Životní krize

Anonymní
14.4.15 11:49

Životní krize

Hezký den maminkám i jejich dětem :) Je mi 31, mám devítiměsíčního chlapečka a připadá mi, že všechno je špatně. Žiju s mužem, kterého beru jako kamaráda, mám velkou nadváhu, před porodem jsem ale i tak myslím byla docela atraktivní, teď se ale hnusím sama sobě. Potýkáme se s finančními problémy, nemůžu se smířit s rolí matky (synáčka miluji, já sama se stále nedokážu vyrovnat s mateřstvím). Mám pocit, že nic nestíhám, nezvládám a cítím se zoufale sama (obézní introvert, hrozná kombinace). Jak bojujete s takovými nebo podobnými pocity, když na radikální řez nejsou podmínky (tedy co se týká váhy, tak s tím se rvu, ale než se dostaví výsledky, je to psychicky náročné)?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
5325
14.4.15 11:53

No hlavně si musíš vážit sama sebe, jsem taky „obézní introvert“, ale mám zase jiné přednosti. Ona introverce není přece špatná vlastnost. Já si zase říkám, že zvládám plno věcí (4 děti, barák, zahradu)… Jestli Ti můžu doporučit, najdi si něco, co Tě bude bavit a věnuj se tomu pravidelně, je jedno, co to bude. Já třeba sbírám dlouhé roky pohlednice koní a nedala bych si to vzít za nic na světě.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.4.15 11:57

Ahoj,
podle mě má vše svůj čas. S nadváhou se dá bojovat, ale je to opravdu boj.To, že žiješ s mužem jako s kamarádem je nic moc, před narozením dítěte to nebylo? Smířit s mateřstvím 8o, tak to nechápu, jestli nejsi zralá, nebo jen opravdu máš špatné období a vše se na tebe sype. O psychologovi jsi neuvažovala? Máš i psychické problémy? nebo jen tě vše štve?
Je to smutné, měla by si se radovat, máš krásné zdravé dítě, ty jsi zdravá…
Ale chápu, štve tě nadváha, ale vždycky se se vším dá něco dělat. Hlavu vzhůru, nefňukat a začít vše řešit ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
Jessie8951
14.4.15 12:00

Najít si koníček, třeba se učit cizí jazyk. Nebo zajít na pokec s jinými maminami. Do toho si dát odpoledne třeba cvičení s Jillian nebo dlouhou procházku s kočárkem. Popřemýšlet nad tím, co jíš a upravit jídelníček.
Proč nejsou podmínky na radikální řez???

  • Citovat
  • Nahlásit
10057
14.4.15 12:02

Asi bych zkusila najít na životě i ty pozitivnější věci, změnit pohled na svět obecně. zkusit zamakat na sebevědomí, na váze a asi i na vztahu s manželem. Mě samotné u první dcery trvalo rok, než jsem pochopila, co je to mateřská láska - holt delší vedení, no :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14.4.15 12:02
@Anonymní píše:
Hezký den maminkám i jejich dětem :) Je mi 31, mám devítiměsíčního chlapečka a připadá mi, že všechno je špatně. Žiju s mužem, kterého beru jako kamaráda, mám velkou nadváhu, před porodem jsem ale i tak myslím byla docela atraktivní, teď se ale hnusím sama sobě. Potýkáme se s finančními problémy, nemůžu se smířit s rolí matky (synáčka miluji, já sama se stále nedokážu vyrovnat s mateřstvím). Mám pocit, že nic nestíhám, nezvládám a cítím se zoufale sama (obézní introvert, hrozná kombinace). Jak bojujete s takovými nebo podobnými pocity, když na radikální řez nejsou podmínky (tedy co se týká váhy, tak s tím se rvu, ale než se dostaví výsledky, je to psychicky náročné)?

Každému pomůže něco jiného… Někdo má náturu na to dělat radikální řez, jiný si uvědomí, že nic není černobílé a snaží se něčeho, čehokoli chytit, další vyčkává… Na mateřské jsem měla období, kdy jsem se cítila tak strašně sama, kdy peníze bylo dennodenní nepříjemné téma a taky jsem nabrala hodně kil a manžela už ani za toho kamaráda nepovažovala… V roli matky jsem si připadala absolutně nevhodně a taky malou miluju nade vše. Slýchávám kolem sebe toho hodně podobného od kamarádek na mateřské (ať peníze mají nebo ne, ať jsou štíhlé, nebo ne)… Připadá mi, že to je nějaká hodně smutná součást začátku rodičovství, která přijde, když ne všechno je doma optimální a pak se to vše ostatní veze s tím :( Tehdy jsem neměla sílu s tím bojovat, ale chytala jsem se malých radostí, snažila si uvědomit, že v tom nejsem sama, že vše se nějak vyvíjí a dopadne - až na to bude čas. Vím, není to rada, ani návod, ale snad aspoň to sdílení, že v tom nejsi sama, že to žijí i jiní, může nějak pomoct! Drž se a věř, že bude líp…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
518
14.4.15 12:06
@Anonymní píše:
Hezký den maminkám i jejich dětem :) Je mi 31, mám devítiměsíčního chlapečka a připadá mi, že všechno je špatně. Žiju s mužem, kterého beru jako kamaráda, mám velkou nadváhu, před porodem jsem ale i tak myslím byla docela atraktivní, teď se ale hnusím sama sobě. Potýkáme se s finančními problémy, nemůžu se smířit s rolí matky (synáčka miluji, já sama se stále nedokážu vyrovnat s mateřstvím). Mám pocit, že nic nestíhám, nezvládám a cítím se zoufale sama (obézní introvert, hrozná kombinace). Jak bojujete s takovými nebo podobnými pocity, když na radikální řez nejsou podmínky (tedy co se týká váhy, tak s tím se rvu, ale než se dostaví výsledky, je to psychicky náročné)?

je vidět, že si sebe sama nevážíš :-) co třeba trávit čas s kamarádkama? někam si vyrazit? nebo mít kmarádku s podobně starým dítětem? :|

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
187
14.4.15 12:11

Naprosto chápu, byla jsem na to podobně.
Důležitý pro mě bylo si najít systém. Pomohlo mi najít si při RD práci, kterou zvládám i s malým (nemám moc možnost hlídání), pravidelně cvičím - chodím 3 x týdně do fitka, protože nutně potřebuju vypadnout SAMA z domu. Dopoledne, když malej spí (10-12 hod.) uklízím, vařím apod., odpolední spaní trávíme venku a večer, až malej zalehne (kolem 20. hod.)věnujeme se s manželem sami sobě, tzn. nevařím, neuklízím ani žádný takový otravný věci. O víkendech hlavně společná zábava, povinnosti počkají. A pokud se nabídne někdo s hlídáním, okamžitě dítě s radostí a s úsměvem předávám :lol:
Jinak s pěkným počasím je mi obecně mnohem líp, trávíme co nejvíce času venku, chodíme mezi lidi. Když je počasí horší, máme v záloze dětské centrum, bazén…
Přeju hodně štěstí, ať se ti brzy podaří z toho dostat :*

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.4.15 12:18

Děkuji vám za reakce a omlouvám se, že budu nebudu reagovat jednotlivě, klučina mi tady leze a dožaduje se mé pozornosti, chvilku ji zkusím rozdělit :)
Rozhodně není problém v nedostatku mateřské lásky, naopak. Problém je v mém vyrovnání se s rolí matky, to vlastně se synem ani nemá co dělat. Ještě pořád se neumím srovnat s tím, že nic nebude jako dřív a že ta změna je až tak obrovská, definitivní. Samozřejmě jsem ráda, že jsme všichni zdraví a vím, že jsou na tom lidi mnohem hůř, nechci se litovat stylem „jen já jsem chudák a všichni se mají krásně“, snad to tak nevyznělo. Nad psychologem jsem uvažovala, v minulosti jsem docházela, zkusím znovu začít. Vztah s partnerem…nebyla jsem do něho nikdy typicky zamilovaná, protože zamilovat jsem se vždycky dovedla do lotrů a on lotr není. Jen mi občas chybí láska, dobrodružství, emoce ve vztahu…radikální řez typu odejít od něho - nechci, nemůžu, mám zodpovědnost za dítě, znamená to pro mě i zodpovědnost za to, že bude vyrůstat v úplné rodině, resp. udělat to pro maximum. Zajímavé je, že na svět nemám negativní pohled, nejsem bručoun obecný, tedy nebývala jsem. Kamarádky mám 2, obě s malými dětmi, každá jsme na druhém konci města, je těžké najít společný termín. Chtěla bych se naučit být šťastná nezávisle na lidech okolo, dřív jsem to dokázala, teď ale je všechno najednou těžší…

  • Citovat
  • Nahlásit
2997
14.4.15 12:25

S nadváhou se musíš poprat sama, ono až se dostaví výsledek, bude ti hned líp ;-) Smířit s mateřstvím…no, je to docela pěkný obrat, prožívala jsem (a občas ještě i prožívám) něco podobného. Hodně se to zlepšilo v poslední době, kdy dítě cape venku samo a už je možné něco podniknout, naplánovat, vyrazit na výlet a věřím, až až začne mluvit, bude to super fajné :)
Mně hodně pomohlo najít si kamarádku (taktéž bydlíme každá na jiném konci města, ale prostě se sejdeme v centru a hotovo), měla jsem kliku, že ani ona není typ mateřství je můj život a teď už budu jen rodit děti, takže si dost notujeme. A neposlední řadě mi pomáhá mít stále něco naplánovaného - ať už je to návštěva v práci, jít na pískoviště nebo dojít na poštu. Nejhorší pro mě je být doma a plácat se od ničeho nikam :zed:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Jessie8951
14.4.15 12:25
@Anonymní píše:
Děkuji vám za reakce a omlouvám se, že budu nebudu reagovat jednotlivě, klučina mi tady leze a dožaduje se mé pozornosti, chvilku ji zkusím rozdělit :)
Rozhodně není problém v nedostatku mateřské lásky, naopak. Problém je v mém vyrovnání se s rolí matky, to vlastně se synem ani nemá co dělat. Ještě pořád se neumím srovnat s tím, že nic nebude jako dřív a že ta změna je až tak obrovská, definitivní. Samozřejmě jsem ráda, že jsme všichni zdraví a vím, že jsou na tom lidi mnohem hůř, nechci se litovat stylem „jen já jsem chudák a všichni se mají krásně“, snad to tak nevyznělo. Nad psychologem jsem uvažovala, v minulosti jsem docházela, zkusím znovu začít. Vztah s partnerem…nebyla jsem do něho nikdy typicky zamilovaná, protože zamilovat jsem se vždycky dovedla do lotrů a on lotr není. Jen mi občas chybí láska, dobrodružství, emoce ve vztahu…radikální řez typu odejít od něho - nechci, nemůžu, mám zodpovědnost za dítě, znamená to pro mě i zodpovědnost za to, že bude vyrůstat v úplné rodině, resp. udělat to pro maximum. Zajímavé je, že na svět nemám negativní pohled, nejsem bručoun obecný, tedy nebývala jsem. Kamarádky mám 2, obě s malými dětmi, každá jsme na druhém konci města, je těžké najít společný termín. Chtěla bych se naučit být šťastná nezávisle na lidech okolo, dřív jsem to dokázala, teď ale je všechno najednou těžší…

Od partnera bych zatím neodcházela. Zkusila bych to nejdřív nějak urovnat. Nedal by se malý dát babičce na hlídání a že byste si udělali hezký večer, když nejsou peníze třeba na to někam vypadnout? Koupit víno a pokecat si? Říct si navzájem své pocity? Pokud bych měla peníze nazbyt, vyrazila bych s ním třeba do kina nebo tak…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.4.15 12:41

Od partnera odcházet nebudu, dokážu si představit, jak by bylo mě, kdyby mi řekl „už tě nemiluju, odcházím a dítě si beru sebou“. Hlídání je u nás bohužel téměř nemožné - moji rodiče daleko, rodiče od přítele hlídají každý víkend děti jeho sestry a v týdnu pracují. Pravdou je, že když jednou maminka od přítele hlídala nám a my jsme spolu šli ven, bylo to lepší. Asi je potřeba na to myslet a připomínat si to…Dny kdy jsme venku, jsou většinou lepší a najít k nim kamarádku podobného smýšlení by bylo ideální :)

  • Citovat
  • Nahlásit
1806
14.4.15 12:51
@Anonymní píše:
Od partnera odcházet nebudu, dokážu si představit, jak by bylo mě, kdyby mi řekl „už tě nemiluju, odcházím a dítě si beru sebou“. Hlídání je u nás bohužel téměř nemožné - moji rodiče daleko, rodiče od přítele hlídají každý víkend děti jeho sestry a v týdnu pracují. Pravdou je, že když jednou maminka od přítele hlídala nám a my jsme spolu šli ven, bylo to lepší. Asi je potřeba na to myslet a připomínat si to…Dny kdy jsme venku, jsou většinou lepší a najít k nim kamarádku podobného smýšlení by bylo ideální :)

S obezitou se dá bojovat, třeba pak přehodnotíš svoje postoje a vše se tak nějak změní.. :)… Budu držet palce :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7780
14.4.15 13:23
ZAKLADATELKO životní krize ,tu mam snad i já :)mam dve deti druhe ma 5 mesícu ,myslela sem si že naš vztah bude lepší chyba ,nemám chut na sex a to je všechen problem neustale hádky dohady .manžela mam rada jen neumine najit k sobe cestu:(nebo nevim jak to nazvat uvažuji o rozvodu ale zase chci mit rodinu.Finančni krizi mam taky a to docela velkou mela sem hodne nizkou mateřskou a práve i kvuly tomu jsou naše hádky ,nejvice me mrzi že si to pak vybijim na starším synovi ,pak se me chce brečet že dostal a zrovan dnes kdy mely jit do školky neposlouchal.Nadvahu nemám jsem štihla akorát vytahle břicho po porodu ,po pravde u nas jeden den zmenil cely život .Otec mel v lednu težkou autonehodu a od te doby mam pocit že se vse see…Mám pocit nekdy zoufalstvi sama nekdy nerozumim sama sobe .Chtela bych byt akčni neco dokázat asi me chybi stracená energie a mam v sobe hodne stresu .Navic bydlíme z rodičma dvougeneračni dum tak je to o to horší.Kdyby sis chtela popovidát napiš me soukromou zprávu budu ráda peky den @Anonymní píše:
Hezký den maminkám i jejich dětem :) Je mi 31, mám devítiměsíčního chlapečka a připadá mi, že všechno je špatně. Žiju s mužem, kterého beru jako kamaráda, mám velkou nadváhu, před porodem jsem ale i tak myslím byla docela atraktivní, teď se ale hnusím sama sobě. Potýkáme se s finančními problémy, nemůžu se smířit s rolí matky (synáčka miluji, já sama se stále nedokážu vyrovnat s mateřstvím). Mám pocit, že nic nestíhám, nezvládám a cítím se zoufale sama (obézní introvert, hrozná kombinace). Jak bojujete s takovými nebo podobnými pocity, když na radikální řez nejsou podmínky (tedy co se týká váhy, tak s tím se rvu, ale než se dostaví výsledky, je to psychicky náročné)?
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14.4.15 13:23

Pravda je, že je strašně důležitý někde ukrojit ten čas jen pro Tebe a partnera… To se pak všechno posouvá úplně jinam. Mimo ten běžný koloběh, takže o tom bych podumala, jak to zařídit, abyste mohli někam spolu sami…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat