Trochu štěstí
- O životě
- Luussyndaa
- 09.01.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už je mi špatně ze všech šťastných filmů, které vidím v televizi. Je mi smutno z toho, jak je svět nespavedlivý, vím, že to tak má být. Ale proč někdo může celý život štasťně žít, všechno mu může procházet?
A na druhé straně jsou lidé, kteří nemají nic, a život jim stále hází klacky pod nohy. Proč, proč to tak je? A proč zrovna já jsem v té druhé kategorii? Co jsem udělala špatně? Nikdy jsem na nikoho nebyla zlá a stejně nemám štěstí.
Můj život se mi změnil ve vteřině v osmi letech. A od té doby jako bych byla zakletá. Moje dětství také nebylo nic moc, rodiče mě nechávali v noci samotnou doma, otec mlátil matku a jednou ji málem zabil. Ale pak… V jeden den jsem přišla o rodiče. Vychovávala mě babička, která byla dost přísná a ještě ze staré školy. Děti byly zlé, zažila jsem šikanu, chtěla jsem spáchat sebevraždu. Byla jsem malá holka a neměla jsem nikoho, všichni spolužáci měli maminku, jen já to slovo už nikdy nikomu neřeknu. Uzavřela jsem se do sebe a základní školu jsem doslova přetrpěla.
Na střední škole už to bylo lepší, snažila jsem se, aby se nikdo nedozvěděl, jaké jsem měla dětství. Našla jsem si kamarádky. Problém bych pak doma, kdy jsem v 18 chtěla poprvé na diskotéku. Má přísná babička s tím nesouhlasila, a tak jsem se sní pohádala a šla jsem. Ale pak čekalo mě doma peklo…
A zase ty myšlenky a nůž na zápěstí…
Vím, nikdy bych to neudělala, neměla jsem na to odvahu, takže jsem jenom každou noc probrečela a na diskotéku už jsem se nikdy nedostala. Vůbec jsem si nemohla užívat jako ostatní mladí mého věku. Musela jsem vařit, uklízet, žehlit. Babičku jsem často proklínala, i když vím, že to myslela dobře, ale psychicky jsem tím vším poznamenaná na celý život.
Po škole jsem si naštěstí hned našla práci. V práci bylo dobře, dělala jsem, co mě baví. Jenže byl ten život nudný - deset hodin v práci, potom doma s babičkou a tak pořád dokola. Připadala jsem si, jako by mi bylo padesát, jako bych měla život už za sebou. Začala jsem tedy víc chodit ven, jezdila jsem na kole, na bruslích, a podařilo se mi seznámit i s jedním fajn klukem. Ale žil úplně jinak než já, takže nám to dlouho nevydrželo.
Ale od té doby, jako bych najednou začala bych přitažlivá a muži se o mě začali zajímat. Ze začátku jsem je celkem střídala, každý vztah vydržel tak tři měsíce. No pak jsem s jedním byla i tři roky, ale on byl o 18 let starší, takže potom jsme se stejnak rozešli.
Jednoho dne mi odešla i babička do nebe. Bylo pro mě strašné, najednou nemám nikoho a na celý svět jsem tady sama. Ani by nikoho nezajímalo, kdybych tady nebyla, nikomu bych nechyběla. Ale místo sebelítosti jsem v létě jela na dovolenou a seznámila jsem se s jedním mužem. Už na první pohled to mezi námi jiskřilo. Byl také z České republiky, sice o několik kilometrů dál než já, ale neřešili jsme to.
Byl úžasný, prostě měla jsem pocit, že žiju, že on je ten pravý. Půl roku jsme k sobě dojížděli. A asi osud tomu chtěl, že jsem si jednou zapomněla vzít antikoncepci a za měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme oba překvapení, ale šťastní. Vůbec jsme nemysleli na to, že bych šla na potrat.
Jenže v těhotenství se změnilo všechno. Z pana božského se stalo prase. Ani bych nespočítala, kolikrát za celé těhotenství bych ožralý tak, že celou noc nepřišel domů. Vypnul si mobil a já brečela, měla jsem strach, nevěděla jsem, jestli je v pořádku. Jako těhotná jsem byla pořád vystresovaná.
Jednou jsem zkolabovala cestou do práce. Od šestého měsíce jsem byla doma a musela jsem jen ležet a nic nedělat. Ale protože přítel byl neschopný, musela jsem lézt po žebříku, umývat okna a tahat nákupy. Myslela jsem, že miminko ho změní, těšil se na něj. Ale další problém byl porod.
Ráno mě přivezli do porodnice, přítel byl zatím pracovně v Praze. Ale vymlouval se. Od jeho nadřízeného vím, že kdyby chtěl k porodu, mohl desetkrát přijet. Jenže byla jsem na to úplně sama. Žena vedle na sále ječela strašně a měla tam muže. Měla jsem hrůzu z toho, jaké to bude. Ale po prasknutí vody byl malý do deseti minut venku. Ani jsem nepozanala, že jsem porodila.
Pro mě nejhorší bylo šití, to jsem myslela, že nepřežiju. A první zvednutí pro mě znamenenalo zkolabování. Nemohla jsem ujít ani jeden krok. Motala se mi hlava. Na první noc mi malého vzali, moc mě to mrzelo, chtěla jsem být s ním.
Ale další dva dny se to nelepšilo, nemohla jsem vůbec chodit. Bylo mi zle, syna jsem nemohla pochovat. Přítel se zatím neukázal. Říkala jsem doktorům, že něco není v pořádku, ale měli mě za blázna, že mám poporodní blues a malého nechci. No nejradši bych celou nemocnici vyhodila do vzduchu. Takže s domněním, že jsem v pořádku, mě pustili domů, i když jsem se nemohla ani odkulhat ke dveřím nemocnice.
Doma nastaly bolesti. Příšerné. Soused mě toho večera vezl zpět do nemocnice. A hele, na ultrazvuku se zjistilo, že jsem špatně vyčištěná. Nechali ve mně bordel.
Zatím musím končit, ale brzy budu pokračovat. Je toho ještě tolik, co ze sebe chci dostat… :-/
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 1042
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 2600
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 442
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 522
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 327
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2930
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1229
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 755
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1277
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 634
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Jsou věci, se kterýma nic neuděláš, trápení nezastavíš. Nemysli si ale, že za úsměvy a štěstím druhých je to co tam vidíš, ono to tak často není. Lidi mají problémy uvnitř, menší, větší, ale mají, to z obličeje nevyčteš, zda jsou zdraví, zda nemají neřešitelný problém, děti na drogách, dluhy, neopustil je někdo blízký…není to tak, že jsou okolo tebe jen š´tastlivci, co jim vše vychází. A i kdyby, je jich menšina, a je to jen dočasný stav, to štěstí co na něj poukazuješ.
máš úžasnýho syna, buď mu tou nejlepší mámou, ať má to nejkrásnější dětství…hlavu vzhůru, ať už je jen dobře 
Jsi mámou krásného zdravého chlapečka, tak si to užívej a soustřeď se jen na sebe. A pokud je partner takový, seber sílu a odvahu a pošli jej k vodě. Určitě se najde někdo, kdo si tebe i malého zaslouží a vyhradí ti všechno špatné, co tě v životě potkalo!! Hodně sil a moc gratuluju k chlapečkovi!! 
