Špatný dny
- Psychické problémy
- Štofik
- 14.06.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dobrý dny střídaj ty špatný...
Zdálo se to lepší a vážně to bylo lepší. Jenže se něco opět pokazilo a je to tu znovu. Knedlík v krku, chuť brečet. Podivný myšlenky. Že jsem stejně blázen a jednoho dne svoje myšlenky už nezvládnu ovládnout a prostě zešílím. Dělám všechno, co mám, na svý cestě k uzdravení. Snažím se myslet pozitivně, zakazuju si špatný myšlenky, maluju, píšu, chodím a chodím a chodím, dobře spím, jím, starám se o sebe, provádím takzvanou psychohygienu, čtu odborný články a příběhy lidí, jako jsem já. Sdílím svoje pocity s lidma ze skupiny, píšu deník, cvičím jógu a provádím meditace, tak proč to sakra zase přišlo? Proč teď ležím pod dekou, mám úplně odkrvený ruce, fialový nehty a takovej ten hnusnej, divnej pocit vzadu v hlavě. Zase to na mě leze. Chce to na nade mnou zvítězit. A já jsem slabá a možná se tomu chci poddat. Je těžký bojovat s vlastní myslí. Ani nevíte jak moc. Jsou lepší dny a horší dny. Já mám teď ty horší.
S jednou kamarádkou se tomu vždycky smějeme. Když je nám blbě, vymyslíme si cokoliv jako příčinu toho stavu. Blbý počasí, PMS, menses, málo jsme spaly, hodně jsme spaly, nevzaly jsme si magnésko, nebyly jsme venku, neudělaly jsme všechny body psychohygieny, blbej tlak. Prostě cokoliv, jen si nepřiznat tu pravdu, že jsme v p*deli. Ano, jsme. Teda já jsem. A i vím proč.
Příští týden mám psycholožku, v tom městě, ze kterýho mě vykopal. Ze kterýho jsem chtěla utýct a který bylo vězení. Pojedu tam poprvý od „toho pohřbu“. A je mi z toho na nic. Z toho, jak se mě zbavil, a z toho, jak to udělal. Zachoval se ke mně hůř než k psovi. A mně se o něm i přes to zdá. Planuju, jak tam na něj počkám a budu škemrat jak největší ubožačka, aby mě vzal zpátky. Válka rozumu a citů… Jasně že to neudělám, musela bych se stydět sama před sebou. Taky jsem se proti tomuhle pojistila, vyhodila jsem ty klíče od bytu. Jako bych tušila, co mě bude napadat za blbosti. Tyhle protichůdný pocity mě jednou zničí. Vůbec nevím, jak to zvládnu. Mám chuť to odvolat, ale tím nic nevyřeším. Vím to. Možná mě z tama povezou rovnou na psychinu.
Ta holka, co se zbláznila z rozchodu. Rodina za mnou bude jezdit na návštěvy a já budu pod práškama a slintat si na pyžamo a tupě civět do zdi. A budu mít svůj vlastní svět, tam někde uvnitř hlavy. Upřímně, bojím se všeho. Sebe, života, že už nikdy nebudu plnohodnotně žít, že nikdy nevyrazím dál než za humna, že nikdy nepotkám někoho, kdo by mě miloval. Jak by asi mohl, když se mám problém milovat já sama. Štve mě, že se mi to stalo. Že jsem zešílela, že se nemůžu sbalit a jet pryč, že mám problém jet za kamarádkou do města, natož tam přespat. Že mi moje vlastní hlava brání v normálním životě a mám na sebe vztek! Vztek, že jsem slabá a zbabělá, vztek, že se svou hlavou neumím pracovat. Vztek, že se mi sesypalo vše naráz. A já nevím jak ven.
Vlastně vím, krůček po krůčku. Jsem na tom o milion procent líp, než jsem byla. Mám rodinu, kamarádky, až na mozek, jsem zdravá. Můžu jít ven a vidět tu krásu kolem sebe a o to se snažím. Vidět kolem hezký věci, žít v přítomnosti. Ale někdy bych chtěla být list v proudu vody, nebo ta voda. Všeho se pustit a nechat se tím pohltit. Nebo se nechat unášet větrem, jako drak na podzim. Prostě jen letět. S čistou hlavou, prázdnou. Zapomenout.
Jo, dělám všechny ty věci, co se mají. Ale někdy si říkám, že to je jen odvedení pozornosti. Zabití času a vlastně úplná zbytečnost. Stejně je mi pořád mizerně. A mám pocit, že jsem jen kousíček od definitivní ztráty rozumu. Teď ano, zítra třeba bude zase líp, nebo až za sebou budu mít terapii s psycholožku. Stejně mi neřekne nic, co už nevím, jen se mě bude snažit falešně přesvědčit, že na tom vlastně nejsem tak blbě. Aha. Ještě že ji mám.
Jak se to říká? Dokud dejcháme, tak žijem. Sice po krk v hnoji a nad náma hejno much, ale my to přece nevzdáme!? Ne, to říkám jízlivě já. Správně je to takhle: Špatný dny tu jsou proto, aby mohly přijít ty lepší. Vždycky může být hůř. Po dešti vyjde slunce. Naděje umírá poslední. Bez tmy by nebylo světlo. Zas bude líp. Každá propast má svý dno – tohle je vtipný. A nejlepší jsou: Zůstaň silná a Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko.
Tak jo! Pokusím se… a pak se ještě říká: Hlavě se z toho nepototo… upřímně někdy bych se z toho všeho ráda pototo. Durch. Když už sra*ky, tak aspoň opravdový.
Věnováno nám, padlím na hlavu a všem, co se staženýma kalhotama vyhlíží brod.
Přečtěte si také
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 7315
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1336
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 2817
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2163
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 1715
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 5182
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 1835
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 1088
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 1064
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 4445
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
Ale ja ani nevím jak truchlit 
…já mám v hlavě taky jednu sračku, depersonalizaci, kdysi mě kdosi týral…už je to děsně let a ta potvora je furt se mnou.
Přesně vím o čem píšeš. Opice za krkem 
Hlavně opatrně. Možná to chce ceduli na auto 
drž se a děkuju 
