Já ještě rodit nebudu.

To vše se stalo zanedbanou kontrolou z hlediska ošetřujících sester (první kontrola po porodě asi až za 4 hodiny a to po zavolání pípáku). Na druhou stranu chlapeček se narodil zdravý, bez nejmenších komplikací.
Dlouho jsem pak s plánováním druhého dítěte vyčkávala. Přesto odhodlání bylo silnější. Druhé těhotenství probíhalo výborně, holčička, jak jsem se až v 8měsíci dověděla, byla neskutečně živá, což mi maminky druhého(či dalších)těhotenství jistě rády potvrdí. Blížil se mi den porodu, a já měla celkem pro strach uděláno, až do doby, kdy mi tři dny před termínem porodu udělaly váhový odhad holčičky.Ten zněl 3965g, což mě, celkem psychicky porazilo (kluk vážil při prvním porodu 3620g). Ten den byl pátek a protože jsem měla termín v neděli termín, jeli jsem odvézt našeho klučinu k babičce na prázdniny. Manžel měl tenkrát po práci, víkend volný a celý natěšený, že už za chvíli budeme čtyří jsem jeli autem, kdy mě pořád strašil, že tu malou dneska ze mě vytřese.
To jsem se mu smála.Na zpáteční cestě domů, jsem najednou začala mít pocit, že jsem se počůrala. Bylo 6 hodin večer, a já si říkala, že nebudu panikařit, že nemám vůbec žádné bolesti, že o nic nejde (u kluka jsem měla bolesti minimálně 5 hodin.). Manžel, ač vypadal velmi klidně, razantně se začal domáhat čísla do porodnice, a že hned okamžitě vyjedeme. Já mezitím si pořád místama „učurkávala“, pořád bez bolestí, tím že malá je opravdu sluně, a můj vytížený močový měchýř nestíhá. Nakonec jsem se nechala přemluvit, že přece jen do porodnice pojedu. Příjem proběhl o půl jedenácté večer, kdy mě lékařka vyšetřila a po zjištění předešlých komplikací a díky větší váze mého dítěte a mému počůrávání, jsme se domluvily na ráno, na nasazení antibiotik. Manžela mi poslali domů, přestože chtěl být u porodu. Já jsem byla pořád bez bolestí, otevřena asi na jeden cm. Kolem půlnoci se ale vše změnilo. Šlo to velice rychle, měření kontralcí, nebyly skoro žádné,tak mě sestry ujišťovaly, že rodit rozhodně nebudu. Já však měla bolesti asi po pěti min. takže ať si mluvili co chtěly, věděla jsem své. O půl druhé zašly pro doktorku, když jsem pořád tvrdohlavě tvrdila, že už rodím, aby mě vyšetřila. Pak už to byl fofr. Manžela jsem volala za deset min. dvě a „malá“ Janička se narodila ve dvě deset. Nutno podotknout že to manžel tenkrát nestihl (vybraná porodnice byla 20km od domu), takže přijel a naše malá (rovné čtyři kila, 51 cm), už na něj koukala.Je ale pravda, že druhý porod byl rychlý, skoro bez bolestí a celé si to řídila Janička.
Tímto bych vás chtěla povzbudit, že i když se někdy něco nevyvede, tak by jste se milé (budoucí) maminky neměly vzdávat svých snů.
Doufám, že můj článek přispěl k rozptýlení všech obav kolem porodu a zároveň bych chtěla poděkovat Karvinské nemocnici, kde si mě přes moje „já ještě rodit nebudu“ pohlídali od začátku až do konce.