Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Vím, že to bude těžké…ale zkus si jich tolik nevšímat…prostě to ignoruj, na některé děti to funguje…
Nedělali jsme si 3 děti
Máme 2, školáky, oba plný úvazek a mám toho až do pr… Mladší nás z choutek na 3 vyléčila dokonale
ta vydá za 2 kluky
Dneska vstávala v 6 do družiny a ještě teď tu řádí v herně, ujde na výletě 15,20 km bez problémů z toho polovinu během…doma bylo největší psycho když kvůli rýmě a kašli nesměla do školky, to lezla po stropě a houpala se na lustru, obrazně řečeno. Po gauči skákala doopravdy, divím se, že ten ještě drží pohromadě. Má 3 kroužky týdně, ale pořád ještě je to přece jen holka a občas vydrží u nějakého toho kreslení a tvoření, nebo ji brácha učí hry na PC, ten je teda klidnější, ale taky má spoustu zájmů…pusu nezavře od rána do večera, zakladatelko ty máš jen kluky nebo i nějakou holčičku? Ona je to pak jiná dynamika, když je tam ta převaha testosteronu…
Nakoupila bych jim nějakou elektroniku. Dcera si s hračkami taky nikdy nehrála a to jich má plný pokoj a když byla nemocná, bylo to s ní o život. Taky běhala skoro až po stropě. Pak dostala tablet a od té doby je doma někdy i klid. Lepší než ritalin. ![]()
@Anonymní píše: Více
Věřím, že je toho hodně, ale co je naopak nechat prostě být. Ne jim jen vymyslet program, ale nechat je. Vybijí energii a když uvidí, že nemají diváky k divadlu, třeba je to zklidní. Pro děti je nevic cool právě ta pozornost, kdy za nima pořád někdo bwha a oni z toho mají akorát srandu ![]()
Nám se osvědčuje děti hodně dělit. Nemáme tedy takovou rodinnou konstelaci jako vy, naše děti jsou parta a většinou si hrají dohromady. V současnosti s nimi není práce téměř žádná. Nicméně když menší děti byly malé a větší děti už měly jiné potřeby, tak jsme si je s manželem maximálně dělili. Když přišel z práce, automaticky čapnul jednu dvojici a já si nechala tu druhou. Bylo fajn vědět, kdo má koho na starosti. Dělili jsme je doma i na výletech podle jejich potřeb. Postupně jak menší dorostly a dostaly rozum, už to nebylo potřeba. Jak to u vás vypadá, když jeden z té trojice je jinde? Je to lepší? Kdo se spolu snese nejlépe?
Taky mám tři, 5-9 let a je to u nás to samé v bledě modrém. Holky ječí, tahají se za vlasy, fakt se řežou plnou silou a kopnou se, jen jde druhá kolem. Pak zase jindy jsou zlatíčka, co si tiše hrají s legem, počítačovou hru, poslouchají písničky.. Osvědčilo se nám pobyt venku, nechat pořádně vyběhat, půl dne sportu (rekreačně cokoliv, závodně dělají jeden bojový sport) a doma je klid. Nejhorší jsou nemocné, znuděné, zpruzené, to pak prudí až než vybuchneme.
Vlastně taky jedna zkušenost - když to jde, bereme si já nebo manžel na pár hodin jen jedno dítě na individuální aktivitu. To zase občas potřebují mít rodiče jen samy pro sebe, bez konkurence sourozenců.
Má každé dítě vlastní pokoj? Aby měli soukromí a možnost od ostatních někam utéct?
Mame tri a bylo to to same. A porad do jiste miry je (nejstarsi tahne na 13
) a hlavne teda logisticky… Aktivita jen s jednim nam v mladsim veku nikdy moc nefungovala, chlap moc nechtel a navic jsou na sebe hodne napojene, sice divoka smecka, ale miluji se. Ted uz lepsi, ale stejne se pak celou aktivitu tesi na sourozence
, samozrejme aby se hned ve dverich zacali provokovat, postuchovat a prudit
.
@Tayen píše: Více
U nas jo, chlap se tam u nich v pokojich schovava, chodej tam max spat, jinak vsichni navaleni v obyvaku, nechteji pry byt sami
.
@Hobitka píše: Více
U nás, kdo chce být v obýváku, musí se slušně chovat. Kdo chce prudit, jde do svého pokoje.
Máme 3 kousky. Na mě bohužel extrémně moc. V institucích je na ně samá chvála, ale doma…já to prostě nedávám. Pořád všichni 3 v sobě, pořád se ječí, prudí, dělá bordel. Jsem ještě s 3. dítětem doma, od září půjde do školky. Co si budeme povídat, mám v zadku vrtuli. Jedu od rána do noci, stejně to není dost. S manželem si nemůžeme ani větu říct v klidu, natožpak cokoliv dělat v pohodě, pořád se vše točí kolem dětí. I když se jim člověk věnuje, stejně to bude pořád jedno z nich schválně bojkotovat, i když vařím a zapojuji je (a nadelaji bordel jak 10), stejně něco špatně. Neznam vteřinu, že by si normálně hráli. Vyženu je ven a jekot, jakoby je někdo vraždil, tahání za vlasy, kopání, to je prostě pořád dokola.
Hraček si vůbec nevšímají. Jediná hra je házet po sobě věci, mlátit se, shazovat se z postelí, zpívat aby to druhému vadilo. Já se nemůžu ani otočit, aby zas něco neprovokovali. Dělají sport, mají zápasy a další kroužky, denně chodíme ven, vyražíme s nimi na výlety, mají podle mě pozornosti, kolik my jsme neměli za celé dětství. Ale stejně porad budou jenom prudit. Já už prostě nevím. Nezvládám takhle žít, denně mě bolí hlava, jsem úplně vyšťavená. A to se s manželem snažíme nějak střídat v koníčkách, ale stejně se člověk vrací do toho samého šílenství. Občas nám pomůže jen jedna babička, ta je na každou činnost uplácí, aby spolupracovali. To přece taky nejde donekonečna, mě stejně ani neposlechnou. Jak jste přežili takovouhle rodinnou konstalaci a nezbláznili se z toho? 