Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Životní krize
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
14.4.15 13:47
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.3.21 20:30
Pěkný večer. Zažívám teď taky nějakou svoji životní krizi. Mij život směřuje naprosto špatným směrem. Tedy skoro. S manželem jsme spolu cca 10 let, máme 3 děti. Kvůli prostoru se budeme stěhovat, ale někam, kde já prostě žít nechci. Souhlasila jsem s tím, protože je to pro nás opravdu ekonomicky výhodné, všechny ostatní varianty by byly na pokraji zivoreni při vysoké hypotece. Děti se tam budou mít dobře, manžel tam bude spokojený, jen já prostě ne. Nikdy jsem nechtěla žít v malém městě, v domě se zahradou. Mně maximálně vyhovuje to sídliště, kde jsme teď. Mphli jsme tu zůstat, stacila by rekonstrukce bytu, ale manžel nechce. Nadává tu na to, kudy chodí. No tak tam budu si zase nadávat já, aspoň uvidí, jaká je to legrace žít a věcně negativním člověkem. Navíc mám poslední dobou na něj nějakou alergii, jen co prijde domů, mám blbou náladu. On tomu nepřidá, řekne čau a usne nebo čumí do počítače. Na dětí kašle, i když jsme mu stokrát říkala, že po jeho pozornosti touží. Nejradši bych byla, kdyby se odstěhoval sám a my zůstali tam, kde jsme. Ja chápu, že toho má. hodne, prace a rekonstrukce, ale já si taky zrovna nevalim zadek na gauči. On si prostě realizuje svůj sen o baráku a zbytek ho nezajímá. Ja chci ale žít svůj život, ne jeho. Jenže vycouvat už nejde. Hledám si na tom pozitiva, snažím se, vážně, ale čím víc se to blíží, tím hůř mi je. Ani nevím, proč sem píšu, jen se asi „vypovídat“, tak díky za přečtení.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.6.21 08:01
Co s tím ?
Hezký den, mám 2 děti 7 let a 4 roky. A nějak začínám být emocionálně rozpolcená.. začala jsem nezvládat jejich" poprvé "
Syn měl teď první zápas s týmem a já celou dobu stála se slzami v očích a říkala si kde se to sakra stalo že tak vyrostl. Nejsem na ně upnutá. Hodně jezdí k babičce a atd. Ale jak jsou někde s kamarády nebo tak tak mi úplně dochází že mě vlastně nebudou potřebovat…
- Citovat
- Upravit
19.6.21 08:05
@Anonymní píše:
Hezký den, mám 2 děti 7 let a 4 roky. A nějak začínám být emocionálně rozpolcená.. začala jsem nezvládat jejich" poprvé "
Syn měl teď první zápas s týmem a já celou dobu stála se slzami v očích a říkala si kde se to sakra stalo že tak vyrostl. Nejsem na ně upnutá. Hodně jezdí k babičce a atd. Ale jak jsou někde s kamarády nebo tak tak mi úplně dochází že mě vlastně nebudou potřebovat…
Když jsem dělala závodně jeden koníček, tak máma měla slzy v očích při každém našem vystoupení 
Asi to bude normální
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.6.21 08:07
@Nicole 1234 píše:
Když jsem dělala závodně jeden koníček, tak máma měla slzy v očích při každém našem vystoupení
Já si taky říkám že je to normální. Když i je třeba s náma nějaký jeho kamarád tak ho nechávám být. Jako že nejsem ta máma co mu leze za zadek. Ale vedle si to vždycky nějak popláču
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.6.21 08:11
@AjaF píše:
A rozhodně to nevidím jako životní krizi.
No.. já tím právě nikdy netrpěla.. až teď.
- Citovat
- Upravit
19.6.21 08:13
@Anonymní píše:
No.. já tím právě nikdy netrpěla.. až teď.
Tak někdy to tak přijde.
Sama nejsem nijak dojímavá (nebrečím ani na pohřbech), ale prostě někdy, jak šlo o děti, tak to dojetí přišlo, hlavně u jejich důležitých okamžiků a úspěchů.
Teď už jsou teda dávno dospělé, uvidíme, jak mě budou dojímat vnoučata, jestli nějaká budou.
Fakt to není nic, za co by ses měla stydět.
Někdy prostě ta radost až dojímá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hanka1
19.6.21 08:21
Neboj, az budes mit doma dva pubertaky, tak si na tohle dojimani rada vzpomenes… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.6.21 08:38
@Hanka1 píše:
Neboj, az budes mit doma dva pubertaky, tak si na tohle dojimani rada vzpomenes…
Jo tím se taky konejším
- Citovat
- Upravit
19.6.21 08:39
No začni více pozornosti věnovat sobě, svým potřebám a svým zálibám. A taky teda nějakému jiému smyslu života, než jsou ostatní lidi, protože ano - aby byli zdraví a spokojení, tak je musíš pustit.
jinak teda ještě že ti to mozek servíruje v době, kdy jsou malí a je to dojemné - představ si že by ti tohle začalo docházet třeba až v jejich 25 ;-D
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.6.21 08:41
@Ou píše:
No začni více pozornosti věnovat sobě, svým potřebám a svým zálibám. A taky teda nějakému jiému smyslu života, než jsou ostatní lidi, protože ano - aby byli zdraví a spokojení, tak je musíš pustit.jinak teda ještě že ti to mozek servíruje v době, kdy jsou malí a je to dojemné - představ si že by ti tohle začalo docházet třeba až v jejich 25 ;-D
No já jsem právě začala teď pracovat po mateřské.. tak si myslím že mi to začalo docházet až teďka když s nima nejsem tolik 
- Citovat
- Upravit
19.6.21 09:27
@Anonymní píše:
Pěkný večer. Zažívám teď taky nějakou svoji životní krizi. Mij život směřuje naprosto špatným směrem. Tedy skoro. S manželem jsme spolu cca 10 let, máme 3 děti. Kvůli prostoru se budeme stěhovat, ale někam, kde já prostě žít nechci. Souhlasila jsem s tím, protože je to pro nás opravdu ekonomicky výhodné, všechny ostatní varianty by byly na pokraji zivoreni při vysoké hypotece. Děti se tam budou mít dobře, manžel tam bude spokojený, jen já prostě ne. Nikdy jsem nechtěla žít v malém městě, v domě se zahradou. Mně maximálně vyhovuje to sídliště, kde jsme teď. Mphli jsme tu zůstat, stacila by rekonstrukce bytu, ale manžel nechce. Nadává tu na to, kudy chodí. No tak tam budu si zase nadávat já, aspoň uvidí, jaká je to legrace žít a věcně negativním člověkem. Navíc mám poslední dobou na něj nějakou alergii, jen co prijde domů, mám blbou náladu. On tomu nepřidá, řekne čau a usne nebo čumí do počítače. Na dětí kašle, i když jsme mu stokrát říkala, že po jeho pozornosti touží. Nejradši bych byla, kdyby se odstěhoval sám a my zůstali tam, kde jsme. Ja chápu, že toho má. hodne, prace a rekonstrukce, ale já si taky zrovna nevalim zadek na gauči. On si prostě realizuje svůj sen o baráku a zbytek ho nezajímá. Ja chci ale žít svůj život, ne jeho. Jenže vycouvat už nejde. Hledám si na tom pozitiva, snažím se, vážně, ale čím víc se to blíží, tím hůř mi je. Ani nevím, proč sem píšu, jen se asi „vypovídat“, tak díky za přečtení.
Joj tak to znám u nás i v okolí, zcela chápu!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Anonymní:
užít 
Bude líp neboj. Určitě bych nezatracovala toho psychologa, také docházím a moc mi pomohl.
Jde vidět, že jsi fajn holka, inteligentní a máš vše dobře v hlavě uspořádané. Nejsi žádné mladistvé tele, ale rozumná žena.
Ve vztahu (pokud již jsou děti) nebo-li na vztahu se musí taky pracovat, musí se utužovat, nesmí zevšednět. Měla jsem krizi s manželem, když jsem porodila druhou dceru. Nikdy bych od něj neodešla, milovala jsem ho nadevše, to nebyl ten problém, jen jsem jaksi nebyla v životě šťastná,(a to jsem měla snad vše, milujícího mažela, peníze, zdravé dcery),neměla jsem také hlídání, manžel pracoval do večera atd.Ale překonali jsme to, snažili jsme se každou volnou chvilku věnovat sami sobě, mluvit o všem, atd. Nyní jsou dcerky už větší a přineslo nám to ovoce, ta trpělivost a to tkzvané pracování na vztahu, aby nezevšedněl. Bezmezně manžela miluji a je nám spolu moc dobře, užíváme si spolu života. Ale taky občas jen my dva něco podnikneme bez dětí. Je opravdu hodně důležité na vztahu pracovat.
Nikdo asi ti nějak tady nepomůže jen možná ti porozumíme a zjistíš, že nejsi na to sama, Není to jednoduché, ale bude líp uvidíš. Chtělo by to i více hlídání, ale chápu. Držím palce, jsi určitě moc dobrá máma, drž se, to zvládneš, jen se trochu na vše podívat jinak, začni se sebou něco dělat ať shubneš, to by ti určitě hodně pomohlo hlavně v sebevědomí, malými krůčky a bude líp. Držím palce.Jsme tu na světě strašně moc krátko, tak si jej musíme