Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ahoj, už je to pár let od diskuze, zajímalo by mě, jestli se něco vyřešilo. Řeším hodně podobnou situaci s tím rozdílem, že jsem ještě o pět let starší a platonická láska je muž, kterého znám osobně a s kterým se vidím v zaměstnání. Naštěstí to není vzájemné, ale vůbec mě to netěší, protože vztah s mým skutečným mužem je naprosto úžasný a v pořádku. Myslím, že je to způsobeno tím, že si chci realitu něčím zpestřit a podvědomě vyhledávám cesty (občas třeba i alkohol, knihy, filmy a pod.). Akorát nevím přesně, co s tím, nepomáhá mi to přijat a dělat ze sebe silnou ženu, která všechno zvládne když chce. To jde určitý čas a pak se to ještě zhorší.
Mám něco podobného již od dětství, nejprve jsem snila o televizních seriálech (vždy jsem si oblíbila nějakou postavu (případně milostný pár) a v hlavě si přehrávala možné scénáře její dějové linky) a poté jsem se,,zamilovala", do jistého umělce (což trvá přes 10 let). Na jednu stranu se za sebe velice stydím, na tu druhou jsem měla vždy problém s navazováním reálných vztahů (de facto jsem nikdy neměla žádné kamarádky) a jediné opravdu hezké věci jsem zažívala jen ve svých představách…po reálném partnerském vztahu jsem nikdy netoužila, naopak jsem z něj měla možná až panickou hrůzu…takhle se cítím bezpečně.
Na skutečný život zkrátka nemám sebevědomí, odvahu ani inteligenci.
Já mám manžela a taky platonickou lásku
na kterou každý večer před usnutím myslím
![]()
@Anonymní píše:
Já mám manžela a taky platonickou láskuna kterou každý večer před usnutím myslím
![]()
A manžel o tom ví?
Lepsi je mit platonickou lasku zpevaka, nez nekoho ve vasi blizkosti
![]()
Já to takto měla před dvěma měsíci s Víťou z Mandrage
Úplně si představuji, že ho zachráním z té jeho situace a on mě za to bude milovat a třeba i skádat písně. A pak člověk z reálného života - ex první láska v 16 letech. A bohužel si přijdu už jako prokletá. Není dne, kdy bych si an něj nevzpomněla. Navíc si udělal dítě s mou nejlepší kamarádkou bývalou. Ale v hlavě je jak zažranej. Jdu ve městě a vyhlížím ulice a auta, jestli tam někde nejede. O to horší je, že se občas “připomene” a napíše mi jaký by to bylo, kdyby nebyl s ní ale s semnou atd. Já vztahů od tý doby už pár měla a i teď mám. S ním už bych nikdy nebyla to mám v sobě vyřešené vím, že bych se přes to vše už nepřenesla co udělal. Ale prostě ho v hlavě mám a proč nevím. Už jsem mu to i dávno odpustil takže tím to není. Byly i chvíle, kdy mne to dohánělo k šílenství a problikla hlavou (ale opravdu díky bohu) jen na pár vteřin sebevražda. To kvůli tomu beznadějnýmu pocitu, že mi asi nikdy nezmizí z hlavy a budu jím posedlá asi už navždy. A tak jsem to přijala. Že to tak nejspíš bude. Jsou dny, kdy si vzpomenu až večer před usnutím třeba když mám přes den hodně práce. Ale většina dnů je takových, že se mi vkrade do mysli tak 3×, 4× za den
Ahoj, už je to pár let od diskuze, zajímalo by mě, jestli se něco vyřešilo. Řeším hodně podobnou situaci s tím rozdílem, že jsem ještě o pět let starší a platonická láska je muž, kterého znám osobně a s kterým se vidím v zaměstnání. Naštěstí to není vzájemné, ale vůbec mě to netěší, protože vztah s mým skutečným mužem je naprosto úžasný a v pořádku. Myslím, že je to způsobeno tím, že si chci realitu něčím zpestřit a podvědomě vyhledávám cesty (občas třeba i alkohol, knihy, filmy a pod.). Akorát nevím přesně, co s tím, nepomáhá mi to přijat a dělat ze sebe silnou ženu, která všechno zvládne když chce. To jde určitý čas a pak se to ještě zhorší.