Naše druhé štěstí
- Porod
- Katka87
- 30.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se podělit o to, jak jsme se rozhodli mít rychle po sobě další miminko, sourozence pro našeho Kubíka a jak jsme se stali kompletní rodinou.
Byl podzim roku 2013 a my jsme s hrdostí sledovali, co všechno už umí náš milovaný Kuba a neustále nás vše utvrzovalo v tom, že chceme dítě další a nejlépe co nejdříve, aby měly dětičky mezi sebou malý věkový rozdíl.
Tak jsme začali nenásilně pracovat na dalším miminku. Asi za dva měsíce od snažení se mi nedostavila 2 dny menstruace a já samozřejmě okamžitě nedočkavá udělala těhotenský test. Ten ovšem k mému velkému zklamání neukázal nic. Nechala jsem ho ležet v kuchyni na lince a odešla. Tak snad příště.
Ovšem nedalo mi to a šla jsem se na test podívat znovu, a když jsem si test prohlídla lépe, byla tam vidět slaboučká druhá čárka!:D No takže já okamžitě v euforii začala vymýšlet jméno. 
Kalendář ukazoval 4. 12. a svátek slavila Barbora. No tak to je jasný. Budeme mít Barunku. Manžel za mnou přišel do kuchyně a já mu se slzami v očích vyklopila, že se zadařilo a Kubíček bude mít sestřičku. Absolutně jsem si nepřipouštěla, že by to mohl být zase kluk.
Těhotenství probíhalo ukázkově, všichni jsme se těšili na dalšího člena rodiny, který se měl podle paní doktorky narodit 13. 8. 2014. A jak dny ubíhaly, blížil se těhotenský týden, ve kterém jsme se měli dozvědět, co vlastně čekáme. Jenže náš druhý zázrak se prostě ukázat nechtěl.
Až kolem 28. těhotenského týdne (nejsem si úplně jistá) si tak ležím na lehátku, doktorka dělá ultrazvuk a povídá: „Už znáte pohlaví?“
Já na to: „Né.“
„A chcete ho znát?“
„No ano, samozřejmě.“
„No je to zase KLUK! Z toho už holčičku neuděláme. Všechno je v pořádku.“
V ten moment přišlo lehké zklamání, ale nebylo to nic proti zklamání z reakcí okolí, které bych nejraději vymazala z paměti, ale jaksi to nejde, ani rok po narození syna.
„Ježiš, zase kluk? A jak to neseš?“
Nebo: „Takhle si zasat barák chlapama!“*
Manžel mi říkal, že je rád, že to je zase kluk, že on chtěl vždycky bráchu a Kubík bude mít parťáka.
A tak jsme proplouvali létem, musím uznat, že to bylo celkem náročné, jelikož těhotenství s 1,5letým broučkem není žádný med, ale zase tak hrozné to nebylo.
22. 7. 2014 jsem rozhodla, že přestěhujeme dětskou postýlku do ložnice spolu s dalšími věcmi, abych měla vše při ruce. Dodnes nevím, jestli tahání pár věcí na sebe nezpůsobilo následující průběh.
23. 7. 2014 jsem byla objednaná na klasickou kontrolu po týdnech u své gynekoložky. Od rána jsem cítila lehké bolesti v kříži, které přecházely dopředu do břicha, ale monitor neukázal vůbec nic. Když jsem to říkala doktorce, řekla mi jen, že to jsou pravděpodobně poslíčky a že to bude teď už pořád, dokud neporodím.
Ten den jsem měla sraz ve městě se sestrou, daly jsme si oběd a já ještě řídila auto při cestě domů. Už jsem se ale celkem kroutila těmi bolestmi. Sestra se mě ještě ptala, jestli nemá řídit ona a já frajerka, že ne, že v pohodě. Jela jsem si vyzvednout syna k mamině, která mi ho hlídala a povídám, že se asi něco děje, ale že to určitě není porod. Že si dám vanu a tím to rozeženu.
Jenže ouha. Bolesti začaly přicházet pravidelně v kratším intervalu. V ten moment se mi vybavil minulý porod (mimochodem bezproblémový) a mě zaplavil obrovský strach. Se slzami říkám mamině (připadala jsem si v tu chvíli zase jako její malá holčička): „Mami, já nechci, já se bojím.“
Ta už brečela taky dojetím, protože věděla, že dnes se pravděpodobně stane trojnásobnou babičkou. Na cestě domů už byl manžel, přijel rovnou pro mě a já mu opět se slzami v očích povídám: „Pájo, jedeme.“
„Kam?“
Chudák byl vykulenej, vůbec nevěděl, co se děje.
"Pro Matýska.!
(To jsem zapomněla zmínit, pro našeho druhého miláčka jsme vybrali jméno Matěj.)
Nicméně já si dál trvala na svém, že to třeba porod ještě není. Do porodnice nás vezla moje sestra a celou cestu mě povzbuzovala, že to je super, že za chvíli bude další miminko a jak se na něj těší a že to zvládnu levou zadní. Přijeli jsme na příjem, sestra mě napojila na monitor a povídá: „No vy teda určitě nerodíte, to byste vypadala jinak. A nebo jste výjimka a snášíte to hodně dobře.“
Bolesti jsem měla pořád stejně pravidelné, ale na monitoru se nic extra neukazovalo. Potom přišlo na řadu vyšetření od pana doktora.
„Tak vy myslíte, že rodíte jo? Tak se na to podíváme. No jéje, jste otevřená na 4 cm, jdete rovnou na sál.“
Na porodním sále nás přivítala mladá a hrozně milá porodní asistentka. Hodiny ukazovaly 16 hodin a ona povídá: „V 18 hodin mi končí směna, tak ať to máme do tý doby hotový.“
Já jí nevěřila ani slovo, čekala jsem minimálně 8hodinový porod.
Ona mi říká: „Y co bysme tady s vámi dělali, za dvě hodinky máte miminko u sebe.“
A taky že ano. Kontrakce se začínaly rychle zkracovat a kolem půl sedmé už jsem křičela na manžela, až zazvoní na porodní asistentku, že musím okamžitě tlačit. Myslela jsem, že seskočím z lehátka, bolesti byly s prvním porodem nesrovnatelně horší. Chudák manžel už měl ode mě skoro rozdrcenou ruku a já jen prosila všechny svaté, ať už je to za mnou a byla jsem přesvědčená, že to nepřežiju a rozpůlím se tam.
„Tak maminko, teď až přijde další kontrakce, pořádně zatlačíte!“
„Nééé já nemůžu!“
„Musíte, šup šup!“
Tak jsem se tedy do toho pořádně opřela, najednou obrovská úleva a slyším jenom obrovský křik, který se rozléhal celým pokojem. Pavel položil úlevou hlavu vedle mé a se slzami v očích mi děkoval.
„On je zase tak krásnej. Děkuju, Kačenko.“
A měl pravdu. Náš druhý syn Matěj byl opět pro mě to nejkrásnější miminko. Narodil se nám tedy 23. 7. 2014 s mírami 2730 g a 47 cm.
Mimochodem další dojemný okamžik nastal hned druhý den. To za námi na návštěvu přišel taťka s bráškou, který se hned rozeběhl k Matýskovi a nespustil z něj oči.
Dnes je klukům 1 rok a 3 roky a už teď jsou z nich parťáci. Jsem na ně oba neskutečně pyšná. Ano, umí zazlobit, ale to tak prostě je. Mít děti bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě.
Ve vzduchu u nás visí ještě třetí dítě, ale pokud bude, tak možná někdy za 5 let. A možná taky ne. Už teď jsme kompletní.
Přečtěte si také
Bojím se! Jednou bude můj majetek spravovat otec mého dítěte
- Anonymní
- 02.10.26
- 1406
Když jsme se s bývalým partnerem rozešli, zůstala mi nemovitost, kterou jsem vlastnila ještě před naším vztahem. Vždycky jsem počítala s tím, že jednou bude patřit našemu dítěti. Brala jsem to jako...
Učitelka dceři poradila, ať mě neposlouchá. Doma z toho byla hádka
- Anonymní
- 02.10.26
- 1531
Dcera už je pomalu ve věku, kdy přichází první známky puberty. Doma už se dokáže ostře ohradit a čím dál víc mi dá zabrat, abychom se zbytečně nedostávaly do konfliktu. Je to pro mě těžké období,...
Jedna nečekaná věc, co u nás funguje na rýmu. Jsme happy celá rodina
- Anonymní
- 02.10.26
- 679
Podzim u nás doma znamená jediné. Jakmile začne být venku sychravo, někdo začne smrkat. Letos to odstartovala mladší dcera, během pár dní se přidala starší a nakonec jsem samozřejmě skončila s...
Dcera potřebuje sport. Kroužky ale mají i závody, kterých se dcera bojí
- Anonymní
- 02.10.26
- 436
Dcera má propadlé kotníčky a doktor nám řekl, že musí posílit hlavně střed těla a že se to dost možná samo srovná. Doporučil nám třeba tanec nebo gymnastiku, protože samotné cvičení doma je sice...
Tchyně mi mluvila do výchovy. Její synové přitom neumí ani uvařit vajíčka
- Anonymní
- 02.10.26
- 3673
Když mi tchyně začala radit, jak mám vychovávat svoje děti, snažila jsem se to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že má zkušenosti a možná chce jen pomoct. Jenže po čase mi začalo docházet, že žena,...
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 3503
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 2311
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1876
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 935
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 992
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Ať Vám kluci dělají jenom radost. Naší malé je rok a taky už ukecávám manžela na druhé, tak snad se brzo podaří 
Vlastně většina holek z okolí má dvě holky nebo dva kluky..řekla bych, že problém je hlavně u tebe, že s tím sama nejsi vyrovnaná a tím pádem tě každá reakce okolí naštve o to víc..Já čekám druhé, pohlaví vědět nechci, k chlapci bych si holčičku přála, ale bude bezva i kluk, takže se raději stejně připravuji na něj. A z okolí mi teda nikdo nepředhazuje nějakou nutnost holky, to je fakt kravina 
