Cesta k miminku

Nejprve se představím. Je mi za pár měsíců 20 a před půl rokem jsem porodila synka Štěpánka. Štěpánek byl plánovaný a já jsem si ho moc přála i přes to, že jsem mladá a maturitu dodělávám tímhle rokem - školu jsem nepřerušila. Miminko jsem si v tak brzkém věku přála proto, že už od mé první návštěvy gynekologa, kdy jsem si šla pro antikoncepci jako 15letá dívka jsem měla gyn. problémy. Hned na první prohlídce mi Mudr. odhalil velkou cystu na vaječníku o velikosti pomeranče, musela jsem jít na operaci. Než jsem se dostala k první naplánované operaci postihl mě slepák, takže z jedné operace cysty se vyklubaly 2 v 1. Tento zákrok znamenal zásah k obou vaječníkům. Jako kdyby toho nebylo málo, o rok později jsem měla zánět dělohy. No nic, dost o mých gyn. problémech. Prostě jsem se rozhodla miminko mít dřív než příjde něco, po čem třeba nebudu moct mít děti.

Na dítě jsem se cítila připravená a myšlení už od 14 let jsem měla úplně jiné než holky mého věku, které se mnou chodily na základní školu. Vždy jsem se od nich odlišovala, ať to bylo chováním nebo i mé ženské vyspělosti. V 17. letech mě kamarádka ze střední seznámila s jejím kamarádem, se kterým jsem si notovali hned od začátku. Po 5 měsících cca jsme spolu začali žít. Bylo to moc náročné a pro nás k nevydržení vztah na dálku - on byl z Prahy, kde jsem studovala a každý den dojížděla do školy z Litoměřic. Přistěhoval se tedy ke mně.

Po nějaké době jsme se začali snažit o miminko. Byla jsem přesvědčená o tom, že on je ten takříkajíc pravý a náš život s někým třetím jsem si uměla barvitě představit. Asi po 4měsíčním snažení o miminko se konečně zadařilo a já objevila na testu dvě čárky. Huráá, byla jsem moc šťastná a velice jsem se těšila. Při druhé kontrole u gynekologa se mi zhroutil celý svět. V 9. týdnu přestalo plodu bít srdíčko. Vyšla jsem z ordinace, kde na mě čekal přítel, který už na mém výrazu poznal, že něco není v pořádku. Až po několikáté otázce, co se děje, jsem byla schopná odpovědět se slzama v očích. Plakal taky a nemohl tomu věřit. Plod se sám nevypudil z dělohy a já musela podstoupit revizi dělohy. Byla to středa a termín zákroku byl až na pátek. Byly to dva dny plné bolesti a smutku. Vědomí, že mám své vytoužené miminko v sobě mrtvé, bylo šílené. Po zákroku moje psychika nebyla zrovna nejrůžovější. Hned jsem se chtěla začít snažit o další - doktoři však nedoporučovali.

Někomu, komu se stalo totéž, nemusím ani vyprávět, jak moc to bolelo a ještě horší bylo to čekání. Utěšovala mě jen představa, že se budeme snažit o jiné a že to snad dopadne dobře. Asi 2 měsíce jsme se s přítelem snažili a další miminko a já pořád šašila s testama a čekala na //. Největší bolest přišla, když přítel najednou řekl, že mám brát antikoncepci a že ještě pár let počkáme. Cože? Tomu nerozumím, proč? Víš, jak moc si ho přeji a jak moc mě ztráta bolela a ty mi chceš vzít jedinou útěchu, že bude další?

Nenáviděla jsem ho. Hluboká touha po ztraceném miminku a snaha o další byla velká a najednou jsem se měla věnovat něčemu jinému? Pro chlapa samozřejmě nepochopitelné. Nemohl pochopit, proč se s tím nemohu smířit. Ani nevím, co se stalo, ale nějak jsme se dopídili k tomu, že tedy zkusíme štěstí znovu a že to oba chceme. Opět po 4 měsících se zadařilo. Už od první chvíle se ve mně hromadily obavy. Bude všechno v pořádku? Celé těhotenství jsem byla za všeho hrozně vyděšená. Asi ve 12. týdnu jsem začala krvácet. Přítel byl v práci a já mu s pláčem volala, už je to tu zase, potratila jsem. Otec mé kamarádky mě odvezl do nemocnice a tam mě ujišťovali, že miminko je v pořádku. Mohlo to být prý způsobeno poraněním, jak miminko rostlo. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Tahle situace mě vycukala ještě k větším obavám. Ale zvládla jsem to. Zdárně jsem dotáhla těhotenství do konce a teď u sebe máme malého Štěpánka a jsme za něho moc šťastní.

Asi se zeptáte a co škola? Stále studuji a za 2 měsíce maturuji, tak mi prosím držte palce.