Jak Jáchym na svět přišel....

U časopisu Betynka jsem zůstala doteď, přibrala jsem k němu ještě Maminku a Miminko. A samozřejmně v době snažení a těhu tento server EMIMINO, bez kterého jsem si nedovedla představit den… Patřila jsem k holkám z deníčku Těhule?? Co jsem ale odešla z práce abych si vychutnala těěhu doma a v klidu na net jsem se dostávala už jen málo a co se ocitl v mé náruči poprvé můj syn Jáchym se na něj nedostanu už vůbec.. Ale teď je nám už 5 měsíců a život se pomalu začíná srovnávat k normálímu chodu.. Prďolka už spinká, takže jsem se rozhodla, že také přispěji svým příbehěm o těhu a následném porodu..
Jsem strašný strašpytel, bojím se boleti a k Dr. chodím když už je to velmi nutné.. Přesto jsem půl roku od snažení k jednomu domluvenému mou švagrovou dorazila a nechala se vyšetřit, byla jsem práve pár dní před ovulací, kterou Dr. skoukl na ultrazvuku a poradil mi které dny na to s tehdy ještě přítelem „skočit“ aby se zadařilo a ono se opravdu zadařilo.. 30.5.2004 byl počat a o 3 týdny později jsem už nevěřícně koukala na // čárky.. Všechno hrozně rychle utíkalo, v září jsme s přítelem stihli svatbu na Staroměstské radnici, já ještě bez náznaku bríška a poté 2 týdny líbánky, ze kterých jsem se vracela už jako správná těhulka, pyšnící se vzdouvajícím se bříškem.. Všechna vyšetření dopadla vždy dobře, v to září jsme se dozvěděli, že to bude i kluk.. Užívala jsem si od té doby doma, protože jsem měla zaměstnání sice v kanceláři ale stresující a časově náročné a já namísto přibírání spíše hubla.. TP jsem měla na 24.2.2005.. Od vánoc jsem už měla bříško pěkné, přibrala jsem 8kg a měla jsem 52kg. Také jsem začala už myslet na blížící se porod a hrozně jsem se začala bát bolesti, a že to nezvládnu.. Ve snech jsem si porod prožila že to ani nespočítám.. 17. a 18.1.05 jsem lítala po obchodech a nakupovala co mi ještě chybí.. plínky, kosmetiku, pro mě věci do porodnice (podprsenka, dvě košile, …) a vracela jsem se kolem půlnoci domu do Prahy, protože měl dorazit i manžel, který býl týden na služební cestě v Německu a Rakousku. Doma jsem ještě narazila na známého malíře, který dotapetovával dětský pokojíček.. Po jedné jsem se dostala do postele a chystala jsem se spát.. Byla jsem hrozně unavená, ale nešlo mi to.. Už vůbec dny před tím jsem nespala, v noci jsem koukala do stropu a usínala jsem ráno po šesté a spala jsem dopoledne… Kolem třetí ráno začaly i slaboulinké bolesti břicha, jako bych to měla dostat.. Byly strašně slabounké, ale nedaly mi usnout.. V půl šesté jsem už značně nervózní z toho že ještě nespím vstala, že zkusím jít na záchod, pár dní jsem nebyla, tak to mohlo být z toho.. Scházím po schodech do přízemí a v tom LUP a neco teplého mi teče proudem po nohou a rozstřikuje se po schodech.. Lekla jsem se že neudržím moč, ale když jsem se koukla, zjistila jsem že to teče odjinud.. Praskla mi voda, to se nedalo zaměnit s ničím jiným,, teklo jí strašně moc.. seděla jsem na záchodě a nechala ji vytékat a pak jsem chodila po pokoji s ručníkem mezi nohama, protože voda se valila pořád.. Už ne tak moc, ale s intervaly.. Když mi došlo co se děje, chtělo se mi začít hrozně brečet, že je to už tady, ale pak jsem si utřela oči a začala se najednou těšit, že ten maličky už tu brzo bude.. Pak mne napadlo, že bude o měsíc dřív, tk jsem se zas začala strachovat, protože jsme v poradnách věděli, že to bude drobnější miminko, a tak by bylo lepší ho donosit.. Ale už se mu asi v těsném bříšku nelíbilo.. Vlezla jsem si do sprchy a tam si půlhodinku lebedila a holila se.. Pak jsem si balila tašku do porodnice, a radovala jsem se, že jsem si ty věci stihla nakoupit!!
V půl 8 jsem vzbudila manžela, který měl půlnoc a říkám mu, že musíme do porodnice.. Byl hned vzhůru a zajímal se, zda mně to nebolí.. Říkám zatím ne.. Bolesti se tedy zintenzivnily, opakovaly se po 2 min a trvaly 25sek.. Pokaždé jsem tu dobu strávila hopsáním na bobku který si dáváme u sedačky pod nohy.. Když už manžel vyjel s autem, musela jsem odbíhat na záchod, hrozně jsem se potila a chtělo se mi zvracet.. 20ti min. cestu v autě jsem přetrpěla, bolest se zvyšovala ale ještě se dala zvládnout.. Jako křeč při menstruaci…V půl 9 jsem byla už na příjmu na monitoru a když sestry viděly jak často mám kontrakce, volali ať mne sem přijde někdo vyšetřit, protože mého Dr. jsme se nemohli dovolat.. Manžel mi byl zatím vyřídit kartu, protože jsem ještě stále chodila do poradny ke svému Dr. a do poradny v porodnici jsem měla jít až za týden.. Příjemny mladší dr. mně vyšetřil a mé prosby, že bych chtěla jít do sprchy a hopsat na balonu a až to bude možné píchnout epiduár přerušil, že to nestihneme, že jsem otevřená na deset a branka je zašlá, že jdeme rodit.. Sestru poslal ať najde manžela a mne dali anděla a celkem rychle jsme se přesunuli na volný sál.. Tam to mělo začít.. Ale nezačalo.. Kontrakce byly slabé, já tlačila asi málo, nutkání jsem neměla žádné, zkoušeli jsme to i na zemi ve stoje, na bobku, v předklonu, po hodině a půl přišel primář a ješt další Dr., vyšetření které prováděl byla první opravdová bolest, kterou jsem ten den zakusila, hlavička prý byla sestouplá, viděli i vlásky, takže sahal zda jí tam něco nebrání, měla jsem pocit, že má uvnitř celou dlaň.. Pak ustaly i kontrakce, byla to podívaná, já tam na lehátku, pod hlavou polštář, dýchala jsem nějaký vzdoušek, na brichu monitory, dvě setry, dva doktoři, primář a lidi z novorozeneckého, čekající už hodinu na mimí.. Kontrace nešla… Napíchli mi oxytocin, při kontrakci mi šel jeden z Dr. na břicho, primář ruku ve mne a já místo tlačení shazovala z břicha toho Dr., protože to šíleně bolelo a já nemohla ani dýchat.. Pak odešli se radit co dál, mně se začala nafukovat ruka, praskla mi žíla a oxytocin se vyléval dovnitř..V půl 12 rozhodli že naposledy zatlačím a když to nepůjde, ukončí to kleštěmi nebo císařem, že miminku už tam nebude nejlépe.. Tlačila jsem co jsem mohla, byla jsem i povzbuzena, že tak je to správně, ale hlavička se ani nehla..
Během chvilky mi byla zavedena cévka (hrozně nepříjemné) a zřízenec mne odvážel na operační sál.. S manželem jsem se u dveří rozloučila, tam už být bohužel nemohl.. Domluvili jsme se na epiduární analgezii, takže budu při vědomí..
Ve 12:18 ve středu 19.1.2005 mu pomohli na svět, jenom slabě hýknul a už ho odnášeli pryč. Manžel ho viděl první na chodbě a mně ho přinesli ukázat k hlavě při šití.. Byl droubounký, celý zabalený v plínce a dece, měl 45cm a 2280g.Na šestinedělí jsem strávila 6 dní,jen co jsem mohla vstávat, začala jsem za malým chodit, byl na odd. intermediální péče, protože se narodil na 35.týdnu.Od porodu jsem malého viděla až ve čtvrtek večer a poprvé jsem ho přiložila až v sobotu ráno, kdyy jsem měla už prsa nalitá mlékem.Dříve to nemělo ani smysl, protože byl pokaždé nakrmen stříkačkou jiným mateřským mlékem a spal..Byl ale šikula, hned se přisál a pil, takže jsem od té chvíle chodila na jeho odd. každé tři hodiny i v noci a kojila.. 7. den když mi vyndali stehy, jsem se přestěhovala na odd. za ním a dostala ho na pokoj. Tam jsme spolu byli týden.. K epiduáru, cisařský řez provedený v této možnosti je naprosto unikátní, byla jsem při vědomí, cítila jemné tahy v břiše a tlak silnější, když ho vyndali.. Ale asi mi píchli poté nějakou injekci, protože si už moc nevybavuji převoz na pokoj.. druhý den jsem se ve sprše zhrozila, vedly ze mne dvě hadičky, jedna cévka a druhý byl dren z rány na podbříšku.. S cévkou jsem si užila až do neděle, protože při řezu mi bylo říznuto do močového měchýře, takže byl sešit, prý byla hlavička hodn sestouplá.. Vytahování hadičky z rány v břiše bylo taky moooc příjemné, jakobych tam měla dlouhého hada |(( Injekcí, kapaček a kapaček s antibiotiky jsem si užila až až, takže teď nebudu chtít bílý plášť hodně dlouhou dobu vidět..
Rozhodně to ale za to stálo, nebylo to jen tak pro nic za nic, až to dopíšu, budu upalovat za svým mazlíčkem, který mi spinká v posteli.. Do postýlky ho nedám ani za nic, všechno to tak rychle utíká a já si ho chci pořádně užit dokud to jde a je takhle malý…

Andrea a Jáša