Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
9 let od smrti dědečka a pořád na něj musím myslet
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.8.25 20:38
Jako dilina nezníš, já myslím, že tvoje vnímání situace je do jisté míry přirozené, avšak 9 let od úmrtí je dlouhá doba, za kterou by bolest už měla otupět. Bolest ze ztráty nemusí zmizet a většinou nezmizí, ale měla by se zmírnit. Na tvém místě bych se obrátila na psychologickou poradnu, kde by tě nasměrovali, jak s touto situací pracovat. Přeji sílu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.8.25 20:59
Mně umřel prastrýc. V dětství se o nás s bráchou staral, jezdili jsme na chatu aj. Doteď nezapomenu, jak mě učil hodiny. Pak vztah polevil, už jsme byli s bráchou starší a nebylo potřeba tak častého hlídání. Pak umřel a mě moc mrzelo, že ten kontakt polevil. Opravdu jsem na to myslela pomalu každý den. Až mě jednou v noci „navštívil“. Říkal ať se netrapim, že mu je teď dobře a svými myšlenkami ho tahnu zpátky. Věřím tomu, že to byl on a pomohlo mi to. Vzpomenu si, ale v dobrém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.8.25 21:58
@Anonymní píše: Více
je to smutné, objednej se k psycholoogovi, to sama nezvládneš,
a jak tajíš, že chodíš obden na hřbitov?
a jakou smuteční řeč, kde o tobě dědeček mluví? to mě teda úplně vyděsilo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.8.25 22:52
@Anonymní píše: Více
A to vadi chodit obden na hrbitov? Ja tam chodim 2× za mesic, nekdy i casteji. Mam ta pohrbene lidi co jsem mela moc rada a vubec by me nenapadlo resit, ze je to divne.
- Citovat
- Upravit
19.8.25 04:18
@Anonymní píše: Více
Tak je lepší ten čas věnovat svému životu a živým než mrtvým.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.25 07:36
Tak hodně lidí chodí často na hřbitov. To ani nemusí tajit, není na tom nic divného.
Osobně bych tohle trauma z jeho smrti zpracovala s psychologem. Pravděpodobně máš z jeho smrti úzkost nebo jsi v tom nějak zacyklená a už to to omezuje tvůj vlastní život. Myslím si, že po něm netruchlíš, spíš sis z toho toho vytvořila nějaký zvyk kterého se teď nemůžeš upustit i když už tě to ničí. Já jsem si takhle dokázala vyčítat jednu chybu v životě. A čím víc jsem nad tím myslela, tím častěji mě to přepadalo až jsem měla pocit, že si díky tomu ani nezasloužím už žít. Byla to první věc která mě dostala až na terapii. A po pár sezeních jsem to úplně vypustila, smířila se s věcmi co se staly, co už nejdou ovlivnit a přestala žít v minulosti. Protože když žijeme v minulosti, tak nám utíká přítomnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.8.25 09:13
@stinga Říkám že jdu třeba do krámu a stavím se tam po cestě nebo Různé výmluvy vždycky to jde. On měl smuteční Řeč napsanou co si přál aby se přečetla bylo mi tehdy 14 let a měla jsem ji číst já. bylo to poslední přání tak jsem to udělala a úplně mě to zničilo psalo se tam o věcech co cítil, prostě blbost nechat to číst dítě
@Pajjjina myslím že máte asi pravdu
Všem děkuju za rady a podporu moc si toho vážím 
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
19.8.25 10:56
Zakladatelko je vidět, že to nemáš ještě zpracované. Po tvém posledním příspěvku bych řekla, že nejde o truchlení ale následky traumatu, které ti dědečkova smrt a následný pohřeb způsobil. Podle mě si ve čtrnácti vůbec nebyla zralá na to aby si četla smuteční řeč a ještě ke všemu směřovanou ke tvé osobě.
Ano dědeček tě dozajista velmi miloval. Ale toto jeho poslední přání ti poradně naložilo.
Chodit obden na hřbitov je po tolika letech opravdu moc. A tím, že to tajíš je jasné, že stejný názor bude mít i tvé okolí.
Také se přikláním k nějakým terapiím aby si dokázala jít dál. Jsi mladá a máš žít! Na dědečka s láskou vzpomínat, ale nemůže ti to takto narušovat tvůj každodenní život. Z tohoto se sama nedostaneš a budeš potřebovat pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.25 11:08
Měla jsem to podobně – když mi umřel strýc, byla jsem na něj hodně navázaná a pořád jsem si přehrávala v hlavě, co by řekl nebo co by udělal. Fotky jsem nedokázala dlouho ani vidět, hned mě to dostalo. Taky jsem za ním chodila povídat na hřbitov a říkala si, jestli už to není moc. Ale zjistila jsem, že je to prostě můj způsob, jak tu bolest zvládnout.
9 let mi přijde hodně, ale tak každý se s tím vyrovnáme jinak. Určitě si najdi terapeuta, uleví se ti – nemusíš to nosit všechno sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.8.25 11:19
Mně takto chybí mamka už sedm let. Zrovna zítra má smutné výročí. Povídám si s ní večer před usnutím a vzpomínám, jaké hezké věci jsme spolu zažily. Docela často. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj je mi to blbé, už je to pomalu 9 let co zemřel a pořád na něj musím myslet. Byla jsem u něj od malička skoro pořád a prostě jsem ho měla ráda víc než kohokoliv jiného. Furt si říkám kdyby to viděl co by řekl co by dělal prostě v každé situaci. Co by řekl na moje děti. Chodím Ob den na hřbitov si povídat. Přijdu si jako blázen. Nemůžu ani vidět fotografie z dětství to mě dostane úplně. Jsem s toho úplně hotová. Je to normální? Přejde to někdy? Máte nějaké rady jak si pomoci.? Vím že ho mám nechat v klidu, ale jak? Neustále slyším v hlavě smuteční řeč kde o mě mluví. Prosím anonymní nechci být za fnuknu je mi to moc trapné a snažím se to ukrývat protože ostatní úmrtí v rodině mě skoro vůbec netrápí je mi to líto ale vím že to tak je
Zním jako dilina omlouvám se