Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vyprávět svůj příběh by bylo asi na dlouho…ale chci se zeptat, zda jste někdy odešli ze vztahu, kde to vlastně celkem fungovalo? My jsme spolu 6 let, mně je 28 a jemu 32. Partner by už i bral děti a vše kolem, co to obnáší. Nebojím se, že bych se na něj nemohla spolehnout, je šikovný, chytrý, můžeme se spolu o ledasčem bavit a má mě opravdu rád, to vím. Problém je, že mě představa dětí, svatby apod. spíš děsí. Přijdu si vnitřně vyprahle a i když mi na něm hodně záleží, láska to asi není… a tak si říkám, je vůbec něco jako láska? Nebo každý vztah po čase ulpí v hnízdečku nějaké jistoty a na štěstí a přitažlivost se rezignuje? Nebo by to spravily děti? Abyste mě nechápali špatně, nechci zachraňovat vztah dětma, ale zamýšlím se nad tím, nakolik děti vztah změní, jestli se pak mění i priority nebo naopak to, co chybělo ve vztahu před dětma se ještě víc prohloubí. (A taky jestli pro vás bylo rozhodnutí mít děti spíš rozumové nebo jste to tak prostě cítili?)
Taky abych byla upřímná, se děsím toho, že budu ta osamělá třicítka co bloudí, naráží jen na nezodpovědné blbečky a dala by nevím co za takovýho muže, jako mám já…jenže co mám dělat, když mi prostě něco chybí a nedokážu to tam dostat? ![]()
Závěrem prosím, abyste si odpustili komentáře o pálení dobrého bydla apod.. nejsem naivka a už se tím trápím dost dlouho, díky
…i když mi na něm hodně záleží, láska to asi není…Máš pravdu, láska vypadá trochu jinak.Je to spíše kamarád s výhodami. Zřejmě máš strach, že už si nikoho k sobě nenajdeš, tak strváváš ve vztahu, kde tě děsí i řeči o svatbě. Záleží, co od vztahu očekáváš. Podvědomě asi cítíš, že ten vztah není to pravé ořechové, ale
bojíš se přiznat si to na rovinu. ![]()
No obávám se, že pokud si nejsi jistá, že je to z tvé strany láska, tak to asi láska nebude. Než jsem poznala manžela, tak jsem si u ostatních kluků taky říkala „tohle je ono?“ A na děti jsem se vůbec necítila. Pak jsem se seznámila s budoucím manželem a bylo to něco úplně jiného - věděla jsem, že to je člověk, se kterým chci být celý život, se kterým chci zestárnout a chci s ním mít děti. Rozhodnutí mít dítě zrovna s ním bylo rozhodně emocionální a ne rozumové. Jsme spolu už 19 let a cítím se s ním pořád stejně jako na začátku - pořád vím, že on je můj pravý, láska určitě nevyprchala a je pořád stejně intenzivní. Krize určitě taky byly (zrovna to narození dítěte, péče o mimčo a změna režimu rodiny je tvrdá zatěžkávací zkouška), ale zatím jsme je vždy společně překonali. A moc si toho všeho vážím, protože je mi jasné, že ne každý má v životě takové štěstí, aby svou druhou kartičku do pexesa našel
. Moc ti zakladatelko přeju, aby jsi toho pravého taky v životě našla.
Já se třeba nevdavala z lásky. A teď máme dvě děti a jsem šťastná. Láska není podmínkou štěstí
zní to, ze mas doma prima muže. Ale u mne příchod děti lásku nevyvolal, takže na to nesazej. Jestli hledas takovou tu silnou vášeň apod poohlidni se jinde. Ale abys pak skutečně nelitovala. U mne láska vždycky dopadla mizerne
Chlapu na svete je… Pokud nejsi stastna a zamilovana tak to uz lepsi nebude, nastoupi jeste vetsi stereotyp a ty jsi jeste celkem mlada tak se podle toho zarid ![]()
Píšeš hrozně neurčitě.
Ale jednu věc vím naprosto jistě. Štěstí jako pocit je jen tvůj pocit, s nikým ani ničím jiným to nespojuj. Dlouhodobě ti ho nepřinesou ani děti ani láska.
Každý vztah ulpí v jistotě, tedy ten dobrý. Ale ta jistota a ta absolutní důvěra by ve vztahu měla být tím pozitivem.
Proč ty to jako pozitivum nebereš?
A na přitažlivost se tedy nerezignuje, tak jako na začátku to většinou po letech opravdu není.
Vůbec nejsi konkrétní v tom, co ti vadí, takže se těžko odpovídá.
@uniq tak jiné přísloví: neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane - v tvém případě kopačky, až tomu tvýmu dojde s tebou trpělivost
![]()
@jaelisa píše:
Chlapu na svete je… Pokud nejsi stastna a zamilovana tak to uz lepsi nebude, nastoupi jeste vetsi stereotyp a ty jsi jeste celkem mlada tak se podle toho zarid
ano, prevítů je přehršel
Tak podle me deti nic nezachrani. Naopak bych rekla, ze deti jsou zkouskou vztahu. Protoze s prichodem mimina se vse meni a to i kdyz se snazite si nektere veci z bezdetneho zivota zachovat. A urcite je fajn mit sditetem spolehliveho chlapa. Nicmene ditetem bych to nelepila.
Díky za vaše komentáře.. ono když tu čtu ty různý jiný přísěvky, jako že někoho opustil přítel i v těhotenství, jinou zase bije, jinej se nezajímá apod., tak si říkám, že jsem na tom zlatě. Tím spíš mám pak výčitky, že to v srdci nedokážu ocenit…jde spíš o pocit, hlavou si můžu namlouvat cokoli stokrát… Pořád se hledám, nedovedu úplně říct, co bych teď chtěla a cítím se zodpovědná i za to, že mrhám přítelovým časem (jsem si vědoma, že přesně za tohle si na mě mnozí smslnou…ale kdo může říct, že si byl nebo je v každým ohledu ve svým životě vším jistej?).. Proto mě zajímalo, jestli se najdou spokojený páry i po letech nebo je to jen z romantických filmů ![]()
Já jsem fakt spokojená, ale jsem spokojená proto, že dokážu ocenit, co doma mám.
Pokud vůbec netušíš, co hledáš, tak si zajdi za poradcem. Sama.
Upřímně, když to nevíš ty sama, tak co máš jako sdělit příteli.
Protože o tom to je, ve vztahu bude plno chvílí, kdy to nebude ono, ale stačí troška rozumné konverzace a pokud to odpovídá společným představám alespoň zhruba, dá se na tom pracovat.
O tom to je. A jestli si myslíš, že To v srdci vydrží celý život bez zakolísání. Tak to nevydrží. Ale pokud věříš tomu, že máš doma důvěryhodného člověka, se kterým si máš co říct a se kterým máte podobné představy o životě, tak fakt stojí za to makat na tom.
Ty nevíš, co chceš, tak jak víš, že to není zrovna přítel, to mi řekni.
Napřed si ujasni, co hledáš.
Tak každý vztah se dá rozvíjet…Osobne bych to spíše viděla na tuto cestu než na rozchod. Podnikáte něco spolecne? Snažíte se jeden druhého čas od času necim příjemným překvapit? Jak to tak čtu, přijde mi, že jste upadli do stereotypu všedních dnu.
@Tichošlápek píše:
Já se třeba nevdavala z lásky. A teď máme dvě děti a jsem šťastná. Láska není podmínkou štěstízní to, ze mas doma prima muže. Ale u mne příchod děti lásku nevyvolal, takže na to nesazej. Jestli hledas takovou tu silnou vášeň apod poohlidni se jinde. Ale abys pak skutečně nelitovala. U mne láska vždycky dopadla mizerne
takže jsi se vdávala z vypočítavosti?
Mela jsi ho ze zacatku rada? Pokud ano, jsi ochotna to zase ozivit? Chces s nim byt cely zivot? Nebudes uz nikdy koukat jinam a rikat si, neco mi utika? Poloz si takove otazky, mozna by bylo i uzitecne zajit do poradny.
S prvním manželem jsem při zmínce o dětech nebo hypotece zazivala paniku a hledala důvody, proč ještě ne. Byli jsme spolu 7,5 roku. Pak rozvod a s novým přítelem jsme po roce pocali a než se narodil syn, bydlení stalo. Takže za me, jestli se na dítě necítíš, tak asi něco není úplně dobře.