Separační úzkost - 20m

Ahoj, chci se zeptat, jestli nemáte některá stejnou zkušenost, případně nedokážete poradit, co teď:

dceři je 20m, povahově vždycky byla spíš neohrožená, nezávislá, pohodová. V parku se vždy rozběhla do dálky, mámu nechala daleko za sebou.

Z příbuzných neměla ráda jednu babičku, ale nikdy neplakala, nevyváděla, jen se s ní necítila dobře a stranila se jí. Důvody byly jasné, s tou babičkou si nerozumí i jiné malé děti, byť je jinak hodná a zlatá a snaží se.

Tento víkend se situace úplně vyhrotila - na rodinné oslavě, kde se i přespávalo, bylo 12 dospělých a 2 další menší děti. První den se dcera bála, držela se u mě. Čekala jsem, že se to zlepší. Druhý den bylo hůř, pořád jsem ji měla na klíně, visela mi na noze, nehnula se na krok. Na snahu okolí nereagovala, jen se ke mně tiskla. Třetí den už byl totálně špatný, nedokázala se ani podívat do místnosti, jen se tiskla, žmoulala mi tričko a byla hrozně „malá“. Když jsem ji odvedla do soukromí pokoje, ožila, hrála si, povídala. Ale jinak děs. Odmítá i svého tatínka, nepláče, ale stále si mě hlídá, natahuje se ke mně. Před ním se chová jako kdyby stydlivě, klopí oči apod.

Po víkednu při odpolední procházce nedokázala přijmout ani naší kamarádku, kterou jindy miluje a hrají si - opět brekot, šplhání po noze, hysterie, tisknutí s mámě. Takhle by vydržela hodiny, v přítomnosti cizích lidí - přitom cizích - tím myslím rodiny, kamarádky… hodiny mi sedí na klíně, pohled stranou, žmoulá oblečení, nemluví, nereaguje

je to normální? Co s tím můžu dělat? Nemám se znepokojovat? V okolí jsem takhle extrémní reakci asi nezažila. Za 3 týdny letíme k moři, s „tou“ babičkou a dědou - děsí mě představa, že to nepřejde a že po celouo dobu budu mít dítě na rukou. Díky všem za rady