Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“

Hubnutí pro mě není procházka růžovou zahradou. Nejsem ten typ, co přestane jíst sladké a za týden má o dvě čísla menší džíny. Snažím se jíst vyváženě, poctivě si zapisuju každý kousek jídla do kalorických tabulek, hlídám si bílkoviny a snažím se hýbat, i když jsem po celém dni s dětmi vyždímaná jako hadr a hlavně moc nespím, protože se mladší ještě pořád v noci dost budí, i když už nekojím.

Odborníci říkají, že zdravé tempo je půl kila až kilo týdně. Já dala pět kilo za šest týdnů. Pro mě je to vítězství nad sebou samou. Pro mého manžela? Jen statistická chyba.

Můj muž mi už 14 dní od porodu nezapomněl připomenout, že bych se sebou měla „něco dělat“. Slýchala jsem narážky, že jsem jako soudek a že by mi slušelo být zase tou štíhlou holkou, kterou si bral. Když jsem tedy s nadšením oznámila, že první část mé cesty je úspěšně za mnou, čekala jsem aspoň uznání. Možná pohlazení nebo větu: „Jde ti to skvěle, miláčku.“

Místo toho se na mě podíval a ucedil: „Prosím tě, pět kilo? To se ještě nemáš čím chlubit. To je, jako když z tanku vypadne jeden šroubek. Pořád je to tank.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta radost z úspěchu se vypařila a nahradila ji černočerná beznaděj. Celý den se držím, vážím si porce, odpírám si dobroty, na které mám chuť, a on mě shodí jedinou větou. Měla jsem chuť jít do kuchyně a sežrat snad půlku prasete. Na truc. Jemu, sobě, celému světu.

Proč to vlastně dělám? Dělám to pro něj, aby se mu zase líbila jeho žena? Nebo pro sebe, abych se cítila lépe? V tu chvíli mi přišlo, že i kdybych zhubla těch kilo patnáct, pro něj budu pořád jen ten „tank“, ve kterém vidí nedostatky.

Hrozně mě mrzí, že člověk, který by mi měl být největší oporou, je mým nejpřísnějším a nejkrutějším kritikem. Nechápe, že proces hubnutí začíná v hlavě a že psychická pohoda je u něj klíčová. Místo toho, aby mě motivoval, mě sráží na kolena.

Možná si myslí, že mě tím „vyhecuje“ k lepším výkonům. Respektive to i tvrdí, když se proti těm kecům ohradím. Ale opak je pravdou. Každý jeho posměšek mě vzdaluje od cíle a přibližuje k lednici, kde hledám útěchu před jeho jedovatými slovy. Nechápe to, nebo nechce chápat?

Dneska večer jsem si ty kalorické tabulky zase otevřela. Ale dělala jsem to se slzami v očích. Bojuju dál, ale už ne pro něj. Bojuju proto, abych jednou měla dost síly a sebevědomí na to, abych se nenechala urážet od nikoho – ani od člověka, který mi u oltáře sliboval lásku v dobrém i zlém. Protože shazovat partnera, který se snaží o změnu, je mnohem větší selhání než mít pár kilo navíc.