Tříletá neposlechne

@kocourGarfield píše:
@Šmoulice já bych dítě na odrazedle prostě u silnice nepustila, protože neposlouchalo a není na něj spolehnutí. Prostě by u silnice slezlo a klidně s řezem šlo pěšky.
A to klidně opakovaně.„Nezastavit na odrážedle, tak jí tu prd.el zmaluju ještě na místě.“ Úplně nezní, že jsi mu dala jednu výchovnou na zadek, ale beru, že tuto cestu někdo volí.

A mas nebo mela jsi vzpurne 3lete dite? 3lete dite, ktere se tesi, az mamu zase u silnice vynervuje, si tuhle zabavu nenecha dobrovolne vzit. Pred silnici sice muzes zabavit odrazedlo, ale dite zacne rvat, valet se po zemi a odmitat jit dal. Na tohle funguji jedine dve veci - odnest zmitajici se dite a odrazedlo a potrestat zakazem neceho opravdu zadaneho nebo dat par na zadek. Domluvy bez trestu jsou uplne k nicemu. Ono i ten trest neznamena, ze to priste neudela, ale postupne se chovani upravi.

@Anonymní píše:
Máme tříletou temperamentní dcerku. Je velice chytrá a zvídavá, ale od mala musí vše „sama“. Začala s tím nějak po prvním roce a když se někde něco děje bez ní, vždy byly a dodnes jsou scény. Na jednu stranu mám radost, že je šikovná a zdravá. To ano. Ale ona musí mít vše podle sebe a zkrátka je to malé dítě, takže to tak prostě být nemůže, kolikrát. Včera naposledy scéna, že nemůže se mnou vařit, já jsem spěchala a šlo jen o zahuštění omáčky a uvaření rýže - ví, že s horkými věcmi mi pomáhat nesmí. Stejně ale ječela. Jak není podle ní, je zle. Když něco chceme, neposlechne absolutně. Jede si podle svého. Naposledy mi odjela na odrážedle, což nikdy nedělá, prý už se naučila zastavit na konci chodníku, což je pravda, bylo to ale u hlavní silnice a já se málem po… strachy, než jsem jí doběhla. Takže odrážedlo šlo do ruky a ona plačící za druhou ruku. Argumentuje zdatně, kolikrát si říkám, jestli bych jí neměla nechat víc volnosti, ale přeci jen jsou jí 3. Doma nás neustále organizuje, i když bych řekla, že jsme celkem přísní. Nás to neskutečně unavuje. Hlavně se bojím, že bude mít i problémy v kolektivu, protože organizuje i děti. Já když jsem u toho, snažím se jí krotit a vysvětlovat, že musí těm dětem dát taky prostor, ale nechápe to. Všechno si dělá po svém, dává nám milion úkolů, pořád aby kolem ní někdo běhal a plnil její potřeby (příklady: chci napít, ale já si vyndám hrnek a naleju vodu, zvedni mě/ namaluj mi tady sluníčko a tady mráček - tos namalovala špatně!!! Tady tím to musí být!/ A letí otočit miminko, které se ještě samo netočí…to vše v jedné minutě. Nevím, kde mi hlava stojí  ).

Máte někdo taky takové umíněné dítě? Jak s ním zacházíte? Aby taky někdy poslechlo ono vás a přestalo organizovat?

Prosím anonym, nechci, aby se vědělo, co doma musíme taky řešit

Mas naprosto normalni dite. Vic bych se znepokojovala, kdyz by nechtela delat vse sama. Normalni vyvojove obdobi. Zrovna tak s poslouchanim. Mne syn ujizdel taky a nikdy jsem ho nenechala. Tam, kde jela auta, musel tesne vedle me a kdykoliv vystrelil dal, vedel, ze ho pridrzim za kapucu a ma smulu. Chodili jsme ale na cyklostezku, kde vedel, ze ho necham zit, tak to brzy pochopil a bylo.

Teda s michanim. horkych veci to trochu hrotis. Uz rocni mi pomahal michat u hrnce (mela jsem. ohradku na plotnu).

Omlouvám se, že jsem nebyla v diskuzi, musela jsem se odpojit. Tak tedy hromadně: na zadek dostala nesčetněkrát. Výsledek=0. Začala jsem pracovat se sebou a už ji nebiju, proto jsem to s odrážedlem vyřešila sebráním a vysvětlením, že mám strach a že jsme se domluvily, že zastaví nejen na konci každého chodníku, ale i na zavolání. Krásně to dodržovala, až do chvíle, kdy se rozhodla, že pojede napřed a tak je to se vším. Má perfektní porozumění, ale nechápe, proč po ní chceme věci nějak a vše musí být podle ní. Přitom ví, co po ní chceme, vysvětlujeme proč. Já už jsem z toho někdy tak vyhoukaná, že bych nejradši zařvala PROTOŽE JSEM TO ŘEKLA! Neustále otázky proč a proč a proč? Když řeknu, ať se oblékne, neudělá to. Ať si dojde na WC, nejde. Neustále dohady, vysvětlování. Naopak nám říká - až půjdeš do chodby a 3× se otočíš, tak to udělám. Většinou následuje můj křik, protože už mě to opravdu nebaví. To je u všeho. Ano, když mě organizuje, já to netoleruju. Když křičí, že jsem něco namalovala zle, řeknu jí, ať si to udělá tedy sama. Ona mě stále honí sem a tam. Vytahá vodovky, nechá si vše připravit, nechá si namalovat obrázek, udělá do něj 2 čáry a hned má na mě další úkol a požadavek. Od všeho odbíhá, vše je vytahané. Chce si nalít vodu, když je plný dřez nádobí, sedět na lince, když mám linku zrovna zaskládanou, podává mi drogerii, když dávám nákup do lednice, když vyndavám sušičku, pomáhá tak, že mi hází věci a nestíhám je ani roztřepat, natož poskládat. Neustále mluví, zpívá, křičí, běhá a cokoliv chci, tak neposlechne, prostě ne. Jsem už tak unavená, vnímám to tak, že narušuje celou domácnost. Posledním příkladem je- rozhodla se, že nám bude dělat kávu v kávovaru. To zahrnuje rozsypanou kávu na lince, vylitou vodu do prostoru kabelu, takže nutnost hned utřít, a scénu, že jí nejde zapnout tlačítko (vyžaduje sílu). A pokaždé, když se někdo hne do kuchyně, okamžitě je za námi a vyžaduje, že udělá tu kávu ona, jinak je scéna. A takových věcí je milion denně. V kolektivu je pokud vím oblíbená, ale bojím se, že je to otázka času. Na jednu stranu chci, aby byla průbojná, ale tohle už je skoro šikana. Ona to nemyslí zle, nechce nás naštvat nebo dělat naschvály, je prostě tak umíněná. Od mala byla taková. Plakala, pokud se nenosila, nespala, pokud nebyla na prsu, separační úzkost byla šílená. Nějak bych jí potřebovala umírnit, naučit, aby nás nepotřebovala neustále u všeho a aby nepotřebovala u všeho být. Zkrátka aby poslechla, když se jí řekne.

@Pamina píše:
Vím, že tady asi dostanu , ale musím to napsat:
Snažila jsem se se svými dětmi vycházet v klidu a vysvětlovat jim, co mohou, proč tohle ne, apod.
Když mi ale starší syn ujel na odrážedle k silnici (věděl, že nesmí, evidentně chtěl vyzkoušet, co se stane), prostě jsem ho na tom samém místě ohnula přes koleno a pár výchovných na zadek dostal. A světe div se, tím, že se jednalo o ojedinělou záležitost, účinek byl stoprocentní - okamžitě pochopil, že tak, jak on jednal přes zákaz, já jsem jednala, jak se normálně nechovám.
Musím dodat, že je to skoro 30 let zpět, dneska by mě někdo třeba osočil, že vztáhnout ruku na dítě je nepřípustné. Přesto si dodnes myslím, že je lepší přes oteplováky kluka rukou přetáhnout, než ho sbírat z asfaltu po sražení autem.
Nemám pocit, že by to na něm zanechalo jakékoli trauma či způsobilo, že by sám násilí používal jako prostředek k řešení problémů. Vztahy jsme měli, máme a snad i nadále budeme mít skvělé, synové vždy věděli a vědí, že je miluju.

Ale to byla tvoje chyba, ze ti malé dite ujelo na odrážele do silnice. Kdyby mi batole vjelo pod auto tak jsem naštvaná na osobu která ho v tu chvíli má na starost, ne na to dite. Takže o tom kdo mel být ohnuty pres koleno by se dalo polemizovat 

Normální tříleté dítě. Nech ji ať ti pomáhá a slev ze svých nároků. Ukaž jí jak se to dělá správně a uč ji to. Já mám kluky ( 3 A5 let ). Normálně mi dělají kafe z kávovaru. Umí to krásně, kdyžtak dopomůžu. Vaří se mnou víceméně pořád. Mají učící věže. Jako jo, ze začátku byl nepořádek. Ale oni se to naučili. Prádlo z pračky do sušičky dávají sami. Ven si to teda třídím sama. Prádlo pak uklízíme spolu. Já jim to rovném a kluci si to dávají do skříně sami. Mají na poličkách obrázky kam co patří. Já to po nich jen porovnám. No tak to není úhledně složené, ale to mi nevadí. Sami si vybírají oblečení. Špinavé dají do pračky. Tříletý se akorát teď začal sám oblékat. Netlačila jsem na něj. Narodil se nám třetí kousek a prostě tu nesamostatnost dělal i jako žárlení. Třeba chce, aby jsme s ním hodili na záchod. Teď to chce i starší - žárlí oba. To přejde. Jinak co se mi nelíbí, tak nastavuji pevné hranice. Násilí netřeba. Ale hlavně takto vychovávám od začátku. Teď ve třech letech už to skoro není třeba mi přijde. Vběhnutí do silnice si musíš ohlídat. To mi je schopný udělat i pětiletý, protože si to prostě neuvědomí. Houknu, zdůrazním, že toto už je totálně za hranou, vysvětlím co by se mohlo stát. Ale hlavně musím ty děti hlídat já. Ono jsou pořád ještě malý.

Jo komandovat občas zkouší, ale to mají smůlu

@Anonymní píše:
Omlouvám se, že jsem nebyla v diskuzi, musela jsem se odpojit. Tak tedy hromadně: na zadek dostala nesčetněkrát. Výsledek=0. Začala jsem pracovat se sebou a už ji nebiju, proto jsem to s odrážedlem vyřešila sebráním a vysvětlením, že mám strach a že jsme se domluvily, že zastaví nejen na konci každého chodníku, ale i na zavolání. Krásně to dodržovala, až do chvíle, kdy se rozhodla, že pojede napřed a tak je to se vším. Má perfektní porozumění, ale nechápe, proč po ní chceme věci nějak a vše musí být podle ní. Přitom ví, co po ní chceme, vysvětlujeme proč. Já už jsem z toho někdy tak vyhoukaná, že bych nejradši zařvala PROTOŽE JSEM TO ŘEKLA! Neustále otázky proč a proč a proč? Když řeknu, ať se oblékne, neudělá to. Ať si dojde na WC, nejde. Neustále dohady, vysvětlování. Naopak nám říká - až půjdeš do chodby a 3× se otočíš, tak to udělám. Většinou následuje můj křik, protože už mě to opravdu nebaví. To je u všeho. Ano, když mě organizuje, já to netoleruju. Když křičí, že jsem něco namalovala zle, řeknu jí, ať si to udělá tedy sama. Ona mě stále honí sem a tam. Vytahá vodovky, nechá si vše připravit, nechá si namalovat obrázek, udělá do něj 2 čáry a hned má na mě další úkol a požadavek. Od všeho odbíhá, vše je vytahané. Chce si nalít vodu, když je plný dřez nádobí, sedět na lince, když mám linku zrovna zaskládanou, podává mi drogerii, když dávám nákup do lednice, když vyndavám sušičku, pomáhá tak, že mi hází věci a nestíhám je ani roztřepat, natož poskládat. Neustále mluví, zpívá, křičí, běhá a cokoliv chci, tak neposlechne, prostě ne. Jsem už tak unavená, vnímám to tak, že narušuje celou domácnost. Posledním příkladem je- rozhodla se, že nám bude dělat kávu v kávovaru. To zahrnuje rozsypanou kávu na lince, vylitou vodu do prostoru kabelu, takže nutnost hned utřít, a scénu, že jí nejde zapnout tlačítko (vyžaduje sílu). A pokaždé, když se někdo hne do kuchyně, okamžitě je za námi a vyžaduje, že udělá tu kávu ona, jinak je scéna. A takových věcí je milion denně. V kolektivu je pokud vím oblíbená, ale bojím se, že je to otázka času. Na jednu stranu chci, aby byla průbojná, ale tohle už je skoro šikana. Ona to nemyslí zle, nechce nás naštvat nebo dělat naschvály, je prostě tak umíněná. Od mala byla taková. Plakala, pokud se nenosila, nespala, pokud nebyla na prsu, separační úzkost byla šílená. Nějak bych jí potřebovala umírnit, naučit, aby nás nepotřebovala neustále u všeho a aby nepotřebovala u všeho být. Zkrátka aby poslechla, když se jí řekne.

Věřím, že jsi z toho unavená, ale učila bych ji fungovat mezi lidmi a ne dělat si co se jí zachce.
Ať si věci chystá sama, vybalí vodovky, nabere vodu, vezme podložku/zástěrku/štětce. Obrázek ať maluje ona tobě. A pokud to po pěti minutách vzdá, tak ať si po sobě uklidí. Dokud nemá uklizeno, neodejde od činnosti a pod.
Stejně s kafem - chce dělat kafe? Ok, pokud rozsype kávu, tak ať to uklidí, pokud rozlije vodu, ať ji utře. Pokud ječí, že chce ona, upozornit, ať mluví normálním hlasem, že se domluvíte.
Nechce na záchod? Ať nejde. Vydírá, že až potom co něco uděláš ty? Ohraď se, ať nevydírá, že po ní chceš tu návštěvu záchoda, protože pak pojedete třeba hodinu autobusem a nebude kde, nebo nevím proč ji posíláš na záchod.
Když místo pomoci škodí - požádat ať to dělá tak, jak potřebuješ, pokud ti chce pomoct. Pokud ne, tak upozornit, že nepomáhá a ať to buď udělá celé podle sebe, anebo ať si jde po svém.
A je podle mně v pořádku i zařvat „protože jsem to řekla!“ nebo spíš, že už toho máš dnes plné zuby a to dohadování tě pořád nebaví a ať zařídí, že má uděláno to, co po ní v té chvíli požaduješ a poradí si s tím jak nejlíp umí.
Chápu, že to zní krutě, ale děti ty „hrany“ ještě obroušené nemají a je lepší, když některou zpětnou vazbu dostanou doma s láskou, kde jim je záhy „odpuštěno“ a dána šance zkusit to příště lépe, než jinde, kde jim na nich tolik nezáleží.