Můj první porod trval skoro tři dny

„PŘEDČASNĚ“ VYVOLÁVANÝ POROD

POČETÍ
O miminku už jsme se s přítelem už nějakou dobu bavili a těšili se na něj. Chystali jsme po 6 společných letech v létě svatbu a říkali jsme si, že by bylo fajn začít se snažit o miminko zhruba v tu dobu. Ale osud nám to chtěl zařídit jinak a poslední březnový den jsem k velkému překvapení nás obou našla na těhotenském testu dvě čárky! Byli jsme trochu zaskočení, ale na druhou stranu i moc šťastní! Více než rok a půl před otěhotněním jsem už neužívala antikoncepci, abych si před miminkem od ní „vyčistila tělo“. Ale i tak jsme se vědomě nesnažili, takže se dá říct, že se nám podařilo otěhotnět na „nultý pokus“ a malá se k nám probojovala přes všechny překážky Nakonec jsme byli moc rádi, že to bylo právě takhle, protože kdyby vše dopadlo „podle původního plánu“, rodila bych v první vlně pandemie.

TĚHOTENSTVÍ
Neminuly mě těhotenské nevolnosti, ale naštěstí se mi je většinou podařilo zaspat. Měla jsem to štěstí, že jsem poprvé zvracela až v devátém měsíci
První menší problémy nastaly až v druhém trimestru, kdy se mi občas stávalo, že jsem po ránu mírně krvácela. Jako vyplašená prvorodička jsem vždycky spěchala k doktorce pro uklidnění, že je vše v pořádku, a vždy bylo
Ve druhém trimestru mě také paní gynekoložka několikrát upozornila na to, že mám placentu umístěnou dole pod miminkem a zatím nestoupá vzhůru. Zmínila i možnost císařského řezu, pokud placenta nezmění místo a bude bránit miminku vstoupit do porodních cest. Na konci druhého trimestru ale placenta přece jen stoupla a vše vypadalo růžově.

Třetí trimestr si ale pro nás nachystal nemilé překvapení, na jedné z pravidelných kontrol se paní doktorka pozastavila nad tím, že do té doby ukázkově veliké miminko je najednou malinké a odpovídá v tabulkách spodní hranici toho, kolik by mělo měřit a vážit. Při jednom z dalších krvácení mě pak poslala na kontrolu už rovnou do porodnice, kde následovaly stejné obavy, že je naše holčička malinká. Docházela jsem tedy co dva týdny do centra fetální medicíny, kde mi měřili průtoky a velikost miminka. Bylo mi řečeno, že kvůli horším průtokům a velikosti miminka určitě nebudu přenášet a že nejpozději v termín porodu mi začnou porod vyvolávat.

Dva měsíce před porodem jsem absolvovala předporodní kurz v nemocnici, za který jsem byla moc ráda a hodně mě uklidnil a naladil na miminko. Moc mi pomáhalo i těhotenské cvičení ve vodě s porodní asistentkou, které bylo příjemné nejen jako protažení těla, ale také jako milé popovídání si s dalšími těhulkami, sdílení pocitů a diskuze s porodní asistentkou nad našimi dotazy.

Celé těhotenství pro mě bylo náročné tím, že jsem byla hodně ve stresu. V práci jsem měla nadúvazek, čekaly mě 2 pracovní zahraniční cesty v 1. trimestru, kdy jsem ještě nikomu o svém těhotenství neřekla. Plánovali jsme svatbu, která se všemožně komplikovala. Svatební cestu do Ameriky jsme nakonec raději zrušili a vydali se autem do Itálie 

POROD
Na konci jedné pravidelné kontroly v porodnici mě čekala studená sprcha: „Zůstanete tady rovnou, nebo si ještě zajedete domů pro věci? Budeme předčasně vyvolávat porod, průtoky nejsou dobré, miminku bude lépe venku, kde si ho pohlídáme, zda prospívá.“
Rozhodla jsem se pro první možnost a vrátila se domů dobalit věci. Manžel mezitím urgoval autoservis, který nám to dopoledne zrovna měnil letní gumy za zimní, aby mě měl do porodnice čím odvézt
Moje první reakce, když jsem přišla domů dobalit věci, byla taková, že jsem se rozbrečela. Nějak na mě dolehl fakt, že „už je to tady“. Věděla jsem sice, že přenášet mě nenechají, ale počítala jsem s tím, že ještě budeme 2 týdny „2v1“ a že se na porod psychicky připravím a naladím.

Ale mělo tomu být jinak, tak jsme na manželovy narozeniny vyrazili s taškou do porodnice na příjem. Po krátké prohlídce a monitoru mi pan doktor oznámil, že mé tělo není na porod zatím vůbec připraveno, tak začneme pomalu vyvolávat a ať se připravíme na to, že můžu porodit klidně až za tři dny. Rozhodl o tom, že začneme se zkracováním čípku. Zavedli do mě dva „balonky“, každý z jedné strany čípku, a naplnili je jakousi tekutinou (odborně se tomuto říká balonkový katetr). Prý jsem je měla mít v těle 24 hodin, případně by mohly samy vypadnout dříve, pokud by byl čípek zkrácený.

Téměř okamžitě mi začaly slabé kontrakce a pokračovaly asi tři hodiny. Nicméně když už jsem akutně potřebovala na záchod, zjistila jsem, že mi nejspíš balonky nezavedli úplně dobře, protože mi tlačily na močovou trubici tak, že nebyla průchozí. A když jsem zatlačila, abych se mohla vyčurat, vyletěly ze mě i oba balonky. Čípek jsem samozřejmě ještě zkrácený neměla, tak do mě po několikahodinové pauze, kdy se nic nedělo, zavedli balonky nanovo, tentokrát doopravdy na celých 24 hodin.

Opět se mi spustily kontrakce a pokračovaly celou noc cca po 5 minutách, takže jsem nezamhouřila oko. Noc na porodním křesle nebyla s kontrakcemi nijak pohodlná, byla jsem celá dolámaná, po každé kontrakci jsem se pracně přetáčela na druhý bok. Každou chvíli mě chodili napojovat na monitor, jestli se miminku dobře daří. Když už jsem byla ráno úplně vyčerpaná, nabídli mi injekci proti bolesti, kterou jsem v tu chvíli bez váhání přijala. Na pár hodin se mi ulevilo, ale jinak vše pokračovalo jako předchozí noc až do pozdního odpoledne.

Uprostřed druhého odpoledne v porodnici mě přesunuli na pár hodin na lůžkovou část gynekologie, protože přijelo plno rodiček a usoudili, že můj porod je zatím nepostupující a nejméně rozběhnutý. To byla jediná chvíle, kdy jsem se během porodu aspoň trochu prospala na normální pohodlné posteli 

Když mě vrátili zpět na porodní box, vytáhli mi konečně „balonky“. Čípek byl tedy po 24 hodinách trápení v bolestech konečně zkrácený. Oznámili mi, že další na řadu přijde píchání plodové vody, na to jsem si ale kvůli několika akutním císařským řezům počkala pár dalších hodin. To byla pro mě jedna z nejnepříjemnějších částí porodu, voda nešla píchnout a trápili mě dlouhou chvíli, než se to povedlo. Po tomhle zákroku se mi opět téměř okamžitě rozjely kontrakce a opět mě neopustily celou noc. Hodně nepříjemné pro mě bylo i poslouchat 2 dny a noci v kuse rodící ženy na okolních porodních boxech a následně pláč narozených miminek. Tolik jsem si už přála, aby už naše holčička taky na mé hrudi konečně poprvé zaplakala!

Nad ránem třetí den jsem byla otevřená teprve na 3 cm, napíchli mi epidural a zároveň jsem dostala i kapačku s oxytocinem. Dopoledne pro mě bylo téměř odpočinkové, protože jsem necítila nic, snad jen kromě únavy z dvou nevyspalých nocí a lehkého šimraní v kříži. Po dokapání první kapačky oxytocinu jsem dostala ještě jednu další a potom téměř okamžitě dorazily nesnesitelné bolesti. Několik následujících hodin mám trochu v mlze. Vím jen, že jsem ležela na levém boku, křičela z plných plic při každé kontrakci (i když jsem si po tom, co jsem slyšela okolo v uplynulých 2 dnech, říkala, že určitě křičet nebudu!), drtila ruku manželovi a myslela si v duchu, že tohle přece nemůžu zvládnout.

Po pár hodinách za námi dorazila porodní asistentka s tím, že už půjdeme konečně tlačit. Před samotným tlačením mi ještě dali kapačku s antibiotiky, protože už prý bylo dlouho po tom, co mi píchli plodovou vodu. Co mě překvapilo, bylo to, že samotné tlačení pro mě bylo mnohem příjemnější než předchozí „přežívání“ kontrakcí. Paní mi při každé kontrakci masírovala hráz, což se mi zdálo v danou chvíli hodně bolestivé a nepříjemné.

Bylo pro mě obtížné vydržet s jedním nádechem a tlačením celou kontrakci, ale při každém dalším nádechu v průběhu kontrakce jsem se bála, že se pozvracím. Z předporodního kurzu jsem si pamatovala poznámku přednášející, že většinou, když se začne tlačit, miminko bývá do čtvrthodiny venku. Ale s každou další kontrakcí a ubíhajícím časem jsem si říkala, že něco asi dělám špatně, i když jsem zatnula zuby a tlačila ze všech sil.

K mé smůle prožívaly závěrečnou fázi porodu ve stejnou chvíli na sousedních boxech další 3 ženy, a tak porodní asistentka přebíhala mezi pokoji a většinu času jsme byli s manželem na boxu sami. Dala jsem na její radu, že se nemám vysilovat křikem - a opravdu jsem v závěrečné fázi poctivě tlačila a „byla zticha“ . Prý tak rychleji porodím. Nicméně - všechny 3 křičící ženy na vedlejších pokojích porodily dřív než já 

Po hodině a půl tlačení jsem zahlédla porodní asistentku kolem mě projít s nůžkami a pamatuji si, že jsem se zmohla na otázku, zda se mi chystá udělat nástřih. Odpověď byla, že ano. Nevím, jestli by mi o tom, co chystá, řekla, kdybych se v tu chvíli nezeptala. Po nástřihu byla malá okamžitě venku a s manželovým dojetím jsem ji konečně držela přivinutou na mé hrudi Byla jsem tak vyčerpaná a „oblbnutá“ vší tou chemií, že se nedostavilo žádné dojetí, jak jsem si představovala dříve tuhle chvíli.

To, co se událo, mi začínalo docházet až během dvou hodin bondingu s manželem po boku a s naší holčičkou na hrudi. První hodinku jsme si nechali jen pro nás tři a užívali si chvilku klidu po náročných 3 dnech. Ve druhé hodině jsme tuhle radostnou zprávu začali šířit mezi naše nejbližší. A právě jejich dojetí po telefonu mě konečně taky dojalo a plně jsem si uvědomila, že už ten náš malinký uzlíček lásky máme u sebe