíce fakt pomáhá rozsévat tu lásku jinde a pak přijímat její odezvy, to pak nahrává sebelásce. Musíš se začít mít ráda, jelikož to z toho, co popisuješ, je prostě jasný, že máš sama se sebou nevyřešený vztah. Nevážíš si sama sebe. JÁ mám velkou výhodu, že jsem k těmhle věcem byla vedená z domova a proto jsem i v té emoční smršti, do které jsem se také zamotala a nedokázala jsem odejít na tlesknutí, nakonec odejít dokázala, jelikož on by v našem setkávání pokračoval, ale pouze by bral, nic nenabízel. A já jsme se v tu chvíli zjistila, co to je bezpodmínečná láska, věděla jsem, že ho budu milovat i s tím, jaký je a jak to se mnou má, ale že to prostě není život pro mě (to je právě ta sebeláska). Že já se toho budu prostě účastnit ještě nějakou dobu citově, ale rozhodně už ne fyzicky, jelikož těch pár hodin jeho náklonnosti, kdy si na mě jakože udělal čas, nestálo za to další x-týdenní léčení vlastní duše. A opravdu. Další muž, který přišel o něm, z toho vlastně těží. Mám ho ráda takového, jakého jsem si ho našla, samozřejmě když je problém v komunikaci, vzájemném chování, tak si to vyříkáme, ale už vím, že jsou, které na něm musím brát, jak jsou, i když mě rozčilují. Miluji jeho přítomnost, cítím, že jsme já ta jediná, ale také vím, že může kdykoli odejít a já to budu muset v tu chíli respektovat, majetek nemajetek, děti neděti. (Doufám, že se to nestane
) A že si zas budu v daném případě muset opět hledat cestu sama k sobě, jelikož opravdickým parťákem na celý život jsme doopravdy jen my sami sobě.
Když rozchod prožiješ vědomě, tak čas opravdu vše vyléčí. Ale nezahladí, stále to bude součást Tebe, ale to musíš přijmout. JÁ když dotyčného teď jednou za čas potkám, tak mi není lhostejný. Ale už to není láska, není to doufání, že mě někam pozve, že se mně dotkne. Neumím to popsat. Už v tomhle směru jde mozek ruku v ruce se srdcem a shodují se, že tohle není muž pro mě (a mozek dřív říkal ne, ale srdce křičelo anooo). A hlavně už vím, kde je moje místo a co je pro mě dobré a jsem neskutečně vděčná životu, že jsem ho mohla potkat a že jsem se mohla tolika věcem naučit, i když to nebylo jednoduché..