Naše druhé štěstí
- Porod
- Katka87
- 30.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se podělit o to, jak jsme se rozhodli mít rychle po sobě další miminko, sourozence pro našeho Kubíka a jak jsme se stali kompletní rodinou.
Byl podzim roku 2013 a my jsme s hrdostí sledovali, co všechno už umí náš milovaný Kuba a neustále nás vše utvrzovalo v tom, že chceme dítě další a nejlépe co nejdříve, aby měly dětičky mezi sebou malý věkový rozdíl.
Tak jsme začali nenásilně pracovat na dalším miminku. Asi za dva měsíce od snažení se mi nedostavila 2 dny menstruace a já samozřejmě okamžitě nedočkavá udělala těhotenský test. Ten ovšem k mému velkému zklamání neukázal nic. Nechala jsem ho ležet v kuchyni na lince a odešla. Tak snad příště.
Ovšem nedalo mi to a šla jsem se na test podívat znovu, a když jsem si test prohlídla lépe, byla tam vidět slaboučká druhá čárka!:D No takže já okamžitě v euforii začala vymýšlet jméno. 
Kalendář ukazoval 4. 12. a svátek slavila Barbora. No tak to je jasný. Budeme mít Barunku. Manžel za mnou přišel do kuchyně a já mu se slzami v očích vyklopila, že se zadařilo a Kubíček bude mít sestřičku. Absolutně jsem si nepřipouštěla, že by to mohl být zase kluk.
Těhotenství probíhalo ukázkově, všichni jsme se těšili na dalšího člena rodiny, který se měl podle paní doktorky narodit 13. 8. 2014. A jak dny ubíhaly, blížil se těhotenský týden, ve kterém jsme se měli dozvědět, co vlastně čekáme. Jenže náš druhý zázrak se prostě ukázat nechtěl.
Až kolem 28. těhotenského týdne (nejsem si úplně jistá) si tak ležím na lehátku, doktorka dělá ultrazvuk a povídá: „Už znáte pohlaví?“
Já na to: „Né.“
„A chcete ho znát?“
„No ano, samozřejmě.“
„No je to zase KLUK! Z toho už holčičku neuděláme. Všechno je v pořádku.“
V ten moment přišlo lehké zklamání, ale nebylo to nic proti zklamání z reakcí okolí, které bych nejraději vymazala z paměti, ale jaksi to nejde, ani rok po narození syna.
„Ježiš, zase kluk? A jak to neseš?“
Nebo: „Takhle si zasat barák chlapama!“*
Manžel mi říkal, že je rád, že to je zase kluk, že on chtěl vždycky bráchu a Kubík bude mít parťáka.
A tak jsme proplouvali létem, musím uznat, že to bylo celkem náročné, jelikož těhotenství s 1,5letým broučkem není žádný med, ale zase tak hrozné to nebylo.
22. 7. 2014 jsem rozhodla, že přestěhujeme dětskou postýlku do ložnice spolu s dalšími věcmi, abych měla vše při ruce. Dodnes nevím, jestli tahání pár věcí na sebe nezpůsobilo následující průběh.
23. 7. 2014 jsem byla objednaná na klasickou kontrolu po týdnech u své gynekoložky. Od rána jsem cítila lehké bolesti v kříži, které přecházely dopředu do břicha, ale monitor neukázal vůbec nic. Když jsem to říkala doktorce, řekla mi jen, že to jsou pravděpodobně poslíčky a že to bude teď už pořád, dokud neporodím.
Ten den jsem měla sraz ve městě se sestrou, daly jsme si oběd a já ještě řídila auto při cestě domů. Už jsem se ale celkem kroutila těmi bolestmi. Sestra se mě ještě ptala, jestli nemá řídit ona a já frajerka, že ne, že v pohodě. Jela jsem si vyzvednout syna k mamině, která mi ho hlídala a povídám, že se asi něco děje, ale že to určitě není porod. Že si dám vanu a tím to rozeženu.
Jenže ouha. Bolesti začaly přicházet pravidelně v kratším intervalu. V ten moment se mi vybavil minulý porod (mimochodem bezproblémový) a mě zaplavil obrovský strach. Se slzami říkám mamině (připadala jsem si v tu chvíli zase jako její malá holčička): „Mami, já nechci, já se bojím.“
Ta už brečela taky dojetím, protože věděla, že dnes se pravděpodobně stane trojnásobnou babičkou. Na cestě domů už byl manžel, přijel rovnou pro mě a já mu opět se slzami v očích povídám: „Pájo, jedeme.“
„Kam?“
Chudák byl vykulenej, vůbec nevěděl, co se děje.
"Pro Matýska.!
(To jsem zapomněla zmínit, pro našeho druhého miláčka jsme vybrali jméno Matěj.)
Nicméně já si dál trvala na svém, že to třeba porod ještě není. Do porodnice nás vezla moje sestra a celou cestu mě povzbuzovala, že to je super, že za chvíli bude další miminko a jak se na něj těší a že to zvládnu levou zadní. Přijeli jsme na příjem, sestra mě napojila na monitor a povídá: „No vy teda určitě nerodíte, to byste vypadala jinak. A nebo jste výjimka a snášíte to hodně dobře.“
Bolesti jsem měla pořád stejně pravidelné, ale na monitoru se nic extra neukazovalo. Potom přišlo na řadu vyšetření od pana doktora.
„Tak vy myslíte, že rodíte jo? Tak se na to podíváme. No jéje, jste otevřená na 4 cm, jdete rovnou na sál.“
Na porodním sále nás přivítala mladá a hrozně milá porodní asistentka. Hodiny ukazovaly 16 hodin a ona povídá: „V 18 hodin mi končí směna, tak ať to máme do tý doby hotový.“
Já jí nevěřila ani slovo, čekala jsem minimálně 8hodinový porod.
Ona mi říká: „Y co bysme tady s vámi dělali, za dvě hodinky máte miminko u sebe.“
A taky že ano. Kontrakce se začínaly rychle zkracovat a kolem půl sedmé už jsem křičela na manžela, až zazvoní na porodní asistentku, že musím okamžitě tlačit. Myslela jsem, že seskočím z lehátka, bolesti byly s prvním porodem nesrovnatelně horší. Chudák manžel už měl ode mě skoro rozdrcenou ruku a já jen prosila všechny svaté, ať už je to za mnou a byla jsem přesvědčená, že to nepřežiju a rozpůlím se tam.
„Tak maminko, teď až přijde další kontrakce, pořádně zatlačíte!“
„Nééé já nemůžu!“
„Musíte, šup šup!“
Tak jsem se tedy do toho pořádně opřela, najednou obrovská úleva a slyším jenom obrovský křik, který se rozléhal celým pokojem. Pavel položil úlevou hlavu vedle mé a se slzami v očích mi děkoval.
„On je zase tak krásnej. Děkuju, Kačenko.“
A měl pravdu. Náš druhý syn Matěj byl opět pro mě to nejkrásnější miminko. Narodil se nám tedy 23. 7. 2014 s mírami 2730 g a 47 cm.
Mimochodem další dojemný okamžik nastal hned druhý den. To za námi na návštěvu přišel taťka s bráškou, který se hned rozeběhl k Matýskovi a nespustil z něj oči.
Dnes je klukům 1 rok a 3 roky a už teď jsou z nich parťáci. Jsem na ně oba neskutečně pyšná. Ano, umí zazlobit, ale to tak prostě je. Mít děti bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě.
Ve vzduchu u nás visí ještě třetí dítě, ale pokud bude, tak možná někdy za 5 let. A možná taky ne. Už teď jsme kompletní.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 871
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 506
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 870
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 392
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 236
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18549
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2466
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2668
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2406
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1599
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Ať Vám kluci dělají jenom radost. Naší malé je rok a taky už ukecávám manžela na druhé, tak snad se brzo podaří 
Vlastně většina holek z okolí má dvě holky nebo dva kluky..řekla bych, že problém je hlavně u tebe, že s tím sama nejsi vyrovnaná a tím pádem tě každá reakce okolí naštve o to víc..Já čekám druhé, pohlaví vědět nechci, k chlapci bych si holčičku přála, ale bude bezva i kluk, takže se raději stejně připravuji na něj. A z okolí mi teda nikdo nepředhazuje nějakou nutnost holky, to je fakt kravina 
