Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
F
Příspěvek upraven 03.06.25 v 16:05
A kdybyste měli děti tak co? Omezí ten koníček nebo budeš zůstaneš s dítětem sama a uvidite se jen po večerech?
Nepůsobíte na mě jako par, spis jako spolubydlící co spolu vycházejí.
Si ještě mladá, času dost. Klidně to ještě můžeš tahat dál, a bláhově doufat, že ho koníček přestane za pár let tolik bavit a bude se víc věnovat tebe. Do toho času hlavně nezakládejte rodinu a nedělejte svatbu.
Ty víš, jak má vypadat vztah- že se oba o sebe zajímáte a o vztah společně pečujete- dobře vidíš, že toto se ti od přítele nedostává.
On netuší, že se vtahovat neumí, ale ví, že vztah pro něj není vůbec priorita. Má rád mamahotel se sexem.
Takže celé je to pouze a jen o tobě, co dál. Jemu to může trvat klidně ještě 10 let, až dospěje. A pak se nejspíš poohlédne za mladší, když bude chtít zakládat rodinu.
@Fiona468 píše: Více
Asi si každý představujete od vztahu něco jiného. Ty chceš žít ve dvou a sdílet, přítel chce volnost. Moc jste se v tom nepotkali. Důkladně zvaž, jestli chceš ten vztah někam posouvat, zakládat rodinu, protože na to, aby to fungovalo, je potřeba kompromisů, které jsou pro vztah moc důležité a musí na ně být dva.
Volnost je ve vztahu potřeba, ale ne na úkor toho, že pak není čas na ten vztah. Pokud on věnuje veškerý čas sám sobě a milostivě té nechá sbírat drobečky, není ten vztah vůbec vyrovnaný. A pokud si do něj pořídíte dítě, za těchto okolností ho budeš vychovávat jako singl matka se sponzorem (v lepším případě). Pokud on nehodlá ustoupit a tobě to takhle nevyhovuje, odejdi, čím dříve, tím víc času budeš mít na hledání někoho kompatibilnejsiho. Pokud ti po dvou letech řekne, že tam z jeho strany není až tak velká zamilovanost, tak je s tebou ze zvyku. Půl nákladů na domácnost a sex zdarma. Je to pro tebe dost? Píšeš o vztahu po dvaceti letech - hele, dvacet let jsme spolu slavili už před pár lety a furt se na sebe těšíme a jsme spolu rádi. Ne 24/7, ale i při dětech rozhodně víc, než pár vět před spaním. Jde to.
Poslala bych ho do oběhu, ať se věnuje koníčku, ty si najdi chlapa, co bude mít koníček i ženu, která je pro něj důležitá. ![]()
Tak nevidím důvod ztrácet čas s někým kdo mi řekne, že zase až tak zamilovaný není. A dávat neustále přednost koníčku a bylo by mu jedno, co na to já, tak už s ním dávno nejsem.
@Fiona468 píše: Více
Že má koníček je fajn, ale sama vidíš, že nehodlá ubrat a věnuje mu volný čas i dovolenou. Takže máš v podstatě na výběr, sdílet ho s ním, najít si svůj, neřešit to a nebo rozchod.
Já bych asi volila to poslední, protože až budete mít jednou děti, tak na ně budeš sama. On se bude věnovat dál koníčku, a tobě řekne že jsi o tom věděla tak co ti vadí.
Sejít se jen večer u tv a pak jít spát je na nic.
Jsi pro nej spolubydlici s vyhodami (postaras se, zaridis, udelas + nejspis i sex). Na to bych se vykaslala ![]()
Já nemám v podstatě nic proti vztahům s rozumnou mírou racionality v zádech, pokud jsou ti dva naladěni i po sexuální stránce.
Ale ti lidé musí být oba rozumní a v té praktické stránce se musí zhodnout.
On není rozumný po té praktické stránce, protože faktem je, že málokterý koníček se dá v původní míře provozovat, když se v životě objeví nový prvek, ať už je to partnerka nebo dítě.
A on řekl, že je pro něj koníček důležitý. Což v překladu znamená, že nehodlá nic měnit na tom, kolik mu věnuje času a vzhledem k tomu, že ti to řekl na začátku vztahu, se už nejspíš stalo, že to některé partnerce vadilo.
S touto životní filozofií by mu možná mohl fungovat vztah s někým, kdo s ním ten koníček bude sdílet, ale jen do chvíle, než si pořídí dítě.
S dítětem je tohle myšlení průšvih.
Nemyslím si, že ty s ním můžeš ten funkční vztah mít.
Ahoj,
Píšu sem něco fakt intimního tak prosím čtenáře o slušnost. Už jsem zde jednou psala, cirka rok zpět a občas mi přišlo, že si na mě přišel někdo jen vybít jeho mindrák…
Ve zkratce, jsme spolu s přítelem 4 roky. V 1.roce mě jednorázově podvedl, já to zjistila omylem od mé sestry (ta to zjistila omylem od jiný slečny) loni v létě.
Musím se přiznat, že je milionovej - na základě čeho ale, že.(?)
A ve výsledku mi nyní nic nechybí…
Ale ta myšlenka mě stále hlodá.
Jinak je perspektivním partnerem. Hodně pracuje, na sobě, na kariéře, má finance, přemýšlí nad nimi zdravě, milujeme se často (jsme mladí) ve všem si rozumíme, respektuje mě, to dělal tak nějak vždy, proto jsem byla v šoku, když jsem to zjistila.
Můj dotaz zní, slečny, dámy, paní ale klidně i pánové- ocitli jste se někdy v “podobné” situaci a jak jste s ní popř. vynaložili? Protože emočně zde chci i nechci být. I když to vím už rok, stále nevím a mám pocit, že každý den (alespoň v mé hlavě) začínám od znovu….
Nebo máte třeba nějaké praktické rady, jak se s tím s grácií vypořádat?
Děkuji… ![]()