Přijmout, odpustit a žít
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 07.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokud čtete tento deníček v rámci ranního rituálu s kávou či čajem v ruce a deníček vás zaujme, maličko vás pozdrží, asi není nejkratší. Pokud jste ve spěchu, upozorňuji předem – bude dlouhý! Vždy jsem si myslela, že jsem silný člověk. S každou smutnou událostí jsem se vždy nějak vypořádala, uzavřela ji, poučila se a šla dál. Také jsem si ale představovala, že kdybych potratila, tak já bych to určitě nezvládla, že to musí být strašně těžký zážitek. Sama sebe jsem pak ale překvapila, že jsem to zvládla, nebylo to lehké, ale zvládla, a že teď už jsem zase silnější a zvládnu v životě všechno. Jak jsem se mýlila, nebo spíše, co jsem si to nalhávala... Nezvládla jsem nic, bude to rok a jako bumerang se mi to stále vrací...
Ve 22 letech mi bylo z důvodu podezření na endometriózu a obrovských bolestí doporučeno otěhotnět. Věřím, i ze zkušeností ostatních, že by to mohlo pomoci. Ale je vám 22 let, vedle sebe máte mladého klučinu, o kterém víte, že s ním asi budoucnost nestrávíte, ale jste tak mladá, ještě to neřešíte a představa dítěte? Ne díky, děti moc chci, ale cítím se nepřipravená. Možná by to byl dobrý krok k mému zdraví, ale špatný k dítěti. Dítě by mělo dítě, tak jsem se mentálně cítila.
Roky lehounce plynuly, mezitím cysty praskaly a bříško bolelo, ale už ne tolik, jelikož jsem dostala antikoncepci, která by mi měla pomoci. Ovšem cysty se neptaly. Nicméně myslím si, že nikdy nešlo o nic nebezpečného. Někdy se vstřebala, někdy praskla, někdy to bolelo méně, někdy jsem se málem skácela k zemi. Volná tekutina se vstřebala a život plynul dál. Doktor mi vysvětlil, že není čeho se bát. Naučila jsem se poznávat svou bolest a už nejezdila pokaždé vyděšená na pohotovost.
Mezitím jsem poznala muže, který často otevíral téma, kdy bychom mohli mít dítě. Sám jedno měl, rodinný život mě naplňoval, poznala jsem strasti i radosti a jednoho dne ucítila, že takto jsem šťastná. Bylo mi pětadvacet, měla jsem již několik měsíců vysazenou antikoncepci a shodli jsme se, že do toho chceme jít.
Jen pro upozornění, nebyl by to zrovna ideální taťka, ještě horší partner… Ale byla jsem naivní a najednou to dítě… Moc jsem ho chtěla a věřila, že jej možná dítě změní (bóže, když se slyším, nafackovala bych si!) a všechno bylo v té době ještě ale růžové.
Druhý cyklus od počátku „snažení“ se mé tělo začalo měnit, byl to nejdříve sem tam drobný projev změny, ale čím dál více jsem cítila, že jsem v JINÉM stavu. Ve chvíli, kdy jsem před sebou držela test a zírala na druhou čárku, vypustila jsem jen: „Do……e.“
První chvíle byla opravdu silná, mísil se ve mně strach a nadšení. Ono je moc jiné o dítěti mluvit a jiné otěhotnět a vědět, tak a teď je to tady, ten obrovský zlom v životě. To si myslím, že si může málokdo představit, kdo to ještě nezažil. Často mluvíme o tom, jak bychom se zachovali kdyby, ale pak nastane situace a občas se nestačíme divit. 
Když ovšem najde člověk druhou čárku podruhé, je to už prý jiné. A také je to jiné, když chcete společně dítě a partner vám suše oznámí (když už cítíte, že jste těhotná), že bychom to měli vlastně odložit, že asi není nejlepší doba!
Těch 5 vteřin s testem v ruce jsem stála jako paralyzovaná a ve chvíli, kdy vše doputovalo do mozku, jak mělo, zmocnila se mě obrovská radost. Cítila jsem se tak šťastná, překvapená tou rychlostí a vděčná životu za ten dar. Od té doby jsem měla pocit, že zářím. V životě jsem nezažila takový pocit výjimečnosti. Byla jsem tak pyšná, že čekám dítě. Pyšná na své tělo. A od chvíle, kdy jsem viděla to malé srdíčko, jak tam buší, zamilovaná do toho malého tvorečka, který mi jednou mohl říct mami.
Přítel se začal ohromně „měnit“. Tak jsem to v té době viděla, ale nevšimla jsem si, že ukazuje jen svou pravou tvář. On už takový byl, ale uměl vždy hezky mluvit. Pak přestal hezky mluvit, začal ubližovat, hlavně tam, kde to bolelo nejvíce. O tom se zde ale nebudu rozepisovat.
Po dvou měsících těžkého stresu jsem potratila. Nikdy na tu kontrolu nezapomenu, ale já to cítila „naštěstí“ už s předstihem. Týden před kontrolou jsem se bavila se sestrou o tom, jak je zvláštní, že se najednou necítím těhotná. Za týden přišlo jen potvrzení, doktorka nemusela nic říkat. Již v první chvíli jsem viděla, že ač je miminko větší, nic nebuší.
I přes to, že jsem se na tento okamžik týden opatrně připravovala, bolelo to jako zaražená kudla do hrudi. Konec, prázdno, mrtvo. Brečela jsem, cítila jsem se tak zbytečně. Za necelý týden jsem podstoupila revizi, jelikož jsem chtěla, aby ji prováděla má doktorka, které plně věřím a která mi nabídla, že pokud budu mít zájem, ráda by to provedla osobně a s co nejlepší péčí.
Ten týden byl nekonečný. Máte nateklá prsa, vypouklé bříško, každý pohled do zrcadla vás bolí, ale vy víte, že ten tvoreček ve vás je mrtvý. Upínala jsem se k výkonu jako k vysvobození a k novému začátku. Když jsem se probudila z narkózy, cítila jsem se prázdně, ale klidně.
Všichni byli nadšeni, jak skvěle to beru, rodina, kamarádi, doktoři. Prý s takovým přístupem se jen tak nesetkají. Ale já nebyla silná ženská, já jen sebe a okolí snažila přesvědčit, že jsem v pohodě. Brečela jsem minimálně, ale i přesto mi bylo od partnera naznačováno, že se chovám jako hysterka. To bolelo strašně. Svěřila jsem se mu málo s čím, držela v sobě svou bolest, on jakoby během týdne zapomněl… A pak mi to dával pěkně sežrat.
Jestli jsem si už před tím v jeho přítomnosti nevěřila, teď už jsem si přišla jak špinavý hadr na vytírání. Uvěřila jsem tomu, že se chovám nepatřičně a čím dál tím víc v sobě bolest zatlačovala dále a dále. Vzpamatovala jsem se, byla jsem zase ta ženuška, co nemá problém a o všechno se postará. Nějaký klid po revizi? Prosím tě, všechno zvládnu, díky že jsi se mnou spokojený… Ach bože, nafackovala bych si po druhé!
Vzhledem k partnerovu chování, jeho ztrátě touhy mít dítě se mnou, jeho požádání o ruku a následné odložení tohoto kroku a rozmýšlení, se kterou chce vlastně být (s bývalou nebo současnou? To je těžké pro člověka, který neví, co chce…), jsem sebrala poslední zbytek sil a sebeúcty (jestli mi vůbec ještě nějaká zbyla) a na Nový rok si poprvé v životě dala předsevzetí.
Předsevzala jsem si, že s ním skončím, že ho doslova odstraním ze svého života a ukončím vysávání mé veškeré energie. Věděla jsem, že to bude těžké, ale také jsem věděla, že chci být v životě šťastná a že mi dal život druhou šanci a doufat, že přijde třetí, by bylo ještě naivnější, než v té době já sama. Udělala jsem to hned. Za toto rozhodnutí, bych se prosím, konečně pochválila.
Kdybych já tenkrát tušila, že HO konečně potkám, už za 2 dny… Ano, takto rychle, život je plný vtípků a některé byly vážně blbé, ale tenhle se mu musí nechat, ten se opravdu vyvedl.
Říkejme mu třeba Petr. Bylo to jasné, absolutně nebylo co řešit. To, co jsem si myslela, že nemůže existovat, že člověk prostě z něčeho slevit musí… nemusí! To je omyl! On je člověk, u kterého si přeji, aby se neměnil. Aby byl tak skvělý, jaký je, aby svou osobnost dále rozvíjel a učili jsme se od sebe navzájem. Tak krásně jsme se spojili a nic nebyl problém, jelikož jsme vše cítili naprosto stejně. Dnes už nemusíme mluvit.
On řekne: „Lásko, víš co mě napadlo?“
A já řeknu: „Vím, a jsem pro.“
Mám vedle sebe člověka, který mi každým činem ukazuje, jak kvalitním člověkem je. Miluji ho a mám pocit a prý je to i vidět, že zase zářím!
Tak, a teď se konečně po dlouhých peripetiích dostaneme k jádru pudla (přemýšleli jste někdy nad tím, proč používáme zrovna jádro pudla? Já tedy na nic nepřišla 
). Oba chceme děti a oba bychom je chtěli spolu. Petr ví o všem, co se mi událo a naprosto chápe, že pro mě je v budoucím životě dítě prioritou č. 1.
Často mluvíme o dětech, našich plánech, pohledech na výchovu a jak moc je chceme. Rozdíl ale mezi námi dvěma je ten, že já už si prošla metou „Přeji si dítě“ a on teprve kráčí k ní. Toto já respektuji a chci počkat, až si k tomu také sám dojde. Dítě musí vzejít ze dvou lidí a ne z dupání jednoho, to už chápu.
Bohužel poslední dobou mé bolesti zase začínaly být opět opravdu hodně nepříjemné a měla jsem pocit, že už mé tělo křičí: „Halooo, přestaň to přehlížet a dělej něco!“ nebo „To budeš koukat za rok za dva, až budete chtít děti a zjistíš, že máš břicho v haj..u.“ A pořád mi díky tomu vyvstávaly na mysl myšlenky typu, abych já to dítě ještě vůbec mohla mít.
Nicméně, vzhledem k příznakům, které jsem navíc začala pociťovat, vše nasvědčovalo tomu, že bych mohla být těhotná. Nakonec testy ukázaly opak. A ve mně se rozproudil zmatek. Vím, že Petr by se k tomu postavil krásně, i jsme to probrali, ale opravdu nerada bych ho svou blbostí (i když nevím jak, brala jsem prášky) dotlačila někam, kde ještě nechce být.
Na druhou stranu to vytáhlo všechny ty myšlenky, které jsem tenkrát zatlačila tam někam dozadu a já byla několik dní naprosto nepoužitelná. Došlo mi, že jsem nic neuzavřela, ale že jsem vše jen potlačila. Všechny ta bolest byla najednou venku a bylo jí hodně a já nevěděla, co s ní.
Došlo mi, že jsem o tom neměla s kým mluvit. Má sestra neoplývá občas ani zrnkem empatie, moje mamka je zlatá, ale nechtěla jsem otevírat její staré rány z potratu a bývalého přítele to nezajímalo. Najednou jsem ležela v Petrově náruči a brečela. Vše se ze mě valilo, brek i všechny informace. Vše, co mě bolelo, všechny myšlenky, najednou jsem mu to všechno vyprávěla a i přes to, že mě klidně vyslechl, pochopil, jak jen to bylo v jeho mužských silách a povyprávěl mi o tom, jak to všechno vidí s dětmi on, nedokázala jsem to v tu chvíli v sobě všechno poklidit a uklidnit se.
Začala jsem psát tedy tento „deníček“ s tím, že vám - čtenářkám, maminkám, ženám v podobné situaci, napíšu svůj příběh a nechám si poradit, jak se vyrovnat se svými pocity z potratu, jak zvládnout touhy po dítěti, jak v sobě odpustit bývalému, abych to nechala jít. Je tu spousta zkušených žen, které by mi mohly pomoci.
A víte co? Po tom, co jsem zde sepsala, jsem klidná a vím, co je „správné“ pro mě, Petra i budoucí dítě. Děkuji vám, že jsem to díky vám sepsala, na spoustu věcí se podívala jinak a znovu. To stačilo, odpověď už znám, odpověděla jsem si sama. I přes všechny peripetie v mém životě se cítím nyní šťastná. Mám vedle sebe Petra. Spolu všechno zvládneme.
Mějte krásný den.
P. S.: O několik týdnů zpět:
Nedávno se mi k ránu zdál sen. Zdálo se mi zatím o všech dětech. O nevlastním, které jsem za vlastní přijala. O nenarozeném dítěti a jak by to vypadalo, kdyby se narodilo. Nyní to byl ale jiný sen, byl plný klidu a lásky. Byla jsem na konci těhotenství a byl mi stále po boku Petr. V tom se mi začal rozbíhat porod a já v nemocnici porodila. Ten sen byl plný lásky nás tří, plný štěstí a radosti, čeho se nám dostalo. Narodila se nám holčička s nádherným moudrým upřeným pohledem a aura kolem ní zářila jako duha. Byla to křišťálová holčička… Už se na tebe moc těšíme!
Přečtěte si také
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 1939
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 912
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 1230
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 826
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 335
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 2084
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 1950
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1156
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 8015
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 4851
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
strasne mi pomaha ma dcerka a i manzel. Uz se nemuzeme vynatesit az prijedu s tim malym ulickem stesti a byla stastna 4clena rodina. Navic v nemocnici mi rekli, ze po revizi muze byt zrani vice folikulu a muzou byt dvojcatka. Ja bych za dvojicky byla rada!!! 
Tak drzim palce at se brzy zadari 
Kor jestli chci děti. Jestli jsme se na něčem shodli s holkama ať kamarádkama, či zde na emimino, všechny jsme potratily v podobném stádiu a brali jsme antiko léta až těsně do otěhotnění (já 14-25!!!). Ale mám takové bolesti, že už občas ani sex není možný a partner mi nechce způsobovat bolest… Teď tedy přemýšlím nad tím, zda vyřadit tělo a tu mršku třeba trošku zbrzdit, nebo jej nechat být a nedejbože za rok za dva zjistit, že mám zjizvené vejcovody a podobně… 
Je to pro mě nyní těžké rozhodování… A ještě dodatek - nevím jaký stupeň endometriozy mám…
a to je hrozně důležité. Naši čekali ségru po 2 měsících vztahu, po 4 se brali a kde jsou teď… 
Dnes se mi o ní opět zdálo. Mám pocit, že ta dušička krouží kolem nás a čeká na ten správný čas. Možná na to, jak to budoucí taťka vyřeší s prací a na to až maminka „dozraje“. Už 5 let cítím určitý duchovní vývoj a čím více cítím posu, tím více si přijdu jako na začátku. Sama vidím, že za tu dobu, co na miminko „čekám“ jsem přišla na spoustu věcí 
