Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Napadá mne třeba společný sport - lezecká stěna nebo třeba kolo
jinak v tomhle věku asi nic moc víc, no
ještě si s nim můžeš zahrát tu video hru - třeba i zatímco je u otce - online ![]()
Možná vycítil, že je na druhé koleji, protože většina pozornosti a zájmu, je směrována k jeho mladšímu sourozenci…
Ještě navíc, když jsi k němu mnohem přísnější, než jeho otec.
To se pak nemůžeš divit, protože děti v tomto věku nejsou ještě schopné správně vyhodnotit, co je pro ně z pohledu rodičovské výchovy vhodné a co může být jen pouhou manipulací. ![]()
Chápu, že tě to trápí, ale zkuste si o tom spolu promluvit, proč se tak děje a co by si přál. Věřím, že k sobě najdete zase společnou cestu. ![]()
Příspěvek upraven 06.03.25 v 22:16
@Kelsey1 píše: Více
Odešla jsem já, protože jeho táta mi sprostě nadával a napadal mě i před synem.
Je normální, že vás to bolí. Ale není v silách rodiče puberťáka ovládat. On teď prostě dělá to, co je pro něj v danou chvíli pohodlné. To neznamená, že se k vám jednou nevrátí víc.
Možná je to teď těžké, ale zkuste se ho nenuceně zeptat, jak to má. Co se mu u táty líbí, proč se mu u vás nechce být víc, co by si třeba přál jinak. Hoavne v klidu, bez scén a citového vydírání.
Zkusila bych mu navrhnout, jestli by s vámi nechtěl podniknout něco, co ho baví. Třeba jen večer film, oblíbené jídlo, do kina, něco, co má rád. Ale spíš než „musíš přijít“, zkuste „bylo by fajn tě zase vidět, ráda bych s tebou něco podnikla“. Hledat momenty, které budou pro něj lákavé.
Za me, tuplem u stridavky, je nejdulezitejsi komunikace mezi rodiči.
Tedy probrat s tatou, jestli si myslí, ze je pro syna vhodné, aby cele dny lezel u počítače. Nastavit nějaká společná pravidla, kompromisy.
Muj syn je ve stridavce (respektive ve společné, stridame se po týdnu) a chce byt radsi u nas. Predevsim ale proto, ze u taty ma vic práce. Je to o pohodlnosti, nikoliv o tom, koho ma radši…
My trvame na stejnem rozložení, cas od casu si zavolame, resime jak u nas, jak u nich, snazime se to rovnat, aby to bylo na obou stranach +- stejné. Aby syn nevymýšlel blbosti.
Příspěvek upraven 06.03.25 v 22:23
@Černá Madonna píše: Více
Dělala jsem vše proto, aby na druhé koleji nikdy nebyl a necítil se odstrčený. Jsem přísnější, chci po něm, aby se učil a měl vzdělání, aby neměl nepořádek v pokoji ( tím myslím talíře, skleničky atd ). Snažím se mu vše vysvětlovat, ale marná snaha.
@Yasmen píše: Více
Bohužel nemusí výšky a na kole už také moc nejezdí, spíš na koloběžce.
Ráda bych si s ním zahrála, ale hrají nějakou hru s kámošema a tam mě asi nepřibere, zkusím se s ním domluvit.
@Anonymní píše: Více
Jsem si to myslela. Otázka je, jestli syn ví, že otec nadával, proč jsi odešla. Myslím si, že nemusí znát pravdu. Máme v okolí rodinu, kdy matka odešla od rodiny za chlapem jiným. Děcka to nesou špatně. Starší už se s ní baví. I za ní jde. Mladší ani slovo a nebude v její přítomnosti. Prostě nedokáže odpustit. Stalo se to teda v nejblbější dobu v pubertě. Kdy je dítě mnohem citlivější. Matka pro ně odchodem neexistuje.
@Andrea MP píše: Více
Na to jsem se ho ptala a odpověď byla, že tam má víc volnosti, že může být dlouho do rána na počítači. Dřív jsme spolu do kina chodili. Zkusím se s ním zase domluvit a něco vymyslet, ale mám obavy, že dá přednost PC.
@Kelsey1 píše: Více
Syn to ví, často byl u toho a pamatuje si to.
Vždy z toho byl chudák strašně rozhozený, bál se a já jsem nechtěla, aby v tom žil.
@Anonymní píše: Více
Tak tomu rozumím…
Taky mám syna a někdy je opravdu těžké, to všechno ustát.
Je pravda, že určitá přísnost být musí. O tom žádná, jinak by nám děti skákaly skoro po hlavě. ![]()
Ale, zase na druhou stranu, nic se nemá přehánět, protože oni přitom všem, potřebuji cítit i takové to rodičovské porozumění a spřízněnou duši, která se dokáže do nich vcítit, aby jim pak mohla být kdykoliv „ve stavu nouze“, nápomocná. ![]()
@Mar__tanka1983 píše: Více
S tatou jsem to řešila mnohokrát, vždy to chvilku fungovalo, ale pak ho zase nechal a nechává.
@Černá Madonna píše: Více
Je to zvláštní. Když přijede, tak je úplně v pohodě, povídáme si, zajdeme si společně na oběd. Ale pak odjede a je to jako bychom neexistovali. Když mu volám, tak na mě nemá čas a když se ho zeptám, kdy zase přijede, odpoví, že neví. Říkám si, že je to opravdu jen tím věkem a pubertou. Ale moc mě to trápí.
Dobrý den, jdu si pro radu. Mám 15 letého syna ve střídavé péči, bez soudu. Poslední dva roky tráví čas převážně u otce. Za námi přijede minimálně. Má tam volnější režim a může být celý den na PC, nemusí se učit a nemá žádné povinnosti. U nás má ještě mladšího brášku, který ho zbožňuje a s partnerem si rozumí. Chodí do školy v místě našeho bydliště, ale i přes to dojíždí. Mrzí mě to, že u nás nebývá a taky se sám od sebe neozývá. Od mala jsem ho brala na dovolené, na výlety, máme spolu spoustu zážitků ( bez otce, nikdy nechtěl jet). Ráda bych ho tady měla častěji, jako to bylo dřív. Moc mě to trápí, co mám dělat?