Myslela jsem si, že už budu konečně šťastná

Milé čtenářky, chtěla jsem se vyzpovídat ze svého zatím prožitého životního příběhu, snad se mi uleví, možná najdu nový impuls, nový náhled... Tak tu sedím a přemýšlím, kde začít. No snad pěkně od začátku.

Vdávala jsem se v roce 1994 v 19 letech, protože jsem „musela“, manžel byl na vojně, nastěhovali jsme se do domku jeho rodičů, kde jsme měli jen jednu místnost a postupně se zařizovali dalšich deset let. Už při mateřské jsem od dvou do čtyř let syna chodila denně do vedlejší vesnice na brigádu. Po sedmi letech přišel na svět druhý syn. Naše manželství nebylo zcela ideální, nešťastná jsem ale byla spíše já, protože jsem byla odkázána na finanční zabezpečení ze strany manžela, který chtěl hospodařit podle svého. V domácnosti mi nepomáhal, často jsem byla slovně ponižována, občas proběhl i vynucený sex, kdy jsem mačkala pěstmi prostěradlo, aby to bylo za mnou.

Říkala jsem si, holka, dala ses na vojnu, musíš bojovat, děti potřebují mámu a tátu. Moji rodiče a sourozenci stáli při mně, dokonce mi sami navrhovali, ať se rozvedu, já ale nechtěla. Pohár se naplnil, když jsem nastoupila do práce, nabývala jsem sebevědomí, manžel začal žárlit, hádky byly na denním pořádku, a tak navrhla jsem rozvod. Manžel se pokusil o sebevraždu. Žádost jsem stáhla a navštěvovali jsme společně psychiatra. Nikdy bych nevěřila, že se po 12 letech manželství změní, ale změnil se opravdu k lepšímu. Byl to najednou úplně jiný, lepší člověk. Pomáhal mi s domácností, pral, vařil, luxoval a učil se s mladšim synem.

Líbilo se mi to, vážila jsem si toho, jen něco ve mně bylo jinak, nějaký pocit nedůvěry přetrvával. V práci kolem mě pracovalo hodně kolegů, nikdy jsem na nikoho nepomyslela víc než jen jako na kolegu. Až jednou jsem se přistihla, že mi je přítomnost jednoho kolegy moc příjemná, nejen fyzicky, ale i duševně, měli jsme stejné názory. Stalo se (to, co určitě milé čtenářky předpokládáte), že jsme se do sebe zamilovali. Po tříměsíční známosti jsme spolu začali žít, já jsem podala žádost o rozvod, vzdala jsem se majetkového vyrovnání - snad abych tak očistila svůj hřích, že jsem rozbila rodinu a taky jsem chtěla, aby děti měly v bytě manžela veškeré zařizení, jak byly zvyklé, protože v době rozvodu žily s manželem.

Dnes, po dvou letech od rozvodu, mohu říci, že děti mají mého příťulu rádi, s exmanželem máme střidavou péči, dokonce společně kamarádíme i s jeho novou přítelkyní. Letošní Vánoce budeme trávit všichni společné na chatě na horách. Myslela jsem si, že už budu konečně šťastná, tím myslím mít poklidný vztah, zdravé děti a práci. Bohužel jsem před čtyřmi měsíci dostala nečekanou výpověď dohodou a nemohu najít práci, skončila jsem v péči psychiatra na antidepresivech. Konto se mi přiblížilo k nule, sedím u pc, lituji se a bulím. Co mě ještě v životě čeká? Najdu si pěknou práci, abychom zaplatili nájem, alimenty a občas si mohli zajít na večeři, nebo zajet s dětmi na dovolenou? A jestlipak se s příťulou dočkáme vytouženého miminka? To je ve hvězdách…

Děkuji za trpělivost vás všech, kteří jste mi teď udělali vrbu a přečetli můj životní přiběh, který ještě nekončí…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
lucie.t
4989
1.11.11 07:51

asi budu za zlou, ale litovat te nebudu. proc taky :nevim: s ex i jeho novou vychazis dobre, mas noveho partnera, deti. to je prece uzasny, mnohe ti mohou jenom zavidet. vim, nemit praci je blby, ale kdyz se budes hroutit, tak toho moc nezmenis. take zijeme s manzelem z jednoho platu a jeste dlouho budem, manzel dela prescasy, smym ex nevychazim, dovolenou si nemuzem dovolit…takovej je proste zivot, jednou je hur, jednou lip. proc se nervovat, mam tu dve deti, domacnost, manzela, ktery chodi udreny domu a tesi se na teplo domova, klid a pohodu, a to ja mu zajistim, at se deje cokoliv, zaslouzi si to.
tak hlavu vzhuru, dej se dohromady a at je brzy lip. zenska a mama vydrzi vic nez clovek. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Gina108
23847
1.11.11 08:06

Jestliže tvé štěstí závisí jen na pomíjivých vnějších hodnotách, tak nebudeš trvale šťastná nikdy. Nezáleží na tom, co se ti děje, ale na tom, jak k tomu přistupuješ.
Např. vyhazov z práce se dá brát jako příležitost najít si práci lepší :wink:

  • načítám...
  • Zmínit
5misa6
1.11.11 08:27

Peníze nejsou všechno . . . . .

  • Upravit
Emilie
20518
1.11.11 08:41

Neměla jsi to lehké, ale v tvém příběhu se najde řada maminek. Včetně finanční závislosti a totální sexuální nechuti. A štěstí - to je přeci odraz minulosti. To je vzpomínka, že mi v tuhle chvíli bylo dobře. Co ty víš, až jednou budeš bilancovat a porovnávat s jinými životními ečtapami, přeci jen, taky ještě neumíráš, kdoví, jestli si neřekneš, že ti vlastně bylo dobře - i bez práce. :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
zrustice
1.11.11 08:51

Je mi líto, žes přišla o práci, ale práce není všechno. Máš dvě děti, přítele, vycházíš s exmanželem. To jo opravdu hodně, víc než mají jiné ženy. Vím, že ti to teď tak nepřijde. Přeju ti, ať si brzo najdeš práci.

  • Upravit
Melody 4
11689
1.11.11 10:55

No myslím, že by jsi si v první řadě měla říct za co všechno si vděčná a ne sedět a litovat se. Myslím si, že ztráta zaměstnání není žádná katastrofa, jsou i mnohem horší věci. Navíc všechny pohromy co náš potkají jsou důležité a měli bychom je příjmat, jelikož ty nás posouvají výš a výš. Hele vem si třeba mě, já si zlomila kotník a 3 měsíce nemohla chodit, byla to děsná doba když jsem nemohla chodit a pak jsem si uvědomila co všechno mám a že musím být vděčná.

  • načítám...
  • Zmínit
Peitra
1420
1.11.11 12:40

No, tak má depresi, i když se jí ještě neděje nic hrozného. Ono přijít o práci je dneska docela stresující situace. Tak proč by se nemohla politovat?? I když všechno má svoje hranice, takže hlavu vzhůru, určitě si brzo najdeš novou a dobrou práci a všechno bude dobrý. Dej tomu čas, já hledala práci skoro rok :nevim: Tak hodně štěstí

  • načítám...
  • Zmínit
BohunkaP
22074
1.11.11 13:16

Před čtyřmi měsíci jsi ztratila práci… a takovéhle drama z toho? 8-o 8-o 8-o

Jako, je mi to samozřejmě moc líto, ale to se v životě aspoň jednou stane snad každému. V dnešní době to holt chvíli trvá, než se něco najde, doba je náročná - ale hroutit se z toho? 8-o Čtyři měsíce hledat práci, to se dneska dost často stává i v Praze, natož třeba v menších městech…

Prolistuj si tady na serveru pár deníčků s peříčky, možná Ti to pomůže ujasnit si základní životní priority - jistě to není dovolená ani večeře s přítelem. Pak přestaň „sedět u PC, bulet a litovat se“, zvedni zadek a postav se k tomu všemu čelem. Práci najdeš, jakmile se sama srovnáš a zklidníš.

Příspěvek upraven 01.11.11 v 13:17

  • načítám...
  • Zmínit
dvojmatka
5278
1.11.11 14:06

já teda zažila psychický zhroucení a skončila v péči psychiatra a na antidepresivech z horšího důvodu - dlouhodobé snažení o dítě, umělý…hormony, krize s manželem, kterej si nakonec našel jinou,veselou, která nebrečela nad tím, že nemá dítě…rozvod, ztráta zdraví, nejbližší rodiny…nicméně bych si nedovolila soudit, jestli deprese ze ztráty zaměstnání je hroší, než ta moje. deprese je sfiňa a popravdě i když člověk ví a rozum mu říká, že endorfiny do těla musí dostat tím, že půjde sportovat nebo s přáteli na pivo…tak je to bohužel tak ochromující pocit, kterej člověka svazuje natolik, že nemá sílu…nemá sílu ráno vstát, protože pořádně nespal, nemá sílu uklidit, protože neví, kde začít, nemá sílu zvednout telefon a zavolat přátelům, protože se bojí, že se svou depkou jim bude na obtíž, nemá sílu jít sportovat, protože usíná ve stoje a přitom, ale celou noc pročumí do tmy s tlukoucím srdcem a ráno zas vstává s pocitem, že žít je ho vlastně jen obtěžuje…kdo neprožil opravdovou depresi…tak neví…je to něco jinýho, než špatná nálada pár dní po sobě…to mi věřte. už nikdy v životě bych to nechtěla zažít a i když ztráta zaměstnání není tragedie, tak ale deprese jen tak nezmizí, když si člověk sedne před zrcadlo a řekne si…„jiní jsou na tom hůř, nelituj se ty blbko“ je to prostě chemickej proces, kterej s pár slovy nezačne fungovat správně..... :nevim:

pro pisatelku deníčku - život je prostě houpačka…jednou dole, podruhé nahoře…já si v těvch s.ačkách furt opakovala, že po tomhle špatným přijde něco nádhernýho a to byl hnací motor…a fakt přišlo :lol: fakt to funguje!!

  • načítám...
  • Zmínit
jaroleto
14
1.11.11 15:36

Hodně lidí si myslí, že šťastní budou až.. (doplňte si sami - až budu mít lepší bydlení, až budu mít pořádnou práci, až budu mít děti, až se můj partner změní atd. …).
Ale naše opravdové štěstí nezávisí na vnějších věcech, ale je to stav, ve kterém přijímáme vše co se děje.. ať už pozitivního nebo i negativního.. (to druhé se musíme učit, to nejde samo od sebe.. dokonce si myslím, že být šťastný je rozhodnutí :lol: ).
Nyní, když nemáš práci máš např. čas učit se novým věcem, máž možnost se v klidu rozmyslet co chceš opravdu dělat.. co byl tvůj sen? co by tě bavilo a naplňovalo? :hug:

Příspěvek upraven 01.11.11 v 15:37

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
1.11.11 17:46

Myslím že alespon polovina žen tě tady považuje za tu štastnou.Máš zdravé děti,jsi zdravá,máš chlapa,máš kde bydlet atd..
Přeji ti at i ty brzo vidíš to štěstí a nauč se smířit i s tím že né vždy vychází vše podle plánu tvého „štěstí“.

  • načítám...
  • Zmínit
vililik
3321
1.11.11 18:36

spusta lidí jsou na tom mnohem hůř než ty…tím nechci zlehčovat tvou depresi, ale nemyslíš, že by bylo mnohem horší, kdyby např. : umřelo ti dítě, skončilas na vozíku, nebo by tě manžel týral a po rozvodu ti dělat naschvály? má známá musela podstupovat týrání od svého manžela nejen na sobě, ale i svých dětech, přičemž obě dvě děti, jsou postižené…nakonec se rozvedla a je na děti uplně sama_ jak finančně, tak i psychicky…a to je opravdu těžký úděl.....nechci tě nijak odsuzovat :hug: , ale uvědom si, že jseš na tom OPRAVDU dobře :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
slunečnice1978
143
1.11.11 19:04

Máš fajn chlapa, zdravé děti a to je hodně, ale mít práci je jedna z nejdůležitějších věcí podle mě teda. Já Ti rozumím že Ti vadí, že nemáš práci, peníze dávají určitou svobodu, platit se musí všude a za všechno, já teda přiznám, že pro mě je důležitější mít práci než chlapa. Člověk když je nezaměstnaný a je pořád doma, cítí se méněcenný a nepotřebný. Takže já Ti přeji ať se Ti zadaří najít práci, uč se třeba zatím anglicky, udělej si nějaký rekvalifikační kurs, já jsem třeba chodila na počítače zdokonalovat se. Drž se!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Petruna
104
1.11.11 20:08

Deprese?

Kdo zažil depresi, tak ví. Deprese si nevybírá.. je ohromně jednoduché říci, vlastně Ti nic nechybí, tak proč se hroutíš? Ale právě to, že je to onemocnění „psychiky“, tak se k tomu nemůžeme stavět přezíravě. U nás bývá dobrým zvykem všechny psychické slabosti ignorovat, zesměšňovat a pro jistotu odsouvat někam do kouta… a to je prostě špatně.
Osobně jsem byla z práce také v depresi. Pracovala jsem na manažerské pozici a byla to tak šílená práce, psychický teror, že jen výpověď mi mohla pomoci dostat se z nejhoršího. Pokud měla přijít úleva, tak nepřišla… Hrozba nejistoty, kdy opravdu začalo jít do tuhého a my neměli ani na základní potřeby, vážně bych to nikomu nepřála. Těžko se překonával fakt,že jsem (relativně) vzdělaná s praxí, zkušenostmi a nemohu sehnat místo. Plácala jsem se v tom 3 měsíce. Pro někoho málo, pro někoho hodně. Pocit vlastního selhání, že díky vám, je rodina bez prostředků, protože jeden plat to neutáhne, je vážně hrozná..
Samozřejmě mě trápilo vědomí, že se vlastně rouhám, protože jsme zdraví a já jsem nešťastná.
Ale hlavě neporučíš.
Prožili jsme toho jako rodina hodně. První dítě se narodilo vážně nemocné, mnoho času po nemocnicích, o druhé jsme přišli a až třetí dítko bylo v pořádku. Přesto byla tato nová situace pro mě osobně velmi těžká a jen nalezení nové práce mi pomohlo se z toho dostat úplně.

  • načítám...
  • Zmínit
Ananta
2486
1.11.11 22:07

Připadá mi, že je v tobě hořkost z toho, že jsi se snažila, ponižovala v předchozím vztahu a stejně houby z toho a nakonec tedy máš jiný vztah, ale ono to štěstí co lovíš opět nikde.

Já nikdy nebudu souhlasit s řečmi českých žen, že ženská a matka vydrží všechno, to bych si to šla radši rovnou hodit, připadá mi to dost zoufalé. Držet chlapovi se zatnutými pěstmi do prostěradla a podobné zoufalosti jsou stejně k ničemu, bud si jistá, že to nikdo nakonec neocení a ve finále je to ještě „nevděčným“ dětem v afektu později vyčteno „já jsem se obětovala“…

Pak se ti stane nepříjemná životní událost, přijdeš o práci, komu se to z nás nestalo a jsi zase na hromadě. Co ten tvůj přítel, ten nevydělává?

Na tvém místě bych se hlavně pokusila v rámci možností osamostatnit a začít si budovat svůj život. Tím nemyslím vydělávat na dovolenou a podobné zbytnosti, ale najít si práci a udělat si rezervu, něco dostudovat atp. v životě není jisté nic a žádné absolutní štěstí se nedá získat z vnějšku.

Držím ti palce :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Monika8
53
1.11.11 22:38

Naprosto se ztotožňuju s názorem Dvojmatky, jako by mi četla myšlenky.
Kdo nezažil depresi, nepochopí. řeči typu: musíš se nad to povznést, nesmíš se hned hroutit, nebo: buď ráda že je malá zdravá, soustřeď se na ni… takové řeči jsou naprd.
Deprese je nemoc, vážná nemoc. Když máte zánět slepého střeva, taky vám nikdo neříká: Dělej, vstávej, nemysli na to, bude to dobrý.
Znám deprese, vyvolá je třeba podnět, který je pro jiného hloupost, ale v ten moment člověk prostě nezvládá. Pamatuju si jak jsem jen ležela na posteli, vedle mně mobil neustále hlásil vybitou baterku, nebylo nic snazšího než vstát a dát ho nabít, ale to prostě nešlo. Byla jsem jak vyměněná. První deprese trvala 3 měsíce, druhá 8. Nikdy jsem s tím nic nedělala = velká chyba. Je potřeba vyhledat pomoc odborníka, protože tím vážně trpí okolí.

Pokud je to jen splín, kdy máš pocit že nezvládáš finančně, děti vídáš méně než by jsi chtěla atd atd, není to deprese a přejde to. Ale pokud se jedná o skutečnou depresi, nepomůže na to rada: vzchop se, máš zdravé děti… tím totiž spíše umocníte její pocit že vlastně něco nezvládá a to není moc dobré.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
2.11.11 03:27

Tvůj příběh je ze začátku dost síla :hug: přesto si tedy nemyslím,že je to deprese jako taková :nevim: ,ale zarazilo mě,jaké alimenty,když máte střídavou péči?A partnerka Tvého bývalého je frajerka,že jezdíte společně na dovču :pankac: A líbí se mi jak někdo napsal,že štěstí je rozhodnutí :potlesk: :palec:

  • Upravit
dana59
656
2.11.11 11:48

Ztráta zaměstnání je jako úmrtí v rodině (podle psychologů), tak je jasné, že máš depku. Zaměstnání časem najdeš, neboj

  • načítám...
  • Zmínit
ysta
2.11.11 12:10

jste normální?

to je tedy blbost, kdyby jste se měla rozhodnou, jestli práci, nebo dítě, neříkejte, že misky vah by byly na jedné straně

  • Upravit
dvojmatka
5278
2.11.11 16:22

ysto…takovým příspěvkem opravdu člověku v depresi pomůžete! víte…jsou lidi, kteří jsou tak silní, že se nezhroutí i když maj za sebou mnohem horší věci, než je ztráta zaměstnání a jsou lidi, kteří se zhroutí, když je někdo na ulici okrade :nevim: jestliže se zakladatelka léčí a bere antidepresiva, tak to bohužel není o stavu mysli…ale jak jsem psala už výše…je to chemie v těle, která se nedá obelhat a depka nezmizí mávnutím kouzelnýho proutku!

je jasný, že si může vážit toho, že má partnera a děti…ale když musí přemýšlet nad tím, jestli bude mít cvo dát těm dětem na talíř, jestli jim bude moct koupit nový boty, jestli jim za čas neodpojí elektriku, když nebude na zaplacení a děti budou doma po tmě a nebudou si moct ani udělat úkoly…tak to třeba je na docela slušnou depku…když navíc každej den človk posílá životopisy a je mu stále odpovídáno „děkujeme, nemáme zájem“… :oops:

hodně lidí má bohužel o depresi dost zkreslený představy… :zed:

  • načítám...
  • Zmínit
Mondík
5135
2.11.11 20:47

Souhlasim s Petrunou a dvojmatkou, vim naprosto presne, o cem mluvis, preji hodne sil, zkus myslet pozitivne a myslet na to, co je u tebe v zivote dobre, ceho si muzes vazit a co jsi v zivote dokazala, i kdyz to treba podle ostatnich neni nic velkeho. Vim, ze to jde tezko, ale mas vsechnu moji podporu! :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
brumdinka
25123
3.11.11 11:41

mno tak ztráta práce není zrovna nic hezkého, kdo nezažil nepochopí ......já zažila, bez tý práce sem byla docela dost dlouho, má to vliv i na vztah, člověk si připadá jak uplný pako, který nikdo nepotřebuje atd.......

.....ale život je jak houpačka jednou jsme dole jednou nahoře, je zbytečné se kvůli tomu trápit nebo dokonce věšet na nejbližším stromě :mrgreen:

jaroléto to napsala dobře, štěstí je rozhodnutí :potlesk: ...... kdy je člověk opravdu štasten …většina lidí čeká na něco až tuhleto až tamhleto a pak se strašně diví že když k tomu dojde, že to vůbec není tak jak si představovali :lol:

lepší je nic neočekávat, brát věci s nadhledem, humorem a prostě a jednoduše jenom žít :pankac: stejně nás smrt jednou všechny dožene :-)

Příspěvek upraven 03.11.11 v 11:43

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno