Narodil se v chaloupce...
- Porod
- Shakti.T
- 01.03.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození našeho druhého chlapečka, kterému jsme dali jméno Jeremiáš. Příběh jsem již psala na jiný server, ale stále mám nutkání se o tento příběh podělit i zde, i když vím, že psát to tady, na eMimino, je jako hodit maso vlkům. Ale je třeba mluvit i o porodech z druhé části mince. Tedy nádherných porodech, plných lásky, respektu a důvěry.
Nechci tím tvrdit, že porod doma je pro každého a že je to nejbezpečnější varianta. Zastávám názor, že jsme každá jiná, každá má jiné pocity, názory, nároky a přání. Klidně budu rodit v porodnici či v porodním domě, ale až najdu zdravotnické zařízení takové, které mi vyjde vstříc v mých přáních.
Žena má rodit tam, kde se cítí bezpečně a já se cítím bezpečně u nás, v naší 100leté chaloupce.
Již v prvním těhotenství mě napadla myšlenka porodit své dítě doma, ale nakonec mě přepadaly silné strachy a já s nimi neuměla pracovat.
Podstupovala jsem všechna vyšetření, i když mi to bylo velmi nepříjemné a strašení ze všech směrů nebralo konce. Tedy strach ovládal mě a mé dítě. Neposlouchala jsem sebe, ale lékaře.
Mé první dítě tedy přišlo na svět v porodnici, a jak se dá očekávat, bylo to velice nedůstojné přivítání na svět. Počínaje nepříjemnou porodní asistentkou, dlouhým monitorováním miminka, nástřihem, nerespektováním přání, poloha vleže, skákání na břicho, podání léku na vypuzení placenty i přes moje protesty a mnoho, mnoho dalších, až po separaci miminka po porodu.
Bylo mi z toho moc smutno. Náš první chlapeček byl takový maličký, zranitelný, hodně uplakaný a je takový doteď. Potřebuje spoustu pohlazení, lásky a stále ubezpečování, že ho máme rádi. Malý človíček, kterému chybělo to počáteční sblížení po porodu a stále je takový bázlivý a křehký… Musí neustále cítit, že je v bezpečí. Ušli jsme kus cesty a díky naší trpělivosti a láskyplném jednání se to zlepšuje.
Brzy mi došlo, že podruhé takhle rodit již nechci. Chci dát svému dítěti šanci, aby se narodilo, kde chce, jak chce… V respektu a v kruhu rodinném.
To, že jsem otěhotněla podruhé, jsem poznala takřka okamžitě. Tu noc se mi zdál hodně živý sen, kde mi jedna paní oznámila, že jsem těhotná. Další den mi v podbřišku vystřelovaly proudy energie, bylo to jako ohňostroj, posléze mi to přišlo jako tisíce mravenečků.
Již v tuto dobu jsem si sepsala 18 afirmací a každý den, noc si je opakovala, až jsem jim začala věřit a říkala jsem je celých 9 měsíců, až do dne D. Bojovala jsem se strachy, promlouvala k sobě, miminku, odbourávala psychické bloky, odpouštěla lidem, kteří mi nějak ublížili, děkovala jsem svému tělu, děloze, plodové vodě, placentě a dalším za to, že je mám a za to, že vše tak pěkně zvládají a budou zvládat až dokonce. Věřila jsem svým pocitům, sobě, děťátku. Odmítala jsem vyšetření, která jsou mi nepříjemná nebo zbytečná.
Naše miminko v bříšku rostlo a rostlo a od 35+5 těhotenského týdne mi začala odcházet hlenová zátka, začali silní poslíčci a tvrdnutí břicha. Docela mě to znepokojovalo, protože první syn se narodil ve 36. těhotenském týdnu, a tak brzy jsem v plánu rodit neměla. Ale naše miminko se jen trénovalo.
Jak čas utíkal, přehoupl se 40. těhotenský týden a nic se nezměnilo. Stále po kouskách odcházela hlenová zátka, silní poslíčci, kteří se museli rozdýchávat. Byla jsem domluvená s porodní asistentkou, že pokud bude vše probíhat bez komplikací, budu rodit doma.
Pokud bych se necítila dobře, nebo by mi intuice říkala, že není vše, jak má být, jela bych do porodnice s možností porodit ambulantně a s informovaným přítelem, co nemá v porodnici za žádnou cenu dopustit.
Byla sobota 15. 8., 50 minut po půlnoci, když jsem se probudila na WC. Říkala jsem miminku, jestli by dnes nechtělo poznat svoji rodinu a pak si šla zase lehnout. Už jsem upadala do snů, když mě probrala teplá voda tekoucí mi po nohách. Vstala jsem z postele, příteli oznámila, že mi praskla voda (koukal totiž na mě) a šla na toaletu a do vany. Hned mi najely vlny po 5 minutách.
Po chvíli přišel přítel a ptal se mě, jak se cítím a jestli zůstaneme doma. V tu chvíli jsem ani nevěděla, zrovna jsem se probudila. Musela jsem se domluvit se sebou a miminkem. Přítel mě tedy nechal samotnou, a že za chvíli přijde.
Byla jsem ve vaně, byla jsem klidná. Promlouvala k miminku a cítila, že je vše přesně tak, jak má být. Cítila jsem jistotu a bezpečí. Vlny byly silné, ale nebolestivé, pouze silný tlak. Pouštěla jsem si teplou vodu na bříško a na záda si dávala teplou plínu. Bylo to tak příjemné. V koupelně jsem měla zapnutou malinkou lampičku, takže přítmí vykouzlilo velice útulnou atmosféru.
Přítel zavolal porodní asistentce, ať vyjede. Má to k nám 115 km. Mezitím se vzbudil 3letý syn s otázkami: „Maminko, proč nejsi se mnou v postýlce? A proč říkáš ááááá?“
Tak jsme mu všechno vysvětlili a ať jde zase spinkat a tatínek půjde s ním. Syn ale nechtěl. Říkal, že chce být se mnou a chce být u toho, až se miminko narodí. Jeho přání jsme samozřejmě splnili. Proč by taky nemohl být u tak posvátné a jedinečné události?
Klečela jsem ve vaně plné vody a opírala se o přítele, který klečel u vany. Syn mě hladil po vlasech, říkal pořád: „Malá, malá, mám tě rád.“
Byl veselý a smál se. Zpívali jsme miminku… Bylo to tak silné, tak nepopsatelné.
Cítila jsem, jak hlavička postupuje porodními cestami a pak jsem ji ucítila. Spustily se mi slzy a zmohla jsem se jen na větu: „Tomi, miminko má vlásky.“
Vůbec jsem netlačila… Když se tělu chtělo, tlačilo samo a já se snažila jen tělu naslouchat.
Hladila jsem miminko po vláskách a chránila si hráz, ať se nenatrhne. Potom vyklouzla hlavička s takovou neskutečnou lehkostí. Hladila jsem ji, nahmatala ten malinkatý nosík, bylo to ÚŽASNÉ. Slzy dojetí mi tekly po tvářích.
Nastalo ticho. Chvíli se nic nedělo. Potom přišlo to, co mě opravdu okouzlilo. (Teda věděla jsem, že to takhle funguje, ale zažít to na vlastní kůži je úplně něco jiného.)
Miminko se začalo samo otáčet. Musím říct, že tohle byla jediná chvíle, kdy mě to nepříjemně bolelo. Do té doby to byl jen tlak, silný tlak.
Zase nastala chvíle ticha a po ní se miminko samo vykoplo nožičkama z bříška ven. Miminko mi vplulo přímo do náruče ve 2:48. Hned jsem ho vytáhla z vody a okamžitě se nadechlo a začalo na chvíli plakat. Dala jsem si ho na sebe a přikryli jsme ho ručníkem. Po chvíli jsem se až podívala na pohlaví a s úsměvem na rtech pravím: „Je to chlapeček!“
První syn se začal nahlas smát, protože si celé těhotenství myslel, že to bude holčička. Ptala jsem se ho, jestli mu nevadí, že má bratříčka a jen se smál a že mu to vůůůbec nevadí.
Jeremy měl nádhernou růžovou barvu. Připomínal mi spíše starší děťátko, než zrovna narozené.
Po chvíli jsme se přemístili do obýváku na matraci. Bylo to tak kouzelné, že můžeme být všichni společně a tulit se. Po nějaké době dorazila porodní asistentka a porodili jsme placentu, na kterou byl syn ještě nějakou dobu napojen. Po porodu jsme 11 hodin strávili kůži na kůži.
Poranění, dvě mini trhlinky, co se opravdu nemusí šít. Deset dní po porodu zhojeno.
Náš syn Jeremiáš se narodil po bezproblémovém a úžasném porodu, který trval hodinku a půl. S váhou 3270 g a 51 cm.
Vše, jak jsem si vizualizovala, vše, jak jsem si přála, vyšlo do puntíku přesně. Nemůžu tomu stále uvěřit! Věděla jsem, že porod bude krátký (první trval 3 a půl hodiny) a porodní asistentka nestihne dojet a přesně takhle jsem si to přála. V tu chvíli jsem si ani nedovedla představit, že by tam byl ještě někdo jiný, než moji dva kluci. Rušilo by to mě i tu velice intimní událost. Věřila jsem, že to zvládnu a miminko taky.
Cítím neskutečnou vděčnost, že jsem mohla něco tak nádherného zažít. Cítím sílu ženství a pokoru k Matce Zemi. Příroda je opravdu velice moudrá a má vše skvěle promyšlené. Ženské tělo ví, jak dítě porodit a dítě se umí taky samo narodit. Je totiž tak moudré a dokonalé. Porod byl tak strašně krásný.
Je to už něco přes půl roku a stále cítím ten silný pocit radosti, lásky, pokory… Tu sílu nejnádhernějšího okamžiku v životě. Každou noc, když usínám, se mi pocity z porodu vrací… Tak to bylo dokonalé a fascinující.
Placentu jsme zakopali na naší zahrádce pod Remískův strom. Poděkovali jsme jí za vše, co pro nás udělala a vrátili ji Matce Zemi.
Velké „DÍKY“ patří mému skvělému muži, který mě ve všem tak krásně podporoval, věřil mi, staral se o mě a syna, před porodem, během porodu a také po porodu.
Další velké „DÍKY“ patří mojí skvělé porodní asistentce, která má stejné smýšlení jako já a její pozitivní energie je velice nabíjející.
A ještě jedno velké „DÍKY“ všem nadpozemským bytostem, které při nás stály a ochraňovaly nás.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 1491
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 822
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 633
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 444
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 318
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2183
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2944
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2428
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 902
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1216
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
. A vzdalenost PA jsme meli nastejno 
Nicmene popis je pro me az prilis…hledam spravne slovo…extasticky? A teda modlit se k plodove vode, zakopavat placentu a dekovat Matce Zemi…to uz je na me skutecne moc 
Já bych to nezvládla 
, klukům hodně sil 
..krasa!…myslim, ze pri tvem nastaveni te hlasky mistnich „ateistek“ nerozhodi 
mozna by tak dopadl i v porodnici, mozna ne. Každého vec, kde chce rodit. Jen tedy osobne bych rozhodne nechtela u sveho porodu asistenci mého dítěte, to mi prijde zvláštní 
