Závist, že máme děti

Přijde mi to dost často spíš naopak. Dost žen v mém okolí je s dítětem trochu mimo realitu, trochu víc . A jakmile to lidi kolem nich nezajímá, chtějí mít i jiná témata k hovoru, udělají si nějaký vtípek, apod., tak jsou dost často dotčené a mají pocit, že jim asi děsně závidíme  

@Anonymní píše:
Ahoj. Musím anonymně a také přiznat že je to pro mě dost citlivé téma. Mám kamarádku která má šest dětí, další dvě které mají děti čtyři a my máme také čtyři. Už jsme si s nimi o tom povídala a mají podobnou zkušenost že některé maminky nebo snažilky jsou k plodným ženám dost nevybíravě hrubé. Velmi často poslouchám řeči typu : ty projdeš kolem trenek a máš děcko apod. Dnes jsem si zrovna přečetla v diskuzi na webu pro maminky že kde jaká čúza může mít děcek kolik chce a dotyčná nic. Když jsme se o dítě nemuseli snažit 5 let jakoby bylo moje těhotenství méně významné pro okolí a rodinu. Jakoby to bylo jen tak, samozřejmost. Mrzí mě ten až pohrdavý přístup a některé hrubé řeči. Jsou tu maminky které zažívají to samé? Jak reagujete? My to máme navíc i v rodině, bratrova žena dlouho nemohla otěhotnět.

Chápu tak nějak obě strany. Máme jedno dítě(díky bohu za to) a druhé nám nejde. Z mého pohledu, vám můžu závidět, že vám děti tak jdou ale čtyři děti určitě nezávidím, já bych se zbláznila. 

@PaníKadrnožková s tím tedy rozhodně nemůžu souhlasit, mít jedno dítě mi připadalo úplně nejnáročnější.

Ono se tezko vysvetluje jak ten neuspech boli. Muzu rict, ze ve me negaci pri neuspesnem snazeni vypestovalo az okoli. Nestalo se to tak, ze by tim, ze mi to neslo byli automaticky spatni ostatni. Kdyz zazijete umyslne narazky na to kdy budete mit deti vy napriklad den po propusteni z nemocnice po revizi neda se ten vztek a beznadej popsat. Kdyby lidi v sobe meli vice taktu a brali otazky na manzelstvi, plozeni deti a jiny jako intimni, tolik zen by nezapsklo. Kdyz bych si mela vybrat mezi neplodnosti a narazkama na trenky vyberu si trenky. A neni to mysleno ve zlem.

Vidíš, mě zas za mé dlouhodobé snahy o dítě štvala ta nadřazenost některých (!!!) matek - nojo, ty máš čas na všecko… to víš, až budeš mít děti, tak pochopíš… ty to máš všecko jednodušší… to poznáš až s dětma… co ty můžeš vědět, když nemáš děti… na dovolený v partě jako bezdětný pár automaticky nejhorší pokoj, dovolená v práci, až co na mě zbyde.
A pak pocit, že když mě sejří něčí nevychovanej fracek a nenechám si ho skákat po hlavě, tak ho matce jako zoufalá neplodná závidím
S jedním dítětem jsem opět věděla houby, jedno dítě - žádné dítě, atd.
Teď mám děti dvě a nemyslím, že by mě to mateřství semlelo natolik, abych měla potřebu bezdětným (ať už dobrovolně nebo ne) dávat tohle „já jsem matka a kdo je víc“ najevo.