Můj porod "bez strachu"
- Porod
- Macgorka
- 04.07.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sice jsem už 7 měsíců po porodu, ale už dlouho mám chuť napsat deníček o mém porodu. Tak jdeme na to... :D
Začalo to vlastně tím, že mě několik let bolelo břicho, někdy i denně, tak se můj gynekolog rozhodl, že mě objedná na laparoskopii a podívá se mi dovnitř.
Tak jsem šla na neschopenku, oběhala si doktory (např. chirurga, který mi strčil prst do zadku a tvrdil, že je to určitě slepák, ať se mi na něj při operaci podívá) a čekala, až nastoupím 30.1.2012 do nemocnice v K. Varech. Uteklo to strašně rychle, najednou jsem ležela na operačním stole a tvrdím anestezioložce, že určitě neusnu
Ta se ale jen pousměje a už cítím, jak mi rukou teče něco ledového a já zavírám oči. Po probuzení hned volám mámě, že žiju a už se těším domů. Po 5 dnech jsem šla domů a ještě týden mě bolel celý člověk z plynu, kterým mě napustili, aby mi líp viděli vnitřnosti. No nic, teď se dostávám už k tomu lepšímu ![]()
Ještě jsem měla být celý únor na neschopence, tak jsem si užívala volna, jeden večer s dobrou náladou muž přišel z práce, udělali jsme si hezký večer a hupsli na to
(přesné datum 9.2.2012,čas nevím
Po skoro měsíci mi dojde, že jsem to jaksi nedostala, napadlo mě, že mě doktor od té endimetriozy a srůstů vyčistil tak dobře, že bych mohla být v tom, tak jsem vzala auto a jela do lékárny pro 3 těhotenský testy a tam 2 čárky!
Zírala jsem na ten test jak tupá a říkala si, jak to řeknu chlapovi, který chtěl ještě pár let počkat. No nic, šla jsem to vyzvonit nej kamarádce a mámě, ty měly samozřejmě radost největší, a tak mi dodaly odvahu to říct ihned po probuzení po noční chlapovi. Asi hodinu mlčel, nevěděl, co říct. Já mu celá naštvaná říkám, že jdu teď ke kamarádce a ať se rozhodne, co dál. Nestačila jsem ani odejít a už i říká, že když už se to stalo, tak si to tedy necháme. ![]()
Ihned jsem šla ke gyndovi a ten mě seřve (ze srandy), že jsem pár týdnů po operaci a už jsem jako těhotná? Tím mě ale naštval. Pak mě štval dlouho chlap. Ze začátku nechtěl jít ani na utz, ani mi nesahal na bříško, nesla jsem to fakt špatně, až jednou jsem ho k tomu dokopala (zrovna jsme se měli dozvědět pohlaví) a od té doby, co malýho uviděl (malej zrovna zíval),tak úplně otočil a začal se těšit. Jinak těhotenství probíhalo v naprostém pořádku, jen gynda ze mě už kvetl, protože jsem k němu chodila každý týden s tím, že necítím pohyby, že chci vidět, zda je v pořádku atd
Chudák, si oddychl, když jsem porodila.
9 měsíců se přehouplo, najednou je den mého termínu porodu. Nic, zamčená na 10 západů, malému se ven nechtělo. Když už jsem přenášela 10 dní, tak mi dr řekl, že budu muset přijít v po na vyvolání a mně se v tu chvíli udělalo špatně, když jsem o vyvolávačkách měla už něco přečteného. No nic, víkend opět utekl, já nastoupená ve 14h na ambulanci, vyšetřili mě, ve čtvrt na 4 zavedli prášek, se slzama v očích jsem musela poslat chlapa domů a šla si lehnout na gyndooddělení.
Tam jsem zbytek dne seděla na netu s tabletem a psala si s lidma, jak se cítím atd. V půl 11 večer se v pokoji zhaslo a šlo se spát. Po 5 minutách najednou cítím takové lehké bodání do kříže. Po chvíli už se to nedá, a tak jdu na wc a tam mi odešla hlenová zátka (já stále v klidu). Jdu tedy za sestrou, ta mě odvede na ambulanci na porodní. Otevřela jsem se na 3 prsty, tak se stěhuju na hekárnu, pak nastoupím na ozvy, kde už se slušně kroutím, ale jen co projde sestra, tak se snažím dělat jakoby nic ![]()
Po ozvách už jsem zůstala sama na hekárně (sestra mi nechtěla dovolit, abych zavolala chlapovi, doteď nevím proč) a tam zkusila narvat míč do sprchy, nepomohlo nic ani chození, ani teplá vana. Pak přišla sestra, udělala mi klystýr, dala atb do žíly (pozitivní streptokok), a pak už jsem mezi kontrakcemi usínala, nebo si chladila čelo o okno a nadávala pekaři, který vezl pečivo a chlapovi, který ležel bůhví na jakém oddělení, že je nic nebolí a já tady musím trpět! ![]()
Když se nad tím teď zamyslím, tak mi to docela utíkalo, vždy, když jsem jukla na hodiny, tak byla další hodina kontrakcí za mnou. Když už se to nedalo vydržet, tak jsem vyrušila sestru od kafíčka a šla konečně na sál (ještě jsem si mohla vybrat jaký, rodila jsem tam tu noc jen já),vybrala jsem si samozřejmě modrý, skočila na kozu, otevřená na 6 cm a celou dobu žadonící, zda už můžu zavolat chlapovi! „Milá“ sestra mi to pořád nechtěla dovolit, dokonce mi sebrala i telefon.
No normálně jsem nervák a v tu chvíli bych jí zabila, ale já rodila, tak jsem měla jiné myšlenky
(ale byla na mě naštvaná asi proto, že jsem po ní chtěla epi, od té doby na mě koukala jinak, nejspíš jako na hysterku, no…) Přišla dr, jukla do mě, prý se pěkně otevírám, ale nemám tlačit, pokud přijde tlak, ten přišel jen to dořekla, a já tlačila jak o život, fakticky se to nedalo zastavit. To jsem i slezla z kozy, že to rozchodím, ale ani náhodou. Pro změnu, když už jsem tlačit mohla, že je čas, tak mi sestra podává tel, ať už zavolám chlapovi (fakt by to stihl, když bydlíme od špitálu asi 30 km!). fakt kráva!!! Řekla jsem jí, že už fakt nechci a jestli už můžou to dítě vyndat, že už mě to tam nebaví!
Dr se podívala a že prý můžu. No a pro změnu, když jsem tlačit mohla, tak mi to nešlo, úplně jsem si vytlačila žilky v obličeji, ale tlačila jsem dál.
Když jsem tlačila nejmíň 20 min, tak jsem řekla, že už nemůžu, ať si ho vyndají, jak chtějí
Takže zavolali staršího dr a skákali mi všichni tři po břiše, fakt bezva pocit. Po dalších 15 minutách konečně vylezl, ihned mi ho dali na břicho(jak tak rychle ta dr stihla odmotat tu šňůru kolem malýho krku?), ten se na mě podíval jako na vraha a už mi ho odnesli pryč. Pak už jsem se jen klepala na křesle, dr mě šila a mlela jsem takový kecy, že asi paní dr nechápala, ale já se cítila tak zvláštně.
Po umytí Dominička mi ho dali ke křeslu do postýlky a nechali ho tam 2h brečet, ani mi ho nedali k prsu, což jsem taky dodnes nepochopila. Pak jsem už teda mohla zavolat chlapovi, že je po všem, ať přijede, byl docela zklamanej a ani se mu nedivím. Chudák, ještě teď, když na to myslím, tak je mi to líto, že tam nebyl.
Muž přijel do 20 minut a koukal přeze mě do postýlky na malýho (nenápadně
, tak jsem mu řekla, ať jde blíž přece. Šel pomalinku, pohladil si ho, najednou ho malej čapl za palec a chlap roztekl a začal se usmívat a já v tu chvíli byla nejšťastnější člověk na světě. Ihned jsem začala psát a volat a brečela na koze, jak mě odpovědi od všech dojali. Skoro po 3h mě odvezli na 6nedělí, nasnídala se, a usnula, nakonec se i rozkojila a po 4 dnech odešla domů.
Teď po 7 měsících musím říct, že je to docela boj s malým(stále bříško), ale jsem ráda, že ho mám, i když byl neplánovaný. Ještě se omlouvám, pokud se opakuji ve slovech, ale Dominiček SÁM usnul a tak chvátám, abych deníček v klidu dopsala. Díky všem, kteří dočetli až do konce ![]()
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 29838
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 18546
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 39341
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 18322
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 5767
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1618
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 16461
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 59087
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 13156
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 5579
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...