Pořád dýchám
- Psychické problémy
- Štofik
- 20.05.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O naději...
Někdy, když se tak prochazím svojí oblíbenou trasou, přes krásnej městskej lesopark, ve kterým je rybník s lekníny a rybkami, plno stromů a udržovaných keřů, a opadá ze mě to napětí, si říkám, že jsem pořád tady a že je to mega divný. I po tom všem dýchám a nemůžu tomu věřit. Z nejhoršího dna jsem se vyškrábala nahoru… pomocí čeho vlastně? Prášků? Času? Sebe? Díky víře? Myslím, že to bylo všechno naráz.
Moje cesta nebyla a není snadná. Myslela jsem, že to nezvládnu, že zůstanu nadosmrti v posteli a komunikovat budu jen virtuálně. Život online. Jenže nějak se to postupně začalo srovnávat. Já mohla vstát a uvařit, jít nakoupit, jít se projít. Pamatuju tu první procházku po měsíci polehávání a spaní. Šla jsem na pole za město, všude ležel sníh. Trošku svítilo sluníčko a já si opakovala „To dáš, to dáš.“ Celá jsem se klepala, byla jsem slabá fyzicky i psychicky. Oblečení na mně viselo, byla jsem bledá, pohublá, unavená. Takovej strašák do zelí. I když tímhle tvrzením urážím všechny strašáky světa, tak se jim tímto omlouvám.
Když jsem došla k poli, zvažovala jsem, že se vrátím. Co když to nedám? Co když tam umřu? Co když, co když… Tahle 2 slova se stala mými mučiteli. Jakákoliv myšlenka v hlavě mi totiž začínala co když. Oki, tak si na „co když“ odpovíme, ať to máme z krku.
Hlava: „Co když umřeš? Umřeš na tom poli a nikdo tě nenajde. Z jara tě budou ozobávat vrány, to bys chtěla?“
Já: „Jo, přesně to chci.“
Konec dialogu.
Na poli nastal zádrhel, moje špatná kondice. Když nic nejíte, ujdete pár metrů a jste grogy, natož nějakou delší štreku. Po pár krocích ve sněhu jsem tam sebou plácla na zem, na jedný straně město, na druhý les. Paráda, říkala jsem si. Hlava se ironicky zašklebila, přece mi říkala to svý „co když“. To zvládnu, jen zklidnit tep a dýchaní. Nabrala jsem do dlaně sníh a začala ho jíst. Taková menší občerstvovací zastávka na Tour de France. Tour de pole.
Když na to zpětně vzpomínám, mrzí mě, že jsem se tenkrát neviděla takovou, jakou se vidím teď. Já nebyla slabá, já byla silná a statečná, sebrala jsem svoje vyřízený tělo a navzdory hlavě, navzdory přesvědčení, že nemám chodit, jsem šla. Slepě, za svým cílem. Odvážně. Sílu vše překonat jsem našla sama v sobě, v těch hromádkách sněhu ve svojí dlani. Jsem pořád tady, vrány mě nesežraly. A byla jsem v tom sama. Vždycky jsme v tom sami a vždycky je to o nás. Tenhle pocit být na sebe pyšná za malý věci si moc přeju udržet. Nejde o peníze, majetek. To je pomíjivý. V životě záleží na něčem jiným. Teď už to vím a doufám, že tenhle zážitek ze mě vykřeše lepšího člověka. Protože já pořád dýchám a nikdy není pozdě.
Doma jsem se najedla a hele, ono to najednou šlo! Dostala jsem do sebe pár talířů polívky a padla opět do postele, ale tehdy s lepším pocitem. Možná jsem si to neuvědomovala, ale to pole bylo můj odrazovej můstek pro dny, který následovaly. Postupně jsem totiž získávala ztracenou jistotu, že asi nebude tak zle a že se mi třeba povede i odejít z nefunkčního, bolavýho vztahu. Zítra mám v plánu jít zahodit klíče od toho vězení, kterým pro mě tohle město i vztah byly. To je přesně to slovo: vězení. Jak zvláštní, si to konečně uvědomit, i když to bolí. A ve finále jsem ráda. Našla jsem díky tomu snad konečně samu sebe. Doufám, že tak, jak jsem se vypořádala s touhle situací, se v budoucnu vypořádám se vším. A budu to brát třeba jako výzvu a ne trest.
Přečtěte si také
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 17
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 3177
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 1282
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 738
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 757
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 3674
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
Byl jsem zamilovaný do její kamarádky. Pak přišel první máj a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 1852
Měl jsem v tom naprosto jasno. Byl jsem zamilovaný do Ivety a věřil, že právě ona bude mou první velkou láskou. Na prvního máje jsem jí připravil romantickou schůzku pod rozkvetlou třešní. Jenže...
Sestra chtěla dát sousedům lekci. Kvůli její pomstě skončilo dítě v nemocnici
- Anonymní
- 28.10.26
- 1649
Moje sestra už nemohla vystát hlučné sousedy. Vadil jí pláč jejich miminka, nepořádek na chodbě i věčné hádky. Snažila jsem se jí domluvit, jenže jednoho rána jí došla trpělivost. Rozhodla se...
10 let jsem čekala na návrat syna. Pak přijel s manželkou a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 3925
Deset let jsem čekala, až se syn vrátí ze zahraničí. Když konečně přijel s manželkou, těšila jsem se, že náš dům zase ožije. Jenže Klára si během pár dní získala manžela, psa i kocoura. A já si...
V Turecku jsem se ztratila na obřím bazaru. Manžela jsem našla až po setmění
- Anonymní
- 28.10.26
- 3100
Na romantický výlet do Turecka jsme se s manželem těšili několik měsíců. Děti tentokrát zůstaly u babičky a my si konečně mohli užít pár dní bez starostí. Jenže hned druhý den se naše dovolená...
já už jsem ti psala, že pomocnou ruku najdeš na konci své paže, a že to zvládneš, máš v sobě totiž pod příkrovem těch úzkostí i vydatný zdroj optimismu 
no, jsi dobrá, držím palce ať je dobře 