Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Máme 2 děti - 21ti měsíčního kluka a 7,5 měsíců starou holčičku. Holka má postýlku ještě v ložnici. Kluk má svůj pokoj asi od 10ti měsíců a spával v něm úplně v pohodě. Byl zvyklý, že jsme ho jen uložili, „Dobrou noc“ a uspal se už sám. Teď začal přelézat ohrádku v obýváku a zkusil i postýlku, tak jsme mu raději vyndali šprušle, aby měl do postýlky bezpečný vlez/výlez (začal se sám od sebe budit na nočník i v noci, tak hlavně proto). Teď ho ale nemůžu přesvědčit, aby zůstal v postýlce a spal, pořád vylézá, běhá po bytě, pokřikuje… Samozřejmě leze i do ložnice (dávám ho do postýlky prvního) a ruší malou při kojení, usínání… Ukládám ho na spaní třeba hodinu.
Nevíte někdo, co s tím? Předem díky za rady.
Já měla ten samý problém nedávno, když jsme syna přestěhovali do jeho pokoje a dali ho do normální postele. Taky nechtěl ležet a běhal za námi. Vracela jsem ho zpátky několikrát, až mi došla trpělivost a trochu jsem na něj zhoukla a vyhrožovala, že ho vrátím zpět do miminčí postýlky.. kupodivu to tak nějak zabralo a i když usíná ještě tak nějak divoce, už z postýlky nevylézá, zvyknul si
Problém je v tom, že on se ničeho nebojí a brzo se naučil slézat z postele/gauče/schodů…pěkně nohama napřed, takže i když žuchnul z té postýlky přes žbrdlení, vůbec nic se mu nestalo, prostě dopadnul na nohy. Ale samozřejmě nechci, aby to takhle vrchem zkoušel, jednou by to nemuselo vyjít. Proto mu tam ty tyčky vrátit vlastně nemůžu - zase by si vylezl přes vrch, když si řekne, že jde ven, tak prostě půjde.
Jo, to náš taky vylízal vrchem z postýlky. Ale měli jsme k ní přiraženou jednou stranou velkou postel, tak padal na ní ![]()
Chce to jen trpělivost, vracet ho, aby pochopil, že tam prostě musí zůstat. U nás třeba si před spaním smí jít vybrat jednu hračku, se kterou půjde spát a když zlobí, vylýzá nebo vymýšlí lumpárny, tak mu pohrozím, že mu traktor nebo co má vezmu a je klid ![]()
U nás nepomáhá vůbec nic a vylézá pořád,zakazuji,přikazuji
Musíme tam být s ním někdo,jinak to nejde.
Kéž by na toho našeho něco jako pohrozit fungovalo.
Jemu je to jedno, po dobrém, po zlém - zkoušela jsem ho „zakřiknout“ a i jsem ho nakonec pleskla přes zadek, zkoušela jsem slíbit pohádku, když počká v postýlce, zkoušela jsem vysvětlovat… nic nezabralo. No, snad to za pár dnů přejde.
Ráno je to s ním pak taky vtipné, vzbudí se třeba o půl páté a samozřejmě už v postýlce nevydrží, takže nám chodí do ložnice, leze k taťkovi do postele (u mě je většinou už nastěhovaná malá) a vrtí se a chce si povídat. Dřív si zavolal na nočník a pak třeba v postýlce ještě na chvilku usnul nebo si tam aspoň povídal s plyšáky a nic nechtěl. ![]()