Neztrácet naději

Ahojky těhulky a čekatelky,

už chvíli vás pročítám a s radostí hltám nové deníčky a příspěvky v diskuzích. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla se s vámi taky podělit o svoji zkušenost se snažením se o miminko, ale myslím si, že třeba někomu může moje zkušenost pomoct nebo ho alespoň povzbudit.

S přítelem se spolu známe sedmým rokem, letos nám oběma bude 32 let. Před dvěma lety v létě jsme se vzali a oba jsme se shodli, že už je ten správný čas pro početí miminka. Dostavovali jsme domeček a i když jsme zatím nebydleli ve vlastním, počítali jsme s tím, že kdyby se mimi zadařilo, tak bychom to už stihli i s nastěhováním.

Tak jsme plni očekávání začali naše snažení. Poprvé to bylo fajn a čekali jsme plní vzrušení do očekávaného termínu menstruace. Nicméně ta se dostavila v pravidelném termínu. Když se to stalo poprvé, byli jsme v klidu a říkali si, že by to byla velká náhoda, kdyby se to povedlo hned na poprvé. Jenže uběhl půl rok a stále nic a v nás začaly hlodat pochybnosti. Začala jsem si počítat dny do ovulace a měřit si bazální teplotu, ovšem stejně se pořád nedařilo.

Těsně před Vánoci se mi opozdila menstruace, udělala jsem si test a byla jsem celá šťastná, když se na něm objevily dvě čárky. Říkala jsem si, že to je super, že tak budu moct dát svému manželovi skvělý dárek pod stromeček. Proto jsem hned ten den běžela ke svému gynekologovi. Ovšem ten mi řekl, že je ještě moc brzy, že si myslí, že asi těhotná jsem, ale že mi to nechce potvrzovat předčasně, abych se zbytečně neradovala. Mám mamku zdravotní sestru, proto jsem šla hned za ní na krev na HCG. Bohužel ta vyšla s negativním výsledkem a já druhý den začala menstruovat. Vánoce jsem tak doslova přetrpěla a začala jsem se pomalu utápět v depresích a beznaději.

A tak plynuly další dny a měsíce. Každý měsíc se poctivě dostavovala ta potvora menses. Už jsem ji začínala nenávidět a těhu testy jsem začala považovat za nespolehlivé, neboť se celá sitace s pozitivním testem a nepotvrzeným těhu opakovala ještě jednou. V tu chvíli už nešlo na miminko nemyslet, byli jsme z toho nešťastní oba, já i manžel, i když se to na sobě snažil nedávat najevo, ale já pokaždé viděla jeho zklamání, když jsem mu oznámila, že jsem to zase dostala.

Po roce a půl neúspěšného snažení, to už byl říjen příštího roku, jsem se vydala ke svému gynekologovi. Říkala jsem si, že by mi mohl alespoň udělat nějaké odběry a prohlédnout mě, jestli jsem v pořádku. O umělém oplodnění a braní nějakých hormonů jsem nechtěla ani slyšet. Doktor ale na nic nečekal a rovnou zavolal do Gennetu a objednal nás tam na konzultaci. Byla jsem zaskočená, nečekala jsem, že to půjde tak rychle a byla jsem na něj dokonce i chvíli naštvaná. Dnes už děkuju tomu, že na nic nečekal a poslal nás tam hned.

Do Gennetu jsme jeli s manželem oba dva a moc nadějí jsme od toho neočekávali, já byla plná obav, co mě tam čeká a co všechno budu muset podstoupit. Ovšem překvapili nás tam svým osobním a milým přístupem, všechno nám trpělivě vystvětlili a vůbec to bylo moc příjemné. Manželovi udělali spermiogram a ten naštěstí dopadl v pořádku. Mě zjistili, že mi pomalu dozrávají folikuly, že jsem proto nejspíš ani otěhotnět nemohla a nasadili mi hormonální léčbu. Hned nás objednali na IUI.

Na první IUI jsem šla v listopadu. I když mě doktor uklidňoval, že to nic není, tak já jsem byla hrozně vyplašená a moc jsem se bála. Říkala jsem si: „Jo, ty to tak asi můžeš vědět, když jsi chlap a nikdy ti to nedělali.“ IUI spočívalo v tom, že partnerovi odebrali spermie a mě je zavedli v termínu ovulace. Absolvovala jsem to naprosto vynervovaná, ale pro ty, kdo se bojí, stejně jako tenkrát já, musím říct, že to vůbec nic nebylo. Nic mě nebolelo, bylo to srovnatelné s klasickou prohlídkou u gynekologa. Asi to bylo z toho, že jsem se tak bála, nebo z toho, že jsem po příjezdu do práce musela přeskládat plnou skříň šanonů, ale neotěhotněla jsem.

V prosinci mě doktror na IUI neobjednal, další inseminace byla plánovaná na leden. Jenže cosi bylo špatně a já jsem nějak nemenstruovala, přestože jsem těhotná nebyla. Proto jsem se na měsíc rozhodla vysadit léky, do Gennetu jsem zavolala, že se na IUI nedostavím a vůbec jsem se na všechno vykašlala.

Začátkem února jsem už na IUI šla, už jsem se ničeho nebála, ani jsem od toho nic neočekávala. Počítala jsem s tím, že se to zase nepovede a já budu muset jít na IVF, do kterého jsem vkládala větší naděje. Měla jsem velké štěstí na doktora, který ten zákrok prováděl, hýřil dobrou náladou, dělal vtípky a já jsem se při IUI smála, až jsem si říkala, ať už toho nechá, nebo ze sebe všechny ty potvůrky zase vyklepu . Je pravda, že mě úžasně naladil a já měla ještě pár týdnů potom skvělou náladu, ani jsem nevěděla proč.

Koncem února jsem si měla udělat těhu test, abych v případě neúspěchu, včas vysadila léky. Nechtělo se mi do toho a oddalovala jsem to, jak jen to bylo možné. Bála jsem se dalšího zklamání. Nicméně jedno ráno jsem se časně probudila, byl víkend a já nemohla usnout. Říkala jsem si, že manžel spí, že si udělám test, aby o tom nevěděl a nebyl zase zklamaný. Tak jsem potichu jako myška odběhla do koupelny a jaké bylo moje překvapení, když se na testu objevily dvě čárky. Nicméně po těch dvou předchozích neúspěších jsem sice cítila určitou naději, ale svému těhotenství jsem příliš nevěřila a hned v pondělí ráno jsem jela s manželem na krev.

Trošku mě pobolívalo břicho a mírně jsem špinila a říkala jsem si, že se asi zase blíží ta potvora menses. Vzali mi krev s tím, že výsledky budou až odpoledne. Já jsem se rozhodla si vzít na ten den dovolenou, kvůli tomu špinění a celý den jsem ležela, četla si na netu a bála se. Když jsem volala do Gennetu, byla jsem strachy bez sebe, ale jaké bylo moje obrovské překvapení, když mi sdělili, že jsem skutečně těhotná. Byla jsem nadšená a hrozně šťastná.

Od té doby jsem na rizikovém těhoteství, můj doktor nechtěl nic riskovat a já vlastně taky ne. Špinit jsem sice po pár dnech přestala, ale bát jsem se ještě úplně nepřestala. Nejdříve jsem s napětím čekala na první ultrazvuk, zda bude bít srdíčko, potom jsem se bála testů na vývojové vady, potom každého dalšího ultrazvuku. Teď jsem na začátku šestého měsíce, jsem už trošku klidnější, protože se každý den uklidňuji, když cítím kopanečky našeho miminka. Oba s manželem se těšíme na naše vytoužené miminko a doufáme, že tentokrát už to konečně vyjde.

Chtěla bych proto všem čekatelkám na miminko napsat, že vždycky je tu nějaká naděje, a i když nám s to povedlo ještě poměrně snadno, tak nikdy nevíte, kdy se štěstí obrátí na vaši stranu. Přeji všem, aby jejich čekání trvalo co už možná nejkratší dobu a mohli být stejně šťastní, jako jsme my s manželem teď.