Cesta za zázrakem
- O životě
- Shakti.T
- 29.11.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Psal se leden 2010, když jsme se s mým mužíčkem rozhodli pořídit si malý uzlíček štěstí. To mě donutilo změnit svůj přístup k životu a vlastně celý životní styl.
Ještě v bříšku
10 hodin po porodu
Mikulášek v porodnici...
3 měsíce
4 měsíce
Psal se leden 2010, když jsme se s mým mužíčkem rozhodli pořídit si malý uzlíček štěstí. To mě donutilo změnit svůj přístup k životu a vlastně celý životní styl. Byla jsem hodně divoká žena s nezdravým životním stylem. Kouřila jsem a pátky trávila na akcích s přáteli. Vždycky jsem byla blíž k přírodě a zajímala se o duchovno a svět kolem nás. Ale tato změna byla zásadní.
Po 5 letech antikoncepci, přestala kouřit, stala se vegetariánkou. Snažení se nedařilo a já jsem věděla, že je to trest, za můj špatný přístup k životu. Každou menstruaci jsem proplakala a doslova se modlila, aby k nám přišel ten největší dar. Začala jsem hodně trpět na záněty močových cest, které byly tak časté, že jsem brala skoro každý měsíc antibiotika. Když uběhl rok a stále se nic nezměnilo, začala jsem na to jít z jiné stránky. Doktorům jsem už nevěřila a začala se léčit sama. Pročetla jsem hodně knih a začala vše zkoušet. Pozitivní myšlení, cvičení podle Mojžíšové, léčba pomocí bylin. Vše se zlepšilo, ale stále to nebylo ono.
Dozvěděla jsem se o detoxikaci podle Jonáše a řekla si, že to zkusím. Po dobu měsíce jsem brala troje kapičky na přírodní bázi, u kterých jsem ještě dbala na stravu, která mému tělu vyhovuje a cvičila. Po dobrání kapiček jsem se cítila úžasně. Jako nový člověk. A tak jsme to s mužíčkem po měsíci zase zkusili. Po dvou dnech jsem cítila, že teď se to konečně vydařilo. Říkala jsem si „To je hloupost, to přece nemůžeš tak cítit“.
Byla jsem přesvědčená, že se to povedlo, ale něco ve mně mi zase říkalo, že to není pravda. I přes to jsem mluvila k bříšku k naší dušičce a cítila ji. Každé ráno jsem se budila v 7:45 a nemohla už spát. Přitom jsem velký spáč a spím klidně až do oběda. Brala jsem to jako znamení. Po 14 dnech jsem si udělala test, a když jsem viděla malého dušíka, byla jsem neskutečně šťastná, ale vůbec ne překvapená. Den ode dne test sílil a my se začali těšit na náš malý zázrak. Trvalo to bez měsíce a pár dní 2 roky, než jsme na testu uviděli dvě čárečky. Rodině jsme to oznámili jako „dáreček pod stromeček“.
Těhotenství bylo krásné období. Užila jsem si malátnosti, nevolností jen do 3 měsíce, pak už to bylo fajn, jen mi tvrdo bříško, a pálila mě dost žáha. S miminkem jsem pořád mluvila a dokola si opakovala věty typu: „Mé miminko je zdravé, mé miminko se narodí zdravé a plné energie, porod proběhne tak jak má, bez zásahu lékařů, bez léků, rychle a bezbolestně“. Celé těhotenství jsem to opakovala a věřila tomu. Doktor mě strašil, že má miminko menší hlavičku než tělíčko, že je strašně nízko, že můžu porodit už ve 24 týdnu. Já si to nepřipouštěla a myslela si svoje pozitiva. Musela jsem polehávat, ale jen ležet jsem nemusela. Ve 35. týdnu mi začala odcházet pomaličku hlenová zátka a já věděla, že se to blíží.
Byla jsem u své maminky na návštěvě a nebylo mi zrovna dvakrát nejlépe. V 10 večer jsme s mužíčkem přijeli domů a já mu říkala, že se něco blíží. Po půl hodince jsem cítila dole mokro a jako většina maminek si myslela, že jsem si učurkla. Když mi po chvíli začala téct po nohách růžová voda, věděla jsem, která bije. A jelo se. V autě bylo veselo. Slaboučké kontrakce, radost z děťátka. Vše bylo tak jak má.
V porodnici se kontrakce více rozjely a už dost bolely. Na chvíli mě napojili na monitor a pak prohlídka. Verdikt zněl: na jeden centimetr. „Chcete něco proti bolesti? V žádném případě, vydržím to“. Tak sbalit věci, poslat tatínka domů a na hekárnu. Mužíčkovi jsem řekla, ať spí v autě. Máme to domů hodinku a nemusel by to stihnout. Ještě jsem musela vypsat nesmyslné papíry a sestra si všimla, že hodně prodýchávám. Vzala mě na porodní box, že mě prohlédne. Další verdikt 4 centimetry. „Zavojte tatínka“. Ten si nestihl ani v autě udělat pohodlí. Uběhla sotva půl hodinka. Já šla mezi tím do sprchy a mužíček byl do 15 minutek u mě.
Měla jsem už dost silné kontrakce, ale přesto jsem se mu musela smát jaké má srandovní nemocniční botky. Přišla sestra a říkala, že na mě koukne. Prý funím jak lokomotiva. Další verdikt 9 centimetrů. Ale ty prsty do mě tak drasticky strkat nemusela, myslela jsem, že vyletím z kůže. „Maminko a je to tady, zavolám doktorku a jde se tlačit.“ Ani nevím, kolikrát jsem tlačila. Mužíčkovi jsem drtila ruku a hlasitě si ulevovala. „Maminko, musíte pořádně zatlačit, miminko už musí ven“. Zabrala jsem, ze všech sil a na podruhé byla hlavička venku. Ještě jednou zatlačit a náš zázrak vykoukl na svět. Neplakal… z hrůzou jsem pohlédla dolů a najednou jsem uslyšela ten nejkrásnější pláč na celém světě. Zalil mě neskutečný pocit štěstí.
Náš Mikulášek se narodil 18. 7. 2012, po 3 a půl hodině od odtoku plodové vody, přesně ve 36 týdnu. Ve 2:21 ráno s váhou 2350g a 45 centimetry. Zdravý a krásný chlapeček. Odnesli si ho na ošetření, tak jsem to musela nějak zvládnout. Přála jsem si, aby byl se mnou a dali mi ho na bříško, ale že se narodil o měsíc dříve, tak jsem s tím souhlasila. Potom mi ho donesli a já na něho koukala se slzami v očích, a jak krásně voněl. Byl tak maličký a fialový. Pak ho dali mužíčkovi a ten dojetím plakal. Mě mezitím zašívali, nestihli mě nastřihnout a tak jsem se potrhala sama.(4 malé stehy a 2 velké) Šití bolelo víc jak ten porod.
Mikšíček byl s námi hodinku a pak ho odnesli na vyhřívací lůžko. S mužíčkem jsme ještě hodinku strávili spolu a potom musel odejít a mě převezli na šestinedělku. Ležela jsem půl hodiny v posteli a nemohla jsem vůbec existovat bez svého synáčka. Vstala jsem a šla do sesterny. Sestry na mě koukaly jak na blázna co tam dělám. No co by… jdu za svým dítětem. Dali mi ho dokonce i pochovat. Po 5 hodinách mi ho už dovezli na pokoj. Ještě jsme si 7 dní v porodnici poleželi kvůli žloutence, ale všechno jsme krásně zvládli.
Teď jsou našemu Mikeškovi 4 měsíce a je to naše sluníčko. Moc ho milujeme. Mrzí mě, že jsem neměla porod tak přirozený, jak jsem si přála i přes to byl moc krásným, neopakovatelným a rychlým zážitkem a při vzpomínce si vždycky popláču.
Děkuju, že existuje vyšší moc. Děkuju přírodě, jak je strašně dokonalá a dokáže tak velké zázraky. Děkuju, že mi ukázala, že nemoc přichází tehdy, aby nám něco sdělila, něco nás naučila. Děkuji, že mě naučila naslouchat svému tělu a že mi ukázala, kudy vede má cesta životem.
A děkuji taky Vám, že jste dočetli až do konce.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 347
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 645
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 256
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 286
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 203
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2641
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1085
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 661
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1136
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 562
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Taky mě teď čeká porod, už druhý, chodila jsem na kurz k paní Königsmarkové a narozdíl od spousty maminek mám pocit, že porod zvládnu a nemusím k tomu mít přetechnizované a studené nemocniční prostředí…
Vim ze už je denicek starší ale narazila jsem na něj az ted, pod tím nejnovejsim a nedalo mi to nereagovat protože ty pozdější denícky už mi přišly napsané mnohem lip 
Není tu ani nějaký popis jak porod probíhal…taková menší katastrofa. Mikeš je kluk šikovná a v kocourovi od Lady se dost vidí. 
